erased

Ve výsledku As I lay Dying není vůbec špatné, z předlohy si bere to nejlepší a obsazení i scénář jsou vesměs na špičkové úrovni. Dojem však nemálo kazí křečovitě zakomponované záběry dvou kamer najednou (které se bohudík z nějakého důvodu objevují pouze v první polovině) a určitě by se daly přirozeněji zpracovat i monology do kamery. Ta roztahaná a tichá, pro někoho třeba pseudoumělecká atmosféra má ale i tak svou sílu, a to i přesto, že z celého filmu jde na sto honů cítit prvoplánovost.

Kdo to říkal, že pořád nevznikl dobrý film podle herní předlohy? V kontextu herní série mišmaš jednohubka se zesloněným scénářem, který má víc děr než ementál. Jako samostatný film, který si bere inspiraci kde se mu zlíbí, a zároveň plní fanouškovské fantazie ale prakticky bez chyby. Pobavily ale dojem kazily snad jen skřípající hlubokomyslné průpovídky a střih občas si asi hrající buď na Refna nebo Sergia Leoneho. Akce i spád mimo ni ale fungují, a mimo jiné i kvůli obsazení proto neúspěch filmu zpětně dost mrzí.

Joe Carnahan mi znovu dokázal že prostě umí. Jakkoli zamrzí poměrně levné efekty, A-Team si mou plnou pozornost, narozdíl od jiných jemu podobných, udržel celé dvě hodiny. Vlastně nejen to, při závěrečné scéně jsem si myslel, že jsem sotva v polovině a že se můj nový oblíbený tým vydá i po stopách druhého Lynche. Film samotný pak má vše, co od akční komedie očekávám - vtipnou a svižnou akci a především hláškující charismatické postavy. Samozřejmě se dá jen těžko odolat sympatickému Hannibalovi, ale celkově filmu bezkonkurenčně vévodí Murdock. Kdyby zde dostal Sharlto Copley více prostoru, nebál bych se ani absolutního hodnocení. Takhle to je nakonec 'jenom' nejlepší žánrový film roku.

Asi nepatřím do cílové divácké skupiny, ale ať se na Atlantis dívám z jakéhokoli úhlu, nedokážu na něm najít jediný jednoznačný klad. Jako takový nejvíce ze všeho připomíná starého Herkula s Kevinem Sorbem. Dohled BBC se na něm projevuje jenom v levnosti celkové produkce a tak i vypadá jako identický klon málem dvacetiletého fantasy seriálu. Kromě špatných vizuálních triků nechybí nesympatické postavy ani špatné vtipy. Aspoň, že tu křeč tvůrci v první řadě zbytečně neroztahovali, a přestože je příběh hlavního hrdiny cestujícího časem naprosto zbytečný, samotná zápletka v Atlantidě se i při epizodním obsahu jednotlivých dílů jakž takž vyvíjí. Jenže když je od začátku jasné, jakým směrem, nevidím jediný důvod, proč ve sledování pokračovat do další sezóny. A ten trapný záchodový humor mému hodnocení taky nijak nepomáhá. Druhé sérii jsem nicméně nakonec šanci dal, a přestože její kvality nedosahují kdovíjakých výšin, ke zlepšení rozhodně došlo. Nesympatičtí a neschopní herci zůstali nesympatickými a neschopnými poleny, ale co se týče hlavní příběhové linky, ta kupodivu nabírá na obrátkách a chvilkovými náznaky ztráty naivity na úkor lehce temnějšího vyznění (nutno dodat, že temnějšího jen v rámci dětinského seriálu) nejednou dokáže i upřímně bavit.

This is a violation of the ruddy Incarceration Act! I will not be subjugated to criminal abuse! Protože na maličkostech záleží a některé snílky právě takové maličkosti nadchnou. A to i když celek nefunguje tak dokonale, jak jim slibovali. No a samozřejmě taky protože Cloud Atlas sextet.

Málokterý seriál si laťku tklivé feel-good komedie udrží celou sérii, natož rovnou čtyři. Atypical se podařilo nejen toto, ale ve stejném tónu i příběh včas uzavřel bez toho, aby zabředl do sebevykrádání. Takto se může řadit mezi tu hrstku seriálů, které jsem ještě i dnes schopný a ochotný bingovat. Inu, má to ve jméně, asi jsem se typického poklesu kvalit vážně bál zbytečně.

Čekal jsem že Avatara ztrhám jako žádný jiný film, nakonec mě však právě díky nízkým očekáváním docela potěšil. Je ale škoda že se Cameronovi nepodařilo film dostatečně vybalancovat, jako by se nemohl rozhodnout, jestli chce natočit pohádku nebo vážný film (výsledek mi tak připadá jako podivná kombinace Shreka a Hvězdných válek). Příběh je na celovečerní film příliš vleklý a nemohl jsem se zbavit dojmu, že by se dal mnohem lépe využít v seriálu. Stejně tak je pro mě nejzajímavější aspekt, základní myšlenka postavená na krásné jednoduchosti, naprosto zkažený koncem (nevím, jestli je deus ex machina v tomto případě k smíchu nebo k pláči) a efektní dobrodružství závěrečnou bitvou. Připomínky se nemůžu odpustit ani k grafické stránce. Samotný svět Pandory a všechny efekty okolo jsou samozřejmě na naprostém vrcholu, horší je to ale s obyvateli tohoto světa, kteří na mě působili pořád příliš uměle a neuvěřitelně. Na hony vzdálené většině konkurence, ale jestliže mám Avatara hodnotit jako vizuální orgii s příběhem jako pouhou přidanou hodnotou, není to prostě dost dobré. Taky je škoda šíleně nesympatických herců, ty naštěstí zachraňuje vždy skvělá S. Weaver. Přes všechny tyto poznámky se ale pořád jedná o velmi příjemný film a nenáročný oddychový zážitek.

Nejlepší klasicky superhrdinský film? Je to možné, i když vzhledem k prakticky neexistující konkurenci na úrovni to kdovíjaký úspěch není. Osvědčený Joss Whedon tvorbou téměř dvouapůlhodinového blockbusteru, který ani na vteřinu nenudí předvedl husarský kousek. Ten ještě umocňuje to, že z jinak komicky působících plastových postaviček Kapitána, Thora, Hulka a Hawkeye udělal zábavné a zajimavé hrdiny. Kromě jednoho z nich to ale nic nemění na tom, že úplného vrcholu film dosahuje pouze za pomyslného doprovodu AC/DC. Skoro. Druhým triumfem v rukávu se naproti všem očekáváním stalo Shrekovo zlé dvojče - Mark Ruffalo po boku Downeyho dokazuje pravdivost „smart is the new sexy.“ Trochu tragicky působící invazi pak zachraňuje vrchol závěrečné nonstop akce. Pro nutné, ale často až komické zachraňování občanů však omluva neexistuje. I toto je ale malá vada na kráse, SuperExpendables se prostě povedlo na jedničku. Edit: 3D je vyjma závěrečných titulků poměrně zbytečné, český dabing otřesný (a v případě Ruffala ještě o kus horší!).

Zdá se že se z hezouna McConaugheye začíná stávat dvorní herec festivalových filmů. Právě na jeho charismatických a procítěných rolích jeho poslední filmy stojí. Herecky je sice celý film hotový koncert, i zbývající tři ústřední postavy září, což potěší hlavně u obou dětských rolí, ale titulní charakter si kameru bez problémů krade pro sebe, a to i přesto, že ho pevnou rukou vede Jeff Nichols, který neotřelé prostředí amerického jihu už v Take Shelter dovedl prakticky k dokonalosti. Konec světa zde nahradilo menší, lidštější téma konce dětství, které sice příběh vzdaluje profláklým taškařicím Toma Sawyera, ale toto každému známé téma je také možná důvodem, proč je Mud mnohem méně působivější, než režisérovo předchozí, psychologicky vypjaté dílko.

Na první pohled naprosto ulítlý céčkový příběh realitě vzdálenější než příběhy z předaleké galaxie, na ten druhý nebo možná ještě pozdější pravděpodobně ta nejvíce sebeuvědomělá běžící série. Banshee je místo, kde je každej chlap a jeho pohled i hlášky tvrdší než diamant a drsnější než šmirgl a kde by každá správná ženská vyšukala mozek z hlavy i Rosenbergovi (pokud by mu ho před tím z hlavy nevystřelila nebo nevymlátila). Tomu správňáckému ztrápenému antihrdinovi pak dělá povinného sidekicka transsexuál, a to nevinné křoví krvavému běsnění dělá amišská a indiánská komunita. A pokud člověk neví do čeho jde, je první řadu potřeba rozdýchávat. Co pak ale potěší stejně jako každá perfektně natočená akční scéna je to, že jsou všechny vztahy a příběhové linie dopředu jasně promyšlené a tak tvůrci prakticky vůbec nerecyklují ani nenatahují. Efektně se prolínající realita a představy hlavních hrdinů a druhá řada spolu s jednotlivými miniepizodami Banshee Origins jsou tomu vynikajícím důkazem, který mě donutil zvýšit hodnocení na plný počet. Díl od dílu se měnící, v současnosti bezkonkurenčně nejlepší seriálové titulky jsou už jen třešničkou na dortu. Banshee je prostě macho akční zábava dotažená ad absurdum a jako taková se nedá nemilovat.