erased

Doufal jsem, že mi Soderbergh konečně přiblíží život levicového superhrdiny se všemi jeho kontroverzemi i zásluhami. Bohužel jsem se místo toho dočkal téměř dokumentárního filmu o kubánské revoluci. Jako takový je však výborný. Jak Che, tak i Fidel jsou zahraní dokonale, a vyzařuje z nich přesně to charisma, které bych od revolucionářů čekal. Malickův scénář jde znát na rozvláčnosti celého filmu a nebál bych se ani zkrácení scén z potyček a bitev, aby zůstalo více místa pro téměř pohádkově vycházející tažení revoluce napříč Kubou. Ve výsledku je z první části Che rozvláčný a nevyvážený film, který se ale výborně sleduje.

Pohádka skončila, Che se vrací do kruté reality. Z jeho pohnutek se o moc víc než v prvním díle nedovíme. Počáteční idealistické nadšení doznívající z kubánské revoluce se ale v atmosferické cestě bolivijskou džunglí promění v depresivní pohled na nezlomnost odhodlání při kontaktu s pohodlností obyčejného člověka a opravdovým světem. Soderbergh se očividně nesnaží tolik o životopisný nebo politický film, jako o ztvárnění symbolu hrdinství. Benicio Del Toro i dlouhavost Malickova scénáře doplnění o strnulost samotného prostředí mu v tom znovu pomáhají na jedničku.

Jo. Teď, přesně o jednu kapitolu napřed, je asi nejlepší doba na reflexi uplynulých let. Těch několik styčných bodů možná podpírá úplně jinak naplněný život, ale přesto jsme na chlup stejní. Ale. Protože pokračování nikdy nepřijde, já se teď cítím, jako by někdo přestřihl šňůru. Jak na sebe budu vzpomínat za třicet let? A jak pak dopadne repríza Chlapectví? A bude mě to vůbec zajímat? To je ve hvězdách, nicméně začít takový projekt a nedotáhnout ho do konce právě teď beru jako podpásovku. Ne. (Pocitově naprosto nekritické absolutní hodnocení, protože jsem film viděl přesně ve chvíli, kdy jsem měl, a čert vem, že byl vlastně o ničem.)

Už samotný název v tomto případě vypovídá o mnohém, přesto jsem se jím nedal odradit a tento film-noir jsem zkusil. Scénář nešetří detaily a sympatickou hlavní dvojici popisuje opravdu důkladně, bohužel však na úkor napětí, které by si takový příběh zasloužil. Klasický hitchockovský pochybný hrdina zde nemá chybu a těžko kritizovat i krásnou Deannu Durbin, chemie mezi nimi funguje výtečně. K čemu to ale je, když je skoro celý film jen nudnou omáčkou před dobrým, ale rychle odbytým závěrem? Finále se mi díky skvěle zvládnuté hře světla a stínu vrylo do paměti a tím pádem aspoň částečně zachránilo zbytek těchto netypických Vánočních prázdnin.

Na jedné straně geniálně zahraný ale nevyužitý Ewan McGregor, na druhé zase všudypřítomný a tím pádem docela otravný Jim Carrey. Asi jsem jen od té hvězdné dvojice čekal víc. A určitě jsem čekal víc i od samotného tématu. I přes několik povedených scének a průpovídek totiž film skoro vypadá jako obyčejná romantická komedie. Přesto jsem se často přistihl u výbuchů smíchu nebo znechuceného pohledu na některé výjevy a nakonec i díky silnému konci tak nejde o úplné zklamání.

Steve Buscemi se konečně dočkal té pravé ikonické role, a nemám nejmenších pochyb o tom, že mu až do smrti zůstane Nucky přišitej. K tomu bohatě stačilo, že ve svém Boardwalk Empire táhl jen dvě série, tedy první a poslední. Ne, že by v pokračováních chyběl nebo byl ve své ikonické roli nahrazen, ale s přibývajícími díly stále více slouží jako prostředník mezi jednotlivými mafiánskými příběhy, než jako jejich hlavní aktér. A není to vůbec na škodu! Druhou sérii vedl s přehledem a specifickým charismatem sobě vlastním Michael Pitt v roli jeho synovce, třetí zase dokonalý oponent Gyp a čtvrtou konečně starý dobrý známý Omar/Chalky. Těmito vedoucími příběhy se parádně proplétají i eskapády dalších postav, mimo jiné excelujícího Stephena Grahama v roli prťavého Al Pacina a právě zde prorážejícího Michaela Shannona. Je proto škoda, že poslední série kvůli upadající sledovanosti působí svým časovým posunem na konec prohibice podivně uspěchaně a téměř po všech ohledech rozporuplně. Očekávané a kýžené uzavirání všech příběhových linek je i přes jejich povedenost jaksi nucené. Jednotlivým řadám, včetně této, lze sice jednoduše vyčíst rozmělněnou prostřední část, ta ale vždy slouží jako příprava pro jednoznačně parádní finále. Jen závěr je namísto obvyklé vylkoleposti spíše střízlivý, ale díky tomu a jeho uzavření kruhu Nuckyho kariéry a života je hlavně neobvykle důstojný. Čím však zpětně vyniká Boardwalk Empire nejvíc je, jak stylově se tento výlet do dob prohibice podařilo zpracovat. Jen škoda, že i když má každý díl alespoň jednu scénu plnou téměř groteskně neohrabaného a brutálního, a o to víc uvěřitelného násilí, pletichaření mezi nimi nejednou dokáže nudit. Naštěstí platí, že kdykoli se to to stane, stačí znovu začít sledovat parádní a dost možná bezkonkurenční kostýmy a kulisy. Minimálně v tomto ohledu se tento seriál nemůže nikdy vyčerpat. Já na něj však budu v první řadě vzpomínat jako na mého průvodce jiným světem, se kterým jsem léta páně 2010 ztratil seriálovou poctivost, a jehož společnost mě za celých pět let ani na chvíli neomrzela. Terence Winter, Timothy van Patten, Martin Scorsese a zbytek tvůrčího týmu ode mě za tvorbu jedné malé kapitoly mého života zaslouží neutuchající dík. Nakonec ještě nutno dodat, že úvodní znělka patří mezi ty nejlepší vůbec a ještě i po těch více než padesáti epizodách ve mě pravidelně probouzí hudební euforii. No one goes quietly.

The times they are a-changin'. Chrám zkázy mi v paměti celá léta zůstával jako Indyho podivná východní odbočka s nedostatkem nácků a přehršlem kouzel. Dnes se k tomu navíc přidaly původně nevnímané ale dnes nepřehlédnutelné orientalistické a rasistické tendence. Ale je to holt produkt jiné doby. Ale možná i díky tomu byla repríza filmu tím nejpříjemnějším překvapením v celé trilogii. Chrám zkázy je temný, zlý, krvavý, špinavý, hašteřivý, kousavý, ve zkratce jiný. Snový. Klidně to může být jen noční můra, která se Indymu zdála na palubě letadla z Bangkoku. Než z něj vykočil jen na fakin-raftu, ve kterém se doplavil až k vesničce, kterou jako správný bílý rytíř zachránil. Na základě těchto dvou vět může být film buď úplná katastrofa, nebo geniální počin. Třebaže původní autorský záměr byl nejspíš nezamyšleně blíž první možnosti, já se přikláním k té druhé. Tento film zestárnul jako málokterý jiný, ale málokterému jinému to taky tak prospělo.

Trochu jsem doufal, že vidět čtvrtého Indyho po tolika letech bude jako nalezení ztraceného pokladu. Film se v době své premiéry trefil přesně do přehnaně kritického edgy období dospívání a už jen z toho důvodu se nemohl vyrovnat růžově zabarveným vzpomínkám na dětská léta u původní trilogie. Z dnešního pohledu má totiž film všechno, co bych od skvělého příspěvku do série čekal - prvotřídní obsazení, dobře zvolené záporáky i slibný posun v historickém období a geografickému zasazení děje. Všechny střely jdou ale vedle. Shia se v průběhu let stal jedním z mých oblíbených herců, ale Indy mi připomenul, proč jsem ho tak dlouho nesnesl, John Hurt je trestuhodně nevyužitý a Cate Blanchett... Ke Cate Blanchett se radši ani nebudu vyjadřovat. Jen ten Harrison Ford je ve svých šedesátkách snad ještě větší sympaťák než zamlada. Sověti rychle nadchnou v prologu, a stejně rychle taky začnou být na obtíž. A nakonec období a místo. Film jakoby se nedokázal rozhodnout, jestli půjde cestou černobílého vidění Studené války nebo kritického nadhledu. Jestli ukáže krásu a brutalitu Jižní Ameriky nebo radši bude tlačit na mimozemskou premisu. To vše okořeněné o typicky 00s digibordel až moc okatě nahrazující praktické efekty, kterými Indiana Jones tak proslul, a výsledný dojem je stejný, ne-li horší než byl kdysi, napoprvé. Takže je dobře, že rozjuchané finále nakonec není tečkou za touto sérií. Takové rozloučení by si totiž nezasloužila.

Tak aspoň ta Poslední křížová výprava zůstala stejná. Stejně skvělá, zábavná, svižná, akční, stylová atakdál? Samozřejmě ano, ano, pětsetkrát ano. Ale taky stále stejná. Sledovat finále Indyho trilogie v roce 2020 bylo stejné jako léta páně 2000, jen oči před obrazovkou byly o 20 let starší. Všechno, co jsem ve filmu viděl tehdy v něm je i dnes, ale už z toho necítím původní nadšení. Je to bezpochyby prvotřídní rodinný film (obsahující všechna důležitá životní moudra, třeba že vraždění nácků je oukej, ale jen pokud to nejsou krásné blondýny ve stylových outfitech) a pořád věřím, že je to film, který by mě vidět každý. Doslova každý, kdekoli, kdykoli. Jen já už ho asi nepotřebuju vidět znovu. Moje smůla.

Ani ne tak očekávaný dokument o indie hrách jako příběh tří a půl nadšenců, kteří nemají daleko od geniality. Místo podrobného rozebrání herní indie scény tak dvojice Lisanne a Jamie téma jen pro laiky krátce představí a zaměří se na osudy Phila Fishe a členů Team Meat. Jonathan Blow, který už měl za sebou v době natáčení jako jediný z hlavních účinkujících milionový hit jménem Braid, příběh spíš rámuje, ale jsou to jeho krátké monology, které vlastně vysvětlují to, co se děje v hlavách ostatních. Tlak, které na všechny tři vyvíjí okolí kvůli jejich nadějným, ale dosud nevydaným hrám tak způsobí, že na konci filmu už na sebe práskli tolik, až před kamerou stojí prakticky nazí. Nečekaně dobrý soundtrack dramatičnost jejich situace ještě zvýrazňuje. Jakékoli výtky k věcnému obsahu filmu tak jsou buď úplně mimo nebo otázkou osobních preferencí (a předsudky jsou ze své podstaty vlastně taky mimo). S přihlédnutím k Director's commentary totiž celé dílko dává do posledního detailu smysl a nadšení obou tvůrců jim zároveň namísto podoby nezúčastněných pozorovatelů dává lidskou tvář. Komentář Team Meat už je jenom třešnička pro kohokoli, kdo by rád slyšel dvojici stojící za Super Meat Boy i jindy než v době nepředstavitelného stresu.