erased

♫ I DON'T CARE! Je mi jedno, že Besson už dávno zapomněl na své kořeny. V jeho současné poloze mu totiž z dlaně očividně sežeru naprosto cokoli. Tuto rodinnou komedii, která se podle synopse až podezřele moc tváří jako Taken, u kterého autor ztratil zbytek soudnosti, tuplem. Žádné šibeniční termíny na záchranu dcerky. Žádný vážně se beroucí thriller. Jen vysloužilý kovboj na fialovém oři, jeho rodina a ostré hlášky. A sem tam rodinnou disharmonii doplňující bizarní vyvražďování/unášení zločinců. Dá se výsledek nemilovat? I LOVE IT! ♪

Kathryn Bigelow definitivně dokazuje, že při rozvodu z Camerona vymáčkla první a poslední, včetně jeho přirození. Zatímco on se tak od začátku 90. let potácí od jedné bezpáteřní blbůstce k druhé, ona si nezastavitelně jede na vlně testosteronu jako buldozer. V Hurt Lockeru nám představila sportovní vzrušení války, tady k němu navrch přidává dávku chlapáckých hlášek a průpovídek cyniků stojících v pozadí. První polovina tak sice trpí ve znovu precizním dokumentárním stylu neschopností střihačů ukočírovat stopáž, druhá už ale pokračuje přesně tak, jak má. A na to, že z filmu vlastně dělá špionážní zápletka válečnou detektivku, mu překvapivě nechybí ani spád. Hromada detailů, které stěží naplno docení kdokoli bez kastračního komplexu, je jenom třešnička na dortu dalšího vítězství slečny drsňák.

Už po odchodu z kina bych neváhal s absolutním hodnocením, které by si 300 zasloužilo jako bezkonkurenčně nejefektnější a nejtestosteronovější fantasy. Po přečtení komiksu však začaly dávat klišé scény a přehnaná monstra smysl a nespolehlivým vyprávěním rámovaný příběh pro mě už od doby, kdy jsem poprvé viděl jeho trailer, byl jasnou kultovní záležitostí. V době svého vydání rozhodně nejlepší a prakticky bezchybný komiksový film (který o pár let později Snyder sám překonal výtečnými Watchmeny).

Na úvod se sluší říct, že Vzestup říše nikdy být nemohl stejně dobrý jako první díl. Ten vrthl do kin s úderným vizuálem, který i kdyby se zde zlepšil, po více nebo méně povedených vykrádačkách jen stěží může znovu fungovat tak dobře. Bohužel ale nedošlo ani k tomu zlepšení a za Millerovým/Snyderovým vymazleným vzhledem povětšinou zaostává. Stejně tak se Themistokles v charismatu jen marně ale sveřepě konkuruje Leonidovi. Nakonec, námět také není zdaleka tak dobrý, aby se mohl té původní přehlídce krutopřísných Sparťanů a ještě mocnějšího Xerxe a jeho obludáriu vyrovnat. Přes to všechno jsem se u druhé třístovky bavil. Rád jsem se nechal opít rohlíkem v podobě odkazů na původní film (nadlidští Sparťani v červeném a farmáři a básníci v modrém, znovu nespolehlivý vypravěč, cameo Dilia), který se ale dal upřímně prožívat, zatímco toto je jen fetiš, ale mimo ukecané pasáže proklatě zábavný. Je však trochu s podivem, že Ozzy dokáže v závěrečných titulcích shrnout všechny za řeč stojící pasáže během dvou božích minut. I tak: Oh lord yeah

Přistát takto zajímavé téma do klína schopnějšímu režisérovi, mohlo 47 róninů lehce nahradit Posledního samuraje na postu nejlepšího americko-japonského blockbusteru. Takto sice námět nápaditě kombinuje zjednodušenou japonskou historii a tradice s atraktivním fantasy do té správně šmrncovní atmosféry nadčasové legendy, ale celé to postrádá jakýkoli náboj, který by dokázal vytrhnout od znuděného sledování krásných obrázků (což překvapivě to platí i o akčních scénách). Na vše se totiž strašně dobře kouká, v čemž nebrání ani otřesné, ale svým způsobem autentické herecké výkony, jenže bez špetky zábavy to z průměru nevykope ani ten Shang'Tsung.

Po všech ohledech docela průměrná komedie s prvky dramatu. Nebo drama s prvky komedie. Nejen celý scénář ale i myšlenka filmu jsou naprosto tuctové. Nebýt pěkného, ale znovu nijak objevného ani napaditého buddy momentu a znovu okouzlující Anně Kendrick, nebál bych se jít s hodnocením i níž. Vždyť i sám autor musel vědět o zmíněných záporech když sám nechal jednu z postav říct že lidi nechtějí 20 minut v kuse poslouchat o sopkách... A co teprve skoro dvě hodiny.

Od řečeného akčního filmu roku jsem asi čekal něco víc. Ne že by z Liama nezářilo charisma jako vždy a celá jeho nekompromisní záchranná akce nebyla svižná, napínavá a prostě po všech stránkách povedená, ale prostě mi to nestačilo. Ať už se na zážitek dívám z jakékoli strany, výsledek je s Bournovou trilogií nesrovnatelný - tu šílenou porci štěstí jsem hlavnímu hrdinovi jednoduše nevěřil. A ačkoliv byl závěrečný souboj bezchybný, docela mi v něm chyběl nějaký hlavní padouch, který by vydržel od začátku až do konce.

Po nijak zvlášť oslnivém prvním díle se kdovíjaké zázraky čekat nedaly. Chvílemi šel nový Taken sice hodně do pohádkových rovin, ale důležité je nakonec stejně jen to, že je ta akce stejně zábavná jako před čtyřmi lety. Jen tomu Liamovi přibylo pár vrásek. A Maggie vyrostla do krásy. V rámci možností tedy pokračování snad nemůže zklamat.

Bez zmínky o Megatonovi se, zdá se, komentář k jakémukoli jeho filmu neobejde, ale odbydu si to rychle: když jsem si na jeho epileptický střih zhruba po půl hodině zvykl, a přestalo mi z něj být fyzicky špatně, na nejoblíbenější výtku k poslednímu Taken jsem rázem zapomněl. Při konverzacích sice stále rušil a ani ta akce díky němu není zrovna na žánrové špičce, nicméně když už na ni dojde, dá se u ní lehce zabavit. Co mě ale začalo rušit mnohem víc byl prázdný a nudný scénář, a to se mi jako zapřísáhlému fanouškovi Bessona píše zatraceně těžko. Té zmíněné akce je totiž v táhnoucích se dvou hodinách v poměru k nezáživným naháněčkám a rodinným peripetiím zoufale málo. Zachraňuje je jen Forest Whitaker reprízující si svou roli z The Last Stand, jenže to je slabá záplata na to, jak nezajímavá je poslední nástavba na Millsovy osudy.