Tsuki

Seriál si velmi trefně bere na paškál dva protilehlé přístupy moderní společnosti. Na jedné straně je tady otevřený a svobodomyslný přístup, který není tolik svázaný pravidly a rozhodně si nebere servítky, ale zato má potenciál být urážlivý nebo někomu ublížit. Na druhé straně je tady novodobější přístup, který se snaží být přísně korektní a definovat různá omezení ve jménu toho, co je „správné“, avšak v cestě za tím být chápavější a empatičtější vůči některým jedincům a vyvarovat se diskriminace někdy nabývá tak zrůdné formy, že paradoxně některým lidem ubližuje zrovna tak a uvaluje na ně mnohdy nesmyslné limity, které brání svobodnému vyjádření (a které jsou potažmo někdy až opačně diskriminující). Tyto dva svého druhu extrémy vnímám dlouhodobě a troufám si říct, že jsou zřetelné nejen napříč světem (ať už jsme v Japonsku, v Evropě nebo třeba v Americe), ale i napříč dějinami a dobou. Jako by lidstvo nebylo schopné zůstat ve vyváženém stavu, ale vždy směřovalo buď k jednomu nebo druhému extrému (naprostá svoboda vs. naprosté omezení). Z toho důvodu jsem moc ráda, že konečně vidím nějaké filmové (seriálové) dílo, které se rozhodlo na tyto tendence v rámci novodobých dějin poukázat. A to navíc velmi vtipnou formou. Každý díl dokonce vygraduje do jednoho humorného muzikálového čísla (není to tedy stoprocentní muzikál, ale co díl, to jedna muzikálová píseň, která je na jedné straně vtipná svým „přepísklým“ podáním, na druhé straně ale většinou obsahově dost trefná a pravdivá). Co se týká těch dvou protichůdných tendencí, zmíněných výše, v Japonském prostředí jsou ztotožněny s érou Šówa, konkrétně jejím koncem v 80. letech, a nynější érou Reiwa, tedy érou současné mladé generace. U nás by se takto mohla srovnat současnost s 90. lety (a případně i většinou předcházející poválečné doby). Výsledek je podobný. A vtip je v tom, že tento seriál využívá sci-fi prvek o cestování časem. Ovdovělý tatík, padesátník Ogawa Ičiró s rozjívenou pubertální dcerou na krku, který je zároveň svérázným učitelem a baseballovým koučem na střední škole, se zcela omylem dostane záhadnou autobusovou linkou z roku 1986 do dnešní současnosti (2024) a nestačí se divit, co vidí. Jeho přístup se okamžitě střetává s dnešní realitou. A jeho osmdesátkové chování a názory jsou rázem označeny za nevhodné a urážlivé… Na roce 2024 se ale dá najít i leccos dobrého, takže se Ogawa rozhodne v současnosti setrvat a přijít všem těm rozdílům ve společnosti na kloub. To by byl v kostce popis tohoto seriálu. Je toho však víc a Ogawa není jediný, kdo cestuje časem. Seriál se trochu zamotává v paradoxech cestování v čase a řešení dalších postav, ale v tomhle ohledu je třeba to brát hodně s nadhledem. Vše slouží spíš humornému záměru, rozhodně nejde o důkladně promyšlené sci-fi. Cestování v čase je zde spíše nástrojem vypravování. A mimo komiku tady jde samozřejmě o to konfrontovat dvě rozdílné generace a přístupy. V některých dílech je tato tendence větší, v jiných je upozaděná pro účely posouvání příběhu postav. Celkově je tam však tématiky relevantní pro tuto dobu hodně a pod komickým „obalem“ je mnoho z toho opravdu k zamyšlení. Hned na začátku se seriál věnuje extrémní ohleduplnosti vůči lidské citlivosti a potřebám v kontrastu s naprostou bezohledností a neempatií. O něco později hlavní postava objeví sociální média a snaží se pro změnu vypořádat s anonymními komentátory a „hejtry“. V tomto díle se řeší absurdita útočných, nenávistných a odsuzovačných vyjádření vůči věcem, které se daného člověka nijak netýkají. Jak se ukáže, někdy může jít také o jakýsi druh „schovávání se“ za pohled společnosti, snahu ztotožnit se s nějakým rádoby „správným“ postojem, aby člověk vypadal, že s obecným postojem ve společnosti táhne takříkajíc za jeden provaz. Osobně mě v seriálu velmi zaujala zrůdně vyhrocená scéna u večeře, kde se řeší dávný přešlap (konkrétně nevěra) jedné z postav. Díky vyhnání do absurdna seriál jasně poukázal na problematiku vytahování starých chyb a neschopnosti odpustit. A napříč celým seriálem se takto hlavní postava pokouší díky své „osmdesátkové“ mentalitě bojovat s nešvary současných tendencí. Nicméně, seriál se nesnaží říct, že dříve to bývalo lepší, naopak poukazuje stejnou měrou i na problémy v minulosti a na omyly ve starých názorech. Zkrátka, nic není černobílé. Seriál se pokouší rozdílné pohledy férově konfrontovat a finální sdělení je jasné – nakonec vyhrává vyvážený postoj, nadhled, tolerance a pochopení vůči různorodosti života. V tomhle ohledu si cením toho, že si seriál zvolil právě takové téma. Celkové zpracování možná není úplně vyvážené a najdou se silnější a slabší díly, ale za mě rozhodně nevšední a velmi originální seriálový zážitek. ~(4,2★)~

Nepochybně důležitý dokument odhalující události týkající se bojů v posledních dnech druhé světové války u nás. Konkrétněji tedy v Praze na místě Českého (Československého) rozhlasu, který měl svým vysíláním i ze strategických důvodů zcela zásadní úlohu. Přiznám se, že o těchto událostech jsem jakožto mladší generace neměla téměř žádné povědomí, takže je určitě fajn se v tomhle ohledu „obohatit“, alespoň ze zprostředkovaných zkušeností. Nicméně si myslím, že zpracování dokumentu je poměrně nezáživné a příliš se soustředí na drobné konkrétnosti a rekonstrukce jednotlivých bojů či střeleb, aniž by si vyhradil alespoň nějaký čas na vykreslení širšího obrazu (což si myslím, že je obzvlášť důležité právě pro ty diváky, kteří s touto historickou kapitolou nejsou příliš seznámeni). Obsahová hodnota tedy nepochybná, zato forma zpracování nějak pokulhává a působí zastaralým, mdlým dojmem. Vzhledem k tomu, že však na toto téma očividně neexistuje jiný dokument (minimálně nezatížený komunistickými manipulacemi s pravdou), tak je i za to třeba Českou televizi pochválit. ~(3,2★)~

Skrytý japonský skvost na Netflixu. Velmi přirozeně napsaný scénář a citlivé a přesto velmi upřímné provedení. Režisérka a scénáristka HIKARI toho sice ještě nevytvořila moc, ale očividně jí talent nechybí. Rozhodně byla dobrá volba obsadit do hlavní role skutečnou handicapovanou dívku, ne pouze herečku. Film tím získává na autenticitě a nutno říct, že Mei Kajama je skutečně v roli Jumy skvělá. Za tímhle snímkem jde vidět velký kus práce a také snaha o citlivé a pravdivé vyobrazení tématiky, která je místy velmi choulostivá. Zdá se, že na pozadí proběhlo mnoho konverzací mezi režisérkou, Mei Kajamou (dle krátkého interview dostupného na YT byla zahrnuta i její matka) a zbytkem štábu. A to vše se ve finálním díle odráží. Film je zároveň pozitivně laděným náhledem do vnitřní cesty jedince za osobní svobodou. Juma může být pro mnohé inspirací, že i zdánlivé překážky a omezení se dají překonat, pokud má člověk dost kuráže a dívá se na věci z té lepší stránky. Líbí se mi věta na anglickém plakátu: Disability is a state of mind. Přesně to vystihuje esenci tohoto filmu. Dále ještě zmíním, že mě potěšilo zahrnutí osobité dívčí kapely CHAI do hudebního soundtracku. Film obsahuje jak titulní píseň N.E.O., tak i jejich další píseň Hai Hai Akachan. A myslím, že právě jejich optimistický a svérázný styl k filmu dobře pasuje. 37 sekund mi zkrátka a jednoduše hodně sedlo a režisérku/scénáristku HIKARI budu mít tímto nadále v hledáčku. ~(4,7★)~

Kupodivu jsem byla mile překvapena a přišlo mi, že to vlastně není o moc horší, než původní film She’s All That. Ne všechny předělávky musejí být nutně katastrofa. Příběh je samozřejmě zcela předvídatelný, ale řekněme si to na rovinu – nikdo by snad od tohoto žánru a typu námětu nečekal nic jiného. To, že ti dva nakonec skončí spolu, je jednoduše dané. Důležité je však zpracování. To je to, na čem mnohé jiné podobné filmy můžou selhat. A já myslím, že tento film si v tom ohledu vede vlastně dobře. Podstatné je, že obě dvě hlavní postavy jsou svým způsobem sympatické a že mají nějakou vlastní osobnost. Podobné teenage romantické oddychovky totiž někdy pohoří na tom, že hlavní postava je buď nesympatická nebo nemastná neslaná, což pak pokazí celkový dojem z filmu. Tady jsou však postavy napsané dobře a relativně uvěřitelně (v rámci žánru) a především jsou dobře obsazené. Myslím, že na tom to vlastně stojí, přestože příběh může být docela tuctový. Vezměme si třeba protagonistku příběhu Padgett: je to influencerka, která žije sebeprezentací na sociálních médiích, a má na začátku za kluka namachrovaného týpka. Když se to takhle řekne, zavání to tím, že hlavní postava by mohla být naprostá kráva. Ale scénáři (a potažmo herečce) se to daří ukočírovat tak, že jde v jádru o normální a celkem příjemnou holku, se kterou se divák v určitém smyslu dokáže ztotožnit. Film tedy dle mého názoru rozhodně nedělá původnímu snímku ostudu. Oba dva jsou v rámci nenáročných romantických příběhu ze střední školy přinejmenším mírným nadprůměrem. Taky mě potěšilo, že se role matky hlavní postavy ujala sama Rachael Leigh Cook, což je takový pěkný odkaz právě na tu předlohu. A jako poznámku na okraj dodávám, že Rachael Leigh Cook vypadá i po více než 20 letech stále neuvěřitelně dobře. ~(3,7★)~

Už jsem dlouho neviděla tak dokonale fungující kombinaci stylové akce a zábavné nadsázky. Navíc se špetkou sympatické romance, které budete chtít fandit! Gosling holt opět dokazuje, že je sympaťák na entou, a chemie mezi ním a Emily Blunt jiskří od začátku do konce. Přidejte do toho všechny ty akční kousky, eskapády a velkou dávku humoru a světe div se, vznikne neobyčejně zábavné dílo, které přináší závan staršího Hollywoodu. Dost tomu přidává to, že film svým tématem i provedením vzdává čest kaskadérskému umění (jak je ostatně zmíněno i ve filmu, těm „neopěvovaným hrdinům“, kteří nasazují krk, ale nikdo o nich neví) a potažmo točení filmů obecně. Tahle poklona kaskadérům a filmovým tvůrcům je z toho na pozadí filmu hodně cítit a jako by zároveň povyšovala celý film o úroveň výš. Je zkrátka radost na to koukat a nechat se tou zábavnou jízdou pohltit. Navíc zrovna Gosling byl pro ten komický rozměr výbornou volbou (ještě stále se musím smát při pomyšlení na některé scény, v čele s uslzenou melancholií za tónů „All Too Well“ od Taylor Swift). Shrnu to tak, že běžně se na akční filmy příliš nedívám, ale když už akčňák, tak právě takový! Bavila jsem se od první do poslední minuty (palec nahoru i za záběry v titulcích). ~(4,7★)~

V jedničce šlo v podstatě o neustálý boj o život, ale tohle je trochu jiná káva. Napětí stále hodně velké, ale akční scény se zde mísí i s trochu jinou, místy přemýšlivou, místy lehce humorem odlehčenou atmosférou. Celkový příběh o záchraně lidstva je jaksi komplexnější a i Schwarzeneggerovi tato poloha „dobrého“ terminátora dost sluší. Naopak protivník (Robert Patrick) v podobě nového typu terminátora, který se dokáže donekonečna roztavovat, měnit podobu a znovu se zhmotňovat, je zcela novým způsobem zlověstný a místy z toho až běhá mráz po zádech. Jediná výtka je ta, že v závěru se zdálo, že nebyl plně využitý jeho hrozivý potenciál (s tím, co uměl, měl rozhodně v rukávu více es…), takže jsem už už čekala, že postavám zavaří ještě více, než ho konečně budou moct zlikvidovat, ale do tohoto extrému to nezašlo. V tomhle ohledu byl závěr jedničky rozhodně víc nervydrásající. Nicméně, jinak ve všech ostatních ohledech dvojka vyhrává. Má ucelenější příběh a lepší tečku, co se týká budoucnosti lidstva. A to musím říct i přesto, že jsem viděla jakousi ultimátní edici, která má v závěru scénu navíc a tato scéna je možná až příliš doslovná (zjevně celkový příběh uzavírá natolik, že by nebyl prostor ani pro ten navazující třetí díl). Uzavření příběhu v běžné/speciální edici je zřejmě lepší – dostatečné, ale přesto v tom zůstává určitý prvek tajemna, jak to s lidstvem a potenciální hrozbou ze strany Skynetu bude do budoucna. Celkově vidím Terminátora 1 a 2 jako výborný komplet. Dvojka je sice ještě o kousek lepší, ale nemohla by dost dobře fungovat bez jedničky. Naopak mám spíš pocit, že by možná bylo na škodu vidět ze série Terminátorů více než právě první a druhý díl. Na to jsem až příliš spokojená s tímto uzavřením příběhu, tak jak to původně zamýšlel sám Cameron... Ale kdo ví, prý se šušká něco o tom, že Cameron nyní po letech sám píše scénář pro nové pokračování, k čemuž ho inspiroval současný rozvoj umělé inteligence. A to zní rozhodně zajímavě… ~(4,3★)~ 

Ta holka ale sakra tlačí na pilu! To jsem si neustále musela říkat v průběhu několika prvních dílů. Premisa o jednostranném zaláskování do někoho a pak postupném sbližování i přes rozdíly mezi protagonisty mi sama o sobě vůbec nevadí a obecně mám romantiku ráda (rozhodně nejsem ani proti romantickému šódžo stylu, právě naopak), ale tento příběh jako by přímo vypadl z nějaké mangy nebo spíše z nějaké „otome“ hry o randění s vysněným princem – zkrátka z toho nejextrémnějšího typu tohoto žánru, který těží z naprosto nerealistických milostných stereotypů. A ta přemíra nepřirozeného děje a chování postav mi vlastně nebyla moc sympatická (je možné, že pro toto už nemám tak vysokou toleranci, jako jsem mívala kdysi). Hlavní hrdinka Sakura svůj objekt touhy (doktor Tendó) vysloveně uhání a to takovým způsobem, že ze strany mladší naivní holky to má působit jakože roztomile a neškodně, ale přitom, kdyby se situace obrátila a takto by muž uháněl ženu, tak by z toho byl nepříjemný a skoro útočný stalking. Z toho důvodu mi hlavní hrdinka v podobě takové stíhačky nebyla vlastně sympatická. Nemluvím však o herečce - Kamiširaiši Mone se role ujala, jak nejlépe mohla. Jde spíš o to, jak je její postava napsaná (a ostatně, jak je napsaná většina postav). Každopádně, v normálním světě je v podstatě nepředstavitelné, že by protistrana byla takovému chování nakloněna a to dokonce natolik, že se nakonec ti dva dají dohromady. Nicméně, byla jsem ráda, že v seriálu plní svou úlohu i lékařské prostředí, do kterého je příběh zasazen, a že jde třeba i o pacienty, jejich příběhy a vůbec poslání zdravotního personálu léčit a zachraňovat lidi. Tedy že je v seriálu malá přidaná hodnota nad rámec romance, což ten romantický základ hezky doplňuje a má potenciál dát postavám větší hloubku. Bohužel, po pár dílech to seriál pomalu začíná opouštět a je toho méně a méně. Nakonec se z celého personálu nemocnice stává naprostá „slepičárna“, kde se pořád dokola řeší vztahy a milostné zápletky. Stále jsem doufala, že se seriál rozvine nějakým lepším směrem, ale k mému zklamání úroveň naopak klesala. Okolo poloviny (5./6. díl) jde už v podstatě o telenovelu – mezi postavami se tvoří absurdní milostné trojúhelníky/čtyřúhelníky, činy postav jsou často naprosto předvídatelné a stereotypní a v 7. dílu trend úpadku a kolotoč klišé pokračuje. Objevují se zde uměle vykonstruovaní rivalové v lásce, koloběh vyznávání lásky a neopětovaných citů, opakované schovávání se postav za rohem, přičemž dojde na vyslechnutí nepříjemné pravdy z konverzace někoho jiného… Vše je tak klišovité a předvídatelné, až to bolí. Přesto jsem sledovala dál a k mému údivu jsem zjistila, že to může být ještě horší. 8. díl dosáhl zcela nového dna a je vrcholem vyumělkované podbízivosti doktora Tendóa. Působí to už jako naprosto okatý fan servis. Navíc přichází opět nový „zvrat“ v příběhu, který je jen další vykonstruovanou trapností a nedává ani smysl… Takhle to jde dál, poslední dva díly jsem sledovala už téměř rezignovaně, zatímco se stupidní a nesmyslné chování postav jen dále vršilo. Mrzí mě, že postavy si až do konce nespravily svůj obraz. Herecké obsazení bylo sice kvalitní, včetně skvělého Sató Takerua, ale bohužel museli hrát příšerně napsané postavy tohoto ostudného scénáře. Co mě na tom mrzí ještě víc, že takovéto příběhy vlastně učí nezdravým vzorcům chování a idealizují něco, co je překroucené až toxické. Tendóova sestra, kterou hrála Karina, je toho vzorovým příkladem – nerozhodná alkoholička, která sama neví, co se svým životem nebo jak si vybrat partnera, ale přitom dává ostatním rady ohledně lásky, které jsou naprosto zcestné. Když na konci hlavní hrdinka vychválí tuto postavu do nebe, že ji obdivuje, tak jsem si jako divák musela říkat: „Cože? A Proč?“ Seriál totiž ani jedinkrát neukázal na této postavě cokoli obdivuhodného. Takto je to s většinou postav – scénář selhává v tom předat divákovi jejich skutečné kvality. Obecně jsou všechny postavy velmi povrchní a vyobrazují pouze nějaký stereotyp. Není divu, že nemůžou ani přirůst k srdci. Když to shrnu, na vině je příšerný scénář, který místy působí téměř amatérsky. V posledním díle jsem se už musela smát, když došlo na svatební obřad a přestože se v příběhu objevili rodiče obou protagonistů, tak z nějakého důvodu na svatbě nebyli. Působilo to, jako by si s tím tvůrci nevěděli scénáristicky rady – chtěli, aby i na svatbě byl důraz na personál nemocnice, takže aby tam nerušili rodinní příslušníci, tak je prostě ze svatebního obřadu vyškrtli. Takový dojem to na mě dělalo. A bylo to jak pěst na oko – „dokonalá“ tečka tohoto mizerného scénáře. Závěrem: Za mě raději kvalitně a poutavě napsaná romantika typu First Love než tato romantická rychlokvaška, která využívá laciných triků a klišé, nad kterými spíš protáčím oči v sloup než aby mi rozbušily srdce a způsobily citové pohnutí. Hvězda navíc pouze za skvělé herce, kteří i takto špatný scénář hráli s patřičným nasazením a profesionalitou. ~(2,3★)~

Konečně nějaká sympatická nová romance s Lindsay Lohan, která má obstojný námět a scénář. Úroveň je rozhodně lepší než o dva roky starší Falling for Christmas, které bylo takovým lehce rozpačitým vánočním kýčem… Irish Wish je oproti tomu o něco méně stereotypní, má docela zábavnou zápletku a navrch dobré mužské obsazení (oběma hlavním hercům role hezky padly). Není to sice filmová pecka, která by nadchnula jako některé staré „klasiky“ s Lindsay, ale myslím si, že v rámci žánru tento film ani nefanoušky neurazí. ~(3,9★)~

Tento film mě celý život míjel a teď, když jsem ho konečně viděla, jsem v šoku, že jsme něco takového natočili. Navíc v roce 1970! Člověk by čekal, že po osmašedesátém takto odvážné filmy točit nebylo možné, ale zjevně ke skutečnému utahování šroubů došlo až o malinko později… Každopádně, tento snímek se svým stylem, inspirovaným světem komiksů, mafií a vůbec americkým prostředím, hodně vymyká všemu, co lze v rámci české kinematografie vidět. A co teprve ten trhlý parodický humor! Konečně vím, z čeho jsou všechny ty hlášky, co jsem tu a tam slýchala („Ručník končí!“, "My všichni jsme Gogo"…atd.) Nutno říct, že povedených hlodů je tu fakt hodně. A z kontrastu uťáplého učitele, kolem kterého se z jemu nepochopitelných důvodů objevují neustále mrtvoly, kdykoli otevře dveře, se světem drsných mafiánů, do kterého příliš jednoduše propluje, se dalo vytěžit opravdu mnoho. Výborné výkony, šílený humor, mladá a rozverná Bohdalová… no, bylo toho hodně, co jsem v českém filmu doteď neviděla a stálo to za to. Jedna z mála českých komedií, ke kterým se ráda vrátím. ~(4,3★)~

Ne všechny filmy tohoto žánru jsou stejné. Některé dívčí „teenage“ filmy dokážou zaujmout hlavní postavou nebo nějakým originálním prvkem příběhu, okouzlit svou atmosférou, potěšit dobře napsaným scénářem, nebo třeba aspoň zaujmout svým stylem či hudebním soundtrackem… Bohužel, toto není případ tohoto filmu, protože ten selhává na všech frontách. Katie Holmes je tu nesympatická, příběh tuctový, scénář a provedení špatné a nezajímavé… a navrch ještě spousta klišé. Když už romantická linka nefunguje, člověk čeká, že to bude aspoň místy vtipné, ale ani to nevyšlo. Pokud zde bylo vůbec něco vzdáleně vtipného, byla to trhlá holka hrající na trombón, která se v jedné scéně mihne. Tím ale zábavnost končí. Je škoda, že aspoň ta hlavní postava si diváka nezíská. Běžně mi Katie Holmes nevadí, ale tady byla skoro nesnesitelná. Její postava byla chvílemi buď příšerně upjatá nebo naopak podivně vzpurným způsobem samolibá. Působilo to nesourodě a sympatické to rozhodně nebylo… Ve výsledku, jako by chyběla osobnost jak jí, tak i filmu jako celku. ~(1,8★)~