Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční
  • Romantický

Recenze (1 237)

plakát

Král (2019) 

Částečně inspirovaný Shakespearovými hrami o "Jindřiších", částečně skutečně životopisný film o tom, jak těžké je být silným a dobrým králem. A taky jak těžké je prosadit mír a jednotu v situaci, kdy není jisté, komu se dá věřit. Přiznávám, že filmy zasazené do období středověku moc nevyhledávám, ale tenhle mi kupodivu přišel hodně poutavý, napínavý a dokonce chvílemi i zábavný. Bavil mě především Robert Pattinson v roli slizkého samolibého Francouze. A co se týká hlavní role, Timothée Chalamet opět dokázal, že umí zahrát lecos. V roli mladého krále z něj čiší patřičný respekt a charisma, a to rozhodně není jen tak. Do teď jsem ho viděla spíše v rolích zjemnělých kluků nebo floutků, takže mě příjemně překvapilo, že "uhraje" i něco takového a opravdu mu to divák věří. Film jako takový má navíc silný a lehce překvapivý závěr, který utkví. Zkrátka historické drama, jak má být. ~(4,1)~

plakát

Klan Gucci (2021) 

Vždycky ráda vidím filmové zpracování něčeho, co tu ještě nebylo, a ráda se tak seznámím s nějakým "novým" skutečným příběhem, o kterém bych jinak nejspíš nic nevěděla. Zároveň se mí líbí se touhle formou seznamovat s nějakým odvětvím, odlišnými sociálními kruhy, lidmi či kulturami. Vůbec nevadí, pokud filmové zpracování není stoprocentně autentické a věrné realitě (myslím, že o to ve filmu a ostatně ani v umění nejde), takže tento inspirovaný příběh se zajímavými a svéráznými postavami mi zkrátka přišel vhod. V tomto případě filmu neuvěřitelně přidávají skvělé herecké výkony. Lady Gaga opět překvapila svým hereckým umem (nečekala jsem to, ale je ještě lepší než ve Zrodila se hvězda) a Adam Driver, Al Pacino a Jared Leto samozřejmě jako vždy předvedli, že bravurně zahrají jakoukoli roli. Byla radost na to koukat. Ošívat se pak divák může pouze z oportunistického a hamižného chování některých postav (naštěstí ale většina postav nevyznívá "černobíle", což je dobře) a z nechutného a odlidštěného světa byznysu, kde na prvním místě jsou peníze. Ale přesně o tom film je a jako vhled do toho, co se skrývá za touto slavnou obchodní a módní značkou a co s sebou nese její vedení, to funguje na výbornou.  ~(4,2)~

plakát

Dej mi své jméno (2017) 

Intimní, citlivý a upřímný snímek, který si zaslouží ocenění už jen za ten scénář a dobře vykreslené postavy. Ale samozřejmě to hodně vyzdvihují herecké výkony. Timothée Chalamet se v poslední době do mého hledáčku dostává stále častěji a po zhlédnutí tohoto filmu musím říct, že ten "kluk" je opravdu herec s velkým H. To, s jakou lehkostí a uvěřitelností zvládl zahrát takovou emočně náročnou roli (přestože je sám údajně heterosexuál), není rozhodně jen tak. Ta role mu padla dokonale a snad mělo svůj vliv i to, že mezi ním a Armiem Hammerem prý fungovala přirozená chemie. Přesto si myslím, že Chalamet má našlápnuto k zářné budoucnosti velkého herce, kterého uvidíme ještě v mnoha (třeba i zcela odlišných) rolí. Call Me by Your Name je filmem plným delikátních emocí i syrových mladických tužeb, ale rozhodně neklouže jen tak "po povrchu". Naopak se nebojí jít hodně do hloubky a o to je opravdovější a působivější. Pozvolný děj také hezky doplňuje ta atmosféra lenivého horkého léta v Itálii. Moc příjemný a dojemný zážitek. ~(4,4)~

plakát

Hikikomori sensei (2021) (seriál) 

Příjemně zpracovaná tématika vyrovnávání se s úzkostí a depresí, které zde zaprvé ztělesňuje hlavní postava bývalého "hikikomori" - učitel Uwašima - a zadruhé někteří studenti druhého stupně ZŠ, které různorodé okolnosti a problémy dohnaly k záškoláctví. Ať už jde o šikanu ze strany spolužáků, těžké rodinné či sociální podmínky, nebo třeba psychický nátlak, ukazuje se, jak velký dopad můžou tyto věci mít na lidskou psychiku a nakolik takový jedinec potřebuje pomoc a pochopení okolí. Jenže to není vždycky tak jednoduché, že? Seriál načrtává skrze zkušenost hlavní postavy coby novopečeného učitele různé životní příběhy a přináší tak divákovi náhled do tématiky deprese a úzkosti, které dokáží jedince dohnat až k nadměrnému strachu a odtržení se od společnosti, ale zároveň seriál nejde moc do hloubky a nepředkládá jasné odpovědi. Je to spíš k zamyšlení a je na divákovi, co si z toho vezme. Zajímavé bylo i zasazení seriálu do doby začátku Covidu, což opět nanáší zajímavou otázku o tom, jaký je správný přístup ve vztahu k situaci a zároveň k lidem, kteří potřebují naopak podpořit k socializaci. Další hezký podnět k zamyšlení. I tak mě ale trochu mrzí, že seriál je krapet krátký, aby pokryl vše a aby zaujal nějaké zřetelnější stanovisko. Některé věci zůstanou v seriálu dokonce úplně neuzavřené, což je trochu škoda, protože chybí završení (a třeba i nějaký "happy end" dávající naději) některých linek. Mrzí mě například celkové vyznění kamaráda hlavní postavy (Yoda - taktéž hikikomori), z jehož posledního výstupu v seriálu zůstala spíš "pachuť" a tato postava už nedostala další prostor to napravit... Rozhodně tedy nejde o dokonalý a komplexní seriál. Ale jako seriálová jednohubka k zamyšlení to funguje. (P.S.: Vrchol seriálu vidím ve 2. díle - ten se za mě povedl nejvíce.) ~(3,6)~

plakát

Viník (2021) 

Kdo je oběť a kdo viník? To je hlavní otázka tohoto filmu. V sevřené atmosféře se nám zde odkrývá případ "únosu" a souběžně s tím i okolnosti a minulost hlavní postavy - telefonního operátora Joa. Je to napínavé a klaustrofobní a zároveň geniálně vystavěné až k vrcholnému "prozření". Přiznám se, že dánskou předlohu neznám, ale i kdyby tento film jen kopíroval to, co vymysleli a vytvořili dánové, je to natolik mistrně provedené a hlavně zahrané ("bravo!" patří Gyllenhaalovi, kteří držel to šílené napětí po celou dobu), že mi přijde nefér dát filmu méně než 4 hvězdy. Tohle je film, který si zaručeně zasouží "červené" hodnocení. Jen těžko věřit, že zde na ČSFD spadá do pouhého průměru. ~(4,4)~

plakát

L. A. - Přísně tajné (1997) 

Detektivka jak se patří - poutavá, matoucí a nakonec samozřejmě překvapivá. Nejde sice o můj oblíbený typ žánru, ale musím uznat, že provedení je výborné, navíc se zajímavými a různorodými postavami, které hrají přední hollywoodští herci (ok, Russell Crowe asi není přímo "hollywoodský", ale "oskarový" ano). Množství postav a složitost děje (nemluvě o žargonu amerického "podsvětí" 50. let...) jsou sice v první polovině trochu dezorientující, ale naštěstí se vše postupně vystříbří a divákovi dojde, že sleduje především tři odlišné policisty, z nichž každý má jiný záměr a řeší kriminální případy po svém. I když to není typ filmu, ke kterému bych se do budoucna vracela, musím uznat, že je příběhově moc dobře napsaný a vystavěný. Fanoušci krimi si určitě přijdou na své a já jsem naopak ráda, že jsem L.A. Confidential jednou viděla.  ~(4,0)~

plakát

Fanshī dansu (1989) 

Měla jsem o filmu trochu mylnou představu. Domnívala jsem se, že půjde o komedii, která lehce a humorně představí svět buddhistického kláštera. Ano, komedie to sice je (a dost svérázná), ale o té "lehkosti" mluvit nelze. Naopak se to zaobírá tématikou japonského mnišského života a jeho pravidel poměrně zevrubně. A zde pro mě leží kámen úrazu. Film totiž podle mě vyžaduje, aby do toho měl divák alespoň nějaký vhled. Běžná znalost japonské kultury opravdu nestačí. Pokud tedy nevíte o životě japonského mnicha téměř nic, pak budete možná v průběhu filmu trochu tápat stejně jako já. Na vině je samozřejmě i to, že jsem film sledovala s velmi špatnými a neúplnými titulky, takže jsem byla v podstatě odkázána jen na originální znění, kde mi však vzhledem k tématu mnohdy unikaly významy, narážky a souvislosti (a to poměrně kazí zážitek, který je pak pocitově "neúplný"). Co je však z celého filmu zřejmé, je ta zjevná snaha poukázat na kontrast tradičních mnišských praktik a zenového učení s výdobytky moderní doby a pohodlným životem. Z toho samozřejmě vyvěrá většina humorných situací. Dále je zde rozpolcenost celého toho systému, ve kterém se seznámíte s různými postavičkami, které sice spojuje zenové učení a půda jednoho kláštera, ale jejich motivace se úplně liší. Setkáme se zde nejen s hlavní postavou flegmatika, který se pouze snaží splnit podmínku svého otce k získání dědictví, ale dále i s jinými mnichy, kteří zneužívají svého postavení ze zištných důvodů, s prototypem extrémně tradičního mnicha, který propaguje ryze asketický život, a také se smířlivým mnichem, který chápe "jádro" učení a na formalitách a přísném dodržování pravidel mu tolik nesejde.... Zkrátka je to sebranka všech možných lidí. Tedy není mnich jako mnich. Místy je to zajímavé sledovat, místy se člověk zasměje, ale ve výsledku jsem si stejně kladla otázku, co tím vším chtěl film vlastně říct. Na konci mi sdělení filmu zůstalo záhadou. Snad mi něco uniklo, snad to jen mělo tvořit nějaký obrázek mnišského života pokoušeného světskými svody... těžko říct. Výsledný dojem je trochu rozpačitý.  ~(3,2)~

plakát

Duna (2021) 

Má to v sobě hodně ze Star Wars a trochu z novějšího Blade Runner (u tohoto především atmosférou, kterou tvoří hudba - no vzhledem ke stejnému skladateli a režisérovi asi není divu...) Něčím se mi to proto zamlouvalo, v něčem to naopak nebyl můj šálek kávy, protože nejsem ten správný "cílový" divák (stejně jako nejsem přímo fanoušek Star Wars). Zároveň jsem jako neznalec knižní předlohy nebo starší verze filmu byla zpočátku lehce zmatená a bylo tam na mě moc nových informací a názvů. Ale je fakt, že i pro neznalého diváka jako já, se to filmu podařilo slušně ukočírovat, takže počáteční zmatení nakonec přirozeně přešlo v pochopení. Celý ten nový svět a jeho pravidla ožívá a formuje se před očima a vše se nakonec "odhaluje" tak akorát, aby to nebylo příliš popisné. Fungovalo to, to rozhodně. Stejně tak ta působivá vizuální stránka, napětí a oni gigantičtí píseční červi. A taky samozřejmě dobré obsazení, ze kterého nejvíce zazářila Rebecca Ferguson (je až k nevíře, že je to ta stejná osoba, která před nedávnem hrála roli femme fatale v Reminiscenci) Naopak mě lehce překvapilo, že Zendaya zde nakonec moc hereckého prostoru neměla, ale vzhledem k ději asi není divu - očividně její čas přijde až v dalším díle. Celkově jsem tedy byla spokojená. Pro mě jako pro diváka je zásadní hlavně to, že se ve filmu objevují některé zajímavé myšlenky. Není to sice vůbec film, který by nějak hýřil moudry, ale i to málo stačilo. Akce a efekty na mně většinou ve filmech příliš velký dojem nezanechají, ale pokud má film co nabídnout k menšímu zamyšlení, tak u mě vždy stoupne na hodnotě. To je naštěstí i případ Duny. ~(4,2)~

plakát

Kiraware Matsuko no issho (2006) (seriál) 

Filmová verze tohoto příběhu mi kdysi učarovala. Natolik, že jsem si později koupila knižní předlohu v japonštině (která mi ovšem už několik let leží v knihovničce a stále jsem se neodhodlala k přečtení... Holt vkus i míra nadšení se časem mění). Nedávno jsem znovu viděla film a poté se pro srovnání vrhla právě na tuto seriálovou verzi, která byla v roce 2006 uvedena jen několik měsíců po premiéře filmu (něco to nejspíš vypovídá o popularitě příběhu "nenáviděné Macuko"). Je zajímavé vidět, nakolik se film a seriál liší. Přestože jsem knihu nakonec nepřečetla, takže nemůžu nic s určitostí tvrdit, je zřetelné, že seriál si toho z původní knihy vzal mnohem více. Není divu - 11 dílů nabízí široký prostor pro rozvinutí celého příběhu. Bohužel, ne vždy je ten prostor využitý dobře. Byla místa (obzvlášť z počátku seriálu), kde jsem si říkala, že zkratkovitost filmu funguje mnohem lépe a že seriál je naopak zbytečně rozvleklý. Prvních několik dílů celkově nedělá moc dobrý dojem. Některé postavy působí uměle a trapně. Ztvárnění bych dokonce místy nazvala "laciným". Z kraje seriálu mi postava "starého" Jóiči Rjúa přišla k smíchu a dvojice postav (neteř+její kluk), která odhaluje osudy Macuko po její smrti, nefungovala moc dobře téměř v celém průběhu seriálu krom úplného konce. Film je oproti tomu všemu svižnější, energičtější, jde více k věci, a úplně se vyhýbá nějakému táhlému sentimentu a trapnosti. Pak ale v seriálu přišel díl, kdy je Macuko ve vězení. A najednou mi přišlo zajímavé vidět, co si Macuko v té době prožila a jak se spřátelila s Megumi. Co je ve filmu odbité jednou muzikálovou písní, je tady naopak plně rozvité a kupodivu v tomto místě to fungovalo. V průběhu sledování seriálu jsem nakonec došla k názoru, že zkrátka v něčem vyhrává kompaktní a zkrácený formát filmu a v něčem naopak rozvinutí děje v seriálu. Mám totiž pocit, že oproti filmu nakonec lépe Macuko chápu skrz seriál. Zpočátku divák vnímá jen její špatné životní volby, ale v průběhu a ke konci lze tuto postavu lépe pochopit a soucítit s ní. Což ve zkratkovité formě filmu nebylo tak úplně dotažené k dokonalosti. V seriálu to poslední díl hezky završil - nejen, že jsem na konci byla schopná vidět Macuko jako postavu, která je v jádru skutečně dobrým, laskavým a milujícím člověkem, ale hlavně nakonec dobře fungovalo propojení s její neteří, která se z jejích životních osudů poučila (ve filmu šlo o synovce, ale zdálo se mi, že tam byl příliš malý prostor, aby vyniklo, že se z života Macuko skutečně poučil). Jsem proto na vážkách. Film v jakémsi celistvém dojmu vyhrává, to je jednoznačné. Seriál má hodně slabých a rozvleklých míst, ale naopak ve výsledku mnohem lépe divákovi předává důvody a motivace postav a skrze rozvinutější děj přináší lepší pochopení, jakým životním "bojem" si postavy prošly. Obzvlášť tedy vyhrává díl ve vězení a poslední díl. Výsledný dojem je tedy na pomezí 3 a 4 hvězd, nakonec se přikláním o kousíček nahoru, právě z důvodů popsaných výše. Film je sice svou kvalitou mnohem konzistentnější (a také zajímavější svou muzikálovou formou), ale seriálu nelze upřít některé přednosti. ~(3,5)~

plakát

Gaga: Five Foot Two (2017) 

Dělá mi radost, když vidím dokument, který má za cíl ukázat opravdovou tvář člověka. Celebrity a umělci můžou na povrchu (ve svých dílech, v případě zpěváků třeba ve videoklipech či na koncertech) ukazovat nějaké to pozlátko nebo jen to, co chtějí dávat na odiv, ale od toho jsou právě takové dokumenty formou osobní zpovědi, které nám odhalují, co se odehrává na pozadí - s čím se člověk potýká a jaký je v soukromém životě. Tenhle dokument se povedl právě proto, že z něj čiší velká upřímnost. Téměř mě šokovalo, co vše byla ochotná Lady Gaga ze svého života (a zdravotních problémů) ukázat. Odhalovat svou slabou stránku určitě není jednoduché. Na druhou stranu je ale dokument dobře vyvážený v tom, že se nesoustředí pouze na osobní problémy Lady Gaga, ale věnuje se samozřejmě i její tvorbě a ukazuje její pracovní nasazení. Zkrátka máme možnost nahlédnout do toho dobrého i špatného, do hezkého i bolestného, co s sebou nese život a kariéra téhle talentované dámy. Jsem ráda, že jsem ji mohla skrze tento dokument o něco blíže poznat. ~(4,3)~