Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční
  • Romantický

Recenze (1 232)

plakát

Svět podle Lelanda (2003) 

Smutkem prodchnutý film s mladým Ryanem Goslingem. Jde o velmi těžkou a bolestnou tématiku, která ve výsledku zahrnuje všechny postavy. Místy děj filmu působí téměř bezcílným dojmem, ale nakonec se všechny střípky a osudy postav (to, s čím se v životě potýkají) složí do jednoho obrazu a možná právě to je cíl - vidět ten celek lidských osudů, jak jsou provázané a jak jedna bolest může plodit další. Naštěstí se však objeví i pár paprsků naděje... Leland je pozoruhodná a bystrá postava, která nabízí určité zajímavé i důvtipné postřehy. Jeho náhled na svět a vůbec celé téma, které se točí okolo otázky "PROČ?", dělá z filmu zapamatováníhodný a nevšední zážitek. To uznávám i přesto, že na můj vkus je film možná až příliš chmurný. ~(3,9)~

plakát

Batman (2022) 

Nový Batman bere příběh zase trochu z jiného konce a je jiný než všechny předchozí verze, což je dobře. Tentokrát nesledujeme žádný "zrod" Batmana, ale jsme vhozeni přímo do temné reality skrz naskrz zkorumpované Gotham City, kde Batman má už dávno své jméno a šíří kolem sebe zlověstnou auru odplaty. Až u tohoto filmu jsem si uvědomila, že ačkoli měl Robert Pattinson v průběhu času různé role, v jádru jeho rolí byla v podstatě vždy temná melancholie tragických postav. Proto mu i role Batmana v tomto novém pojetí výborně sedne a myslím si, že byl pro film skvělou volbou. Děj se tentokrát věnuje pátrání po zvráceném Hádankáři, který za sebou nechává sérii krutých vražd společně se vzkazy pro Batmana. Divák hledá a tápe společně s hlavní postavou a je to vlastně taková napínavá detektivka. Co se mi ale na filmu líbilo zdaleka nejvíce, je vývoj samotného Batmana, který postupně dospívá k poznání, že nejde o to mstít se těm zlým, ale pomáhat naopak těm dobrým. Možná jde o jednoduchou myšlenku, ale moc dobře zpracovanou právě skrz vývojový oblouk hlavní postavy, který vede až ke krásnému finálnímu "zlomu". Celkově musím říct, že ačkoli se nový Batman nevyrovná Nolanově verzi (teď mluvím především o druhém díle - Temném rytíři) a ani padouch se nemůže rovnat Jokerovi v podání Heatha Ledgera , jde i tak o velmi zdařilé nové pojetí, za kterým jde vidět jasná vize a samozřejmě horda poctivé práce. P.S.: Celou dobu jsem ve filmu marně hledala Colina Farrella, protože jsem sice věděla, že je součástí obsazení, ale nevěděla jsem, koho hraje... a v závěrečných titulcích mě čekal šok. ~(4,2)~

plakát

Drive My Car (2021) 

Jako přetvoření Murakamiho povídky ve filmové dílo je to vlastně hodně povedené, protože to nabízí mnohem komplexnější příběh s prokreslenějšími postavami, které mají o něco větší hloubku (dost to jde vidět u postavy Takacukiho, který je naopak v povídce takový "nijaký"). A film má také mnoho dalších předností, které je třeba docenit. Osobně se mi líbilo například zahrnutí prvku "vícejazyčnosti", který byl zakomponovaný do přípravy divadleního představení, již se věnuje velká část filmového děje. Je to vlastně o tom bořit hranice mezi vnímáním jazyků a soustředit se více na emoce než na slova (což je něco, co stojí za zamyšlení). S bilingvním prvkem jsem se setkala už kdysi u filmu Man from Reno, ale Drive My Car se ujalo tohoto tématu mnohem lépe, líp ho využilo a dalo prvku "vícejazyčnosti" skutečný význam. Stejně tak se filmu daří dobře propojit dění okolo postav s Čechovovým příběhem Strýčka Váni - troufám si říct, že propojení funguje lépe než v samotné Murakamiho povídce. S tím se pojí i pozitivní konec, který vyústí v myšlenku, že je důležité přenést se přes problémy a trápení a žít dál. Na druhou stranu, zatímco film přichází se spoustou "vylepšení" oproti Murakamiho původní povídce, stejně tak má i velkou řádku nedostatků. Ne všechno, co se do filmu přidalo oproti povídce navíc, nutně funguje. Upřímně si myslím, že dodat do filmu námět Šeherezádina vyprávění (který je původně z jiné Murakamiho povídky) je jaksi nadbytečné a neplní žádný větší účel. Ano, působí to zajímavě a tajemně, ale ve výsledku je to jen samoúčelné a věnuje se tomu zbytečně moc prostoru. A to bohužel i na úkor jádra příběhu, který by měl být především o rozvíjení vztahu mezi hlavní postavou (Kafuku) a jeho řidičkou. Filmu by prospělo, kdyby od tohoto "jádra" tolik neodbíhal a věnoval se mu více. Celkově je film nevyvážený a prospělo by mu mnoho škrtů - rozhodně se tedy nesžívám s názorem adorujících diváků, kteří tvrdí, že je plně využita každá ze 179 minut filmu. Není. Úvod je například až úmorně dlouhý a informace, které z něj získáme, se navíc ve filmu zopakují i později, čímž mi dlouhý úvod přijde o to zbytečnější. Opakovanost a někdy i polopatičnost mi přišla otravná. Dlouhé filmy mi nutně nevadí, ale tady bohužel ta samoúčelnost někdy bila do očí. A právě proto mi to místy přišlo zdlouhavé a nezáživné. V dojmech mám tedy určitý rozpor. Na jednu stranu má film spoustu kvalit a povedených momentů (můžu vypíchnout hned několik krásných scén - večeře u korejské rodiny, herecká zkouška venku, Takacukiho monolog v autě o nutnosti poznat sám sebe...), ale stejně tak nedokážu ignorovat nedostatky, které dojem kazí. Podtrženo a sečteno, je to moc dobrý film, který stojí za to aspoň jednou vidět, ale stojím si za tím, že je velká spousta ještě mnohem lepších japonských filmů. Takže s maximálně pochvalnými ohlasy a ódami na tento film úplně nesouzním. ~(3,9)~

plakát

Valkýra (2008) 

V rámci toho, co se nyní v Evropě děje, je dobré si připomenout historii a uvědomit si, o jak aktuální tématiku ve skutečnosti jde. Je až příliš lehké nechat se zmanipulovat a ukolébat lží, kterou davy přijmou za svou a ve které žijí, aniž by si vůbec uvědomili, že se nechávají slepě vést pomýlenou vizí někoho, kdo zkrátka jen působí jako "silný" vůdce. A je naopak až příliš těžké "prohlédnout", sáhnout si do svědomí a uvědomit si, že je třeba odlišit dobro od zla a postavit se za správnou věc. Jak řekl ve filmu Stauffenberg (mimochodem, výborně zahraný Tomem Cruisem), skutečným cílem není sloužit "vůdci", ale sloužit své zemi (tedy mít na vědomí budoucnost a dobro svého národa). Tento film o odvaze hrstky lidí, kteří se pokusili zničit Hitlerovu vládu a spáchat na něj atentát, může být proto velmi inspirativním i přesto, že víme, jak tato operace dopadla. Tím, že známe vyústění, je sice film ochuzen o část napětí, ale přesto jde o strhující počin s dramatickou atmosférou. Hodně dělají také samotné herecké výkony (Tom Cruise, Kenneth Branagh...). Ráda jsem touto formou nakoukla do historické události, o které jsem toho původně moc nevěděla. Vždy oceňuju, když je film nejen kvalitně zpracovaný, ale funguje také jako forma sebevzdělání a má důležité sdělení pro diváka. ~(4,2)~

plakát

Uncharted (2022) 

Zábavné a akční dobrodrůžo na jedno podívání. Není dobré to brát moc vážně, protože film se očividně nesnaží o realistické vyznění. A podle toho to vypadá - místy to postrádá smysl, místy je to lehce trapné klišé. Wahlberg mi moc sympatický nebyl, ale Tom Holland to táhl dobře, přestože i jeho role je dost předvídatelná a typově přesně taková, v jaké si Hollanda představíme. Škoda, že ta "bratrská" linka (o hledání jeho ztraceného bratra) nebyla trochu zajímavější a třeba i mysterióznější. Zpětně si říkám, že to všechno nějak vyšumělo do ztracena. Ale jak říkám, jako akční jednorázovka ve stylu Indiana Jonese to funguje. Nic víc od toho nečekejte. ~(3,2)~

plakát

Doma u Moriho (2018) 

Kumagai Morikazu byl skutečným japonským malířem známým svými "jednoduchými", téměř dětsky vypadajícími stylizovanými malbami, ve kterých většinou zachycoval menší zvířata a jiné přírodní výjevy. Jeho příběh v tomto filmu je ovšem posunutý více do současnosti (ve skutečnosti umřel v roce 1977 ve věku 97 let). Přesto mnoho z dění ve filmu očividně odkazuje na fakta z jeho života - že zbylých 20 let života strávil doma v prostředí své zahrady (údajně ovšem sám tvrdil, že to bylo 30 let, ne pouhých 20), že odmítl udělení Řádu kultury z prostého důvodu, že ho otravuje pozornost většího množství lidí, kteří ho pak navštěvují, nebo třeba to, že tohoto podivínského malíře lidé nazývali "poustevníkem"... Ve filmu z jeho zvláštního svérázného chování těží některé humorné scény. Je to místy úsměvné, jindy poklidné - soustředěné na všední přírodní jevy v zahradě plné hemžícího se života - a někdy taky trochu bizarní. Přiznám se, že ten "klid" a soustředěná pozornost, kterou Mori přírodě věnoval, mi byla sympatická a byla to pro mě příjemná a pomalu plynoucí podívaná o životě jednoho zvláštního člověka. Na druhou stranu mi ale byl trochu "trnem" v oku ten smutný kontrast života, jaký vedl sám malíř Mori, a života jeho manželky. V japonské společnosti je dodnes běžné, že manželka svým způsobem "obětuje" a přizpůsobí svůj vlastní život svému manželovi a jeho životnímu poslání či povolání. Tohle je v podstatě vzorový příklad, zahnaný téměř do extrému. Nevím, nakolik zobrazení ve filmu odpovídá skutečnosti, ale Moriho manželky mi bylo ve výsledku líto. Zatímco on si polehával v zahradě, ona ho jen obskakovala a zařizovala všechno okolo, v podstatě se o něj starala téměř jako o malé bezbranné dítě. Není pak divu, že ve filmu dojde i na scénu, kdy Mori říká své manželce, že svůj život miluje a klidně by ho prožil ještě jednou, zatímco jeho manželka mu odvětí slovy, že ona by si svůj život zopakovat nechtěla, jelikož je ze všeho moc vyčerpaná. V tu chvíli jsem si to při sledování naplno neuvědomila, protože středobodem filmu je koneckonců postava Moriho a ne jeho manželky, ale zpětně je to vlastně velmi smutné. Je snad vyobrazení Moriho manželky (kterou hrála úžasná Kiki Kirin) pocta silným japonským ženám, které v pozadí podporují své manžely, aniž by se samy dočkaly nějakého uznání za své zásluhy? Těžko říct. Těžiště filmu leží někde jinde, ale zcela zřetelně to v něm je. Ve výsledku mám trochu rozporuplné dojmy, jelikož film na jednu stranu oslavuje tohoto podivínského malíře, ale na druhou stranu vidíme, jak žije sice zcela svobodně, ale zato jen sám pro sebe, což zas tak záslužné není. Kvůli rozporuplným pocitům je pak těžké film hodnotit, ale vidím to na pomezí mezi 3 a 4 hvězdami. Film každopádně funguje také jako zamyšlení nad tím, co je vlastně umění... (Viděno v rámci festivalu Eiga-sai 2022.) ~(3,5)~

plakát

Kapka lásky (2018) 

Námět, který napovídal, že se skrze hlavní hrdinku dozvíme něco o výrobě sake a projdeme s ní tuto cestu nejen k poznání tohoto řemesla, ale i k poznání sebe sama, se mi líbil. Trochu mě ale mrzelo, že film ve výsledku vyznívá víc povrchně, než bych si myslela. Až moc na sílu se snaží být "romantickým filmem", jenže ani jako takový příliš nefunguje. Milostné linky jsou ve filmu celkem dvě a bohužel ani jedna není dobře zvládnutá. Začne to trapnými a stereotypními řečmi o lásce a randění a nakonec se z toho vyklube naprosto tuctové klišé. Obě romantické linky navíc ve výsledku vyzní do ztracena a tím spíš je mi záhadou, proč se na ně ve filmu klade takový důraz. Kdyby šlo o film, který se více soustředí na to poznávání sake a pronikání do jeho světa, nepochybně by to fungovalo lépe. Takhle je ale příběh rozpolcený a ve výsledku není ani dobrou romancí, ani dobrým dramatem o hledání životního "poslání". Nic z toho vlastně není dotažené. A to je velká škoda. Ve filmu se najde pár dobrých postav (předák sakevaru Cubošima, syn ředitele Kandži...) a pár pěkných momentů včetně hezké myšlenky "cesta chůzí přes mosty na pročištění hlavy a učinění nějakého rozhodnutí", ale celkově zůstává potenciál námětu nenaplněn. (Viděno v rámci festivalu Eiga-sai 2022.) ~(3,3)~

plakát

Japan Sinks: Lidé naděje (2021) (seriál) 

Za mě špičkový seriál podobného ražení jako Hanzawa Naoki. Jen oproti Hanzawovi tady jde o mnohem dalekosáhlejší, v podstatě globální problematiku. A v tomhle jsou opět Japonci velmi aktuální, jelikož příběh je sice sám o sobě smyšlený a zasazený do Japonska, ale na pozadí jsou skutečné problémy, se kterými se lidstvo bude čím dál víc potýkat. Japonsko sice momentálně nečelí hrozbě potopení, ale to, že leží na spojnici tří tektonických desek, je skutečnost a stejně tak je faktem, že křehká rovnováha v přírodě je čím dál víc narušována. A jak víme i z historie, příroda nás někdy dokáže překvapit zcela nečekanými změnami a jevy. Proto vnímám tento seriál a jeho námět jako velmi realistický a nadčasový. Navíc nejde pouze o výborný námět, ale samozřejmě o jeho zpracování. Není to klasické katastrofické drama, spíše sledujeme, co se děje na pozadí událostí. Seriál se více zaměřuje na politiku, boj za pravdu, masmédia a nebezpečí dezinformací (opět aktuální téma) a zkrátka, velkou část děje sledujeme tak říkajíc "od stolu". To ale seriálu vůbec neubírá na napětí, právě naopak. A právě proto se hodí ono přirovnání k Hanzawovi. Seriál je ovšem dobře vybalancovaný - je zároveň prodchnutý lidskými příběhy, přestože nejsou středobodem, ale krásně dotvářejí celek. Pátý díl seriálu například úplně obrací hledáček pryč od politické činnosti a centrálního řešení krize a sledujeme naopak skutečný dopad situace na obyčejné lidi. Tento díl tvoří hezký předěl a zároveň všechny ty události (jak pracovní, tak čistě osobní lidskou stránku) v průběhu celého seriálu výborně propojuje hlavní postava, kterou hraje Oguri Šun. Tady musím podotknout, že seriál dotvářejí skvělé herecké výkony ostřílených herců. Kromě samotného Oguriho zde vidíme například Kagawu Terujukiho, kterého můžete znát právě z Hanzawy Naokiho. Tady ovšem nehraje suverénního a arogantního Ówadu, ale roztržitého vědce, což je svým způsobem zábavné. Je to skutečný chameleón. Zároveň mě potěšilo po dlouhé době vidět hrát Macujamu Ken'ničiho, který zde má taky velkou roli. Celkově jde o kvalitní herecký ansámbl a vůbec je třeba zmínit, že celé zpracování seriálu je na neobyčejně vysoké úrovni. Myslím si, že v rámci uvěřitelnosti bylo nutné investovat do všech detailů. A výsledek opravdu stojí za to. Je to tíživý a velmi autentický seriál, který se nebojí zabřednout i do mezinárodních vztahů, ale vše velmi poutavou formou a s citem pro to, na co je třeba poukázat. Pro mě nezapomenutelný a inspirativní zážitek, ke kterému se ráda vrátím. Jsem ráda, že na Netflixu je konečně nějaký japonský seriál, který opravdu stojí za to. ~(4,7)~

plakát

Smrt na Nilu (2022) 

Vizuálně poutavý film s monumentální scenérií z Egypta. Ano, hezky se na to koukalo a ostatně, rozplétat nějaký zamotaný případ vraždy je samo o sobě zábavné (neznala jsem vyústění předlohy, takže jsem se mohla nechat překvapit). Bohužel je to ale na můj vkus příběh hodně povrchní a přehnaný. Už jsem se od minulého dílu smířila s tím, že ztvárnění Hercula Poirota Kennethem Branaghem mi prostě nesedne, ale tentokrát jsem došla k názoru, že mi vlastně nesedne celé to pojetí filmu, zkrátka jeho styl. Je mi jasné, že to byl nejspíš záměr, ale u kriminálního / detektivního žánru osobně preferuju příběhy zasazené více do reality, s uvěřitelnějšími, lidsky opravdovějšími postavami. Tohle provedení je pro mě až příliš teatrální a melodramatické. Postavy fungují spíše jako takové figurky, se kterými se divák příliš neztotožní. Navíc oproti Vraždě v Orient expresu, zde není ani tak silný závěr, ba co víc, finální rozuzlení, se kterým přichází postava Poirota, aby konečně všem vyjevil, jak a čí rukou se věci udály, je jaksi neúplné a děravé. U některých jeho závěrů chybí vysvětlit, jak k nim vůbec došel. Myslím si, že tenhle velký moment detektivních příběhů je tady od toho, aby hrdina vysvětlil vše včetně myšlenkového procesu, který ho k tomu poznání dovedl, a všechno tak krásně do sebe zapadlo. Jenže v tomto případě je divák postavený před hotovou věc - Poirot nám povypráví, jak se všechno událo, ale ne u všech věcí je jasné, jak se jich dovtípil... Za mě je tedy vyústění nedostačující a poměrně slabé. Z filmu jde cítit "snaha o efekt", ale efekt a teatrálnost jen kryjí plytkost příběhu. Takový dojem to na mě dělalo, ale jsem schopná uznat, že tohle je i věc vkusu. Mně tento styl nesedí, ale i tak si myslím, že to není špatný film. Jako "oddychová" zábava s hezkým vizuálem a výpravou to splnilo účel. Také se dá vyzvednout chytlavý soundtrack. ~(3,3)~

plakát

Případ Sloane (2016) 

Zpočátku je s filmem těžké držet tempo, ale po chvíli se do toho divák dostane (a to i takový, kterému tématika lobbování a politiky není třeba moc blízká). A nakonec je to napínavá a trochu nepředvídatelná jízda, která má výborně vystavěný příběhový oblouk. Slečna Sloane je fascinující postavou balancující na hraně zákona, aby dosáhla nejen "vítězství", ale naplnila zároveň své přesvědčení. Jessica Chastain podává strhující výkon plný niterného napětí. Film zároveň předkládá spoustu zajímavých otázek, především ohledně etiky, ale dá se tam toho najít spoustu včetně zamyšlení nad tématem držení zbraní v USA. Zároveň se nám zde ukazuje velké téma lobbingu a můžeme si na tom uvědomit, že přestože má toto slovo negativní konotaci (lobbování je často spojováno také s korupcí), na samotném lobbingu vlastně není nic špatného. To, jestli je lobbování dobré nebo špatné, totiž určuje to, za co se lobbuje, úmysly lobbisty a také prostředky, které se k lobbování použijí. Všechno je to ve výsledku jen o nás lidech a o našich záměrech. Za mě tedy zajímavý námět s výborným provedením. Sama jsem ani nečekala, že mě tento film a jeho téma natolik osloví. ~(4,3)~