Tsuki

Viděno 28.7.2010 v šibujském kině Toho Cinemas, nedlouho po premiéře. A jsem neuvěřitelně ráda, že jsem na to tehdy šla, protože to byla prostě nádhera. Netuším, jak to popsat - u mnoha filmů bych popsala řádky a řádky vět, ale u Karigurashi no Arrietty nemám slov. Příběh se zdá jednoduchý a něco podobného (o malých lidičcích) jsme už viděli ve více filmech, avšak zpracování Karigurashi no Arrietty pro mě bylo dechberoucí. A uznávám, že na mém dojmu se hodně podílela i hudba. Cécile Corbel se svým keltským stylem hudby byla pro tohle bez přehánění dokonalou volbou. Soundtrack doporučuju. A opět ztrácím slova. Je jen jasné, že pokud bych měla nějaký žebříček Ghibli filmů, Karigurashi no Arrietty by se zařadilo na druhé místo hned po Cestě do fantazie, čímž by předčilo všechny ostatní Ghibli filmy, včetně Princezny Mononoke.... Zahřálo to u srdce jako žádný jiný film už dlouhou dobu. ~(5,0★)~

Oproti první sérii možná víc dějový, což je plus, jenže naopak se zdálo, že nenabízí tolik vhledů do světa otaku, jako první série. Ať už první série, tak druhá série mě ve výsledku vůbec nezaujaly tolik, jak bych očekávala. ~(2,8★)~

Uznávám, že příběh dvou lidí, kteří jsou "ztraceni" ve svém životě, a o to víc, když se střetnou s odlišnou kulturou, je docela zajímavý... stejně tak Scarlett Johansson zazářila. Přesto si nejsem úplně jistá, jak film hodnotit - Protože ve výsledku, jako by mi vlastně nic neřekl. A co se mi vysloveně na filmu nelíbilo, že měl tendenci si dělat legraci z Japonců. Někdo by mi mohl říct, že jsem zaujatá, protože jsem japanolog, ale tak to není. Sama uznávám, že Japonci mají hodně chyb, ale která kultura nemá, že? Každý má své plusy a mínusy. Takže - bylo vážně nutné několikrát poukazovat na to, že Japonci nevidí rozdíl mezi L a R? Několikrát z toho udělat speciální scénu, která má vyznívat směšně? Vidět to ve filmu už poněkolikáté se mi vůbec nelíbilo a směšné mi to nepřišlo. Samozřejmě mi je jasné, že cílem tohoto filmu nebylo zesměšnit japonskou kulturu, ale přesto se nedokážu ubránit pocitu, že japonská kultura je ve filmu spíše ponižována a americká kultura vyzdvihována, jako by to byla ta jediná, správná, normální. A točit takhle film na úkor cizí kultury se mi nezdá správné. Nenechám sice tento důvod, aby úplně snížil mé hodnocení, ale je pravda, že na mém hodnocení podíl má. A jelikož, jak píšu výše, mi film v podstatě nic neřekl, nějak nejsem schopná pochopit tu řadu ocenění, které získal. Snažím-li se o objektivitu, vidím to na průměrný počin. ~(3,0★)~

Slabé, bez jisky... Mé očekávání bylo opět zklamáno. Příběh dívky, která tančí, aby naplnila slib, který dala svému bratru-dvojčeti předtím, než zemřel, by sice mohl být docela slušný, ale chtělo by to minimálně lepší herecké výkony. Nemluvě o dalších věcech, jako scénář a režie. Všechno působilo nějak chabě a toporně, což si myslím, že u tanečního filmu je už docela extrém. U většiny tanečních filmů, i když jsou dějem slabé a mají třeba i špatné herecké výkony, mě oslní aspoň ten tanec. Ovšem ani tohle se tentokrát nekonalo. Z nějakého důvodu mě totiž nezaujalo ani to tančení. A to už svědčí o hodně slabém filmu. Škoda. ~(1,8★)~

Když jsem se tak dívala na zdejší hodnocení, získala jsem dojem, že Genshiken musí být úžasné anime, které by si nikdo neměl nechat ujít. Ovšem nakonec jsem popravdě trochu zklamaná. Genshiken je "geniální" v tom, že na skupině vysokoškoláků ukazuje svět otaku tak, jak skutečně je, a nabízí vhled do jednotlivých zákoutí i problematik tohoto světa... Což je rozhodně dobrý nápad. Jenže jednotlivé epizody stojí samy o sobě a člověk má pocit, jako by sledoval jen epizody nějakého dokumentu o otaku. Není zde žádný skutečný příběh, který by to spojoval (snad až trochu v druhé sérii, kterou jsem později taky zkoukla). To byl pro mě ten hlavní problém, protože myslím, že anime příběh vyžaduje. Takhle jsem se ani netěšila na následnou epizodu jako pokračování, protože zkrátka nebylo na co se přesně těšit. Společně s OVA a druhou sérií jsem to dokoukala spíš z nutnosti, protože nerada něco vzdávám uprostřed. Bez příběhu se bohužel v průběhu dívání často objevovala nuda. ~(3,0★)~

Tenhle film mi udělal radost. Jak už tady více lidí napsalo, na nic si nehraje a vypadá přirozeně. Zkrátka obyčejný příběh ze života mladé dívky, která zjistí, co by v životě chtěla dělat a co jí baví, zažije si i nějaké to trápení, ať už s rodiči, s láskou, nebo se svou kamarádkou. A my diváci se určitě i v některých scénách zasmějeme, jelikož je to i komedie. Zní to samozřejmě "klasicky", ale co se mi na tom líbilo, je právě ta nevyumělkovanost a určitě taky Ellen Page, kterou mám jako herečku čím dál víc ráda. Drew Barrymore překvapila - režírovat očividně dovede více než dobře. ~(4,1★)~

Po zhlédnutí zhruba první třetiny tohoto seriálu jsem myslela, že už se na to nezvládnu dodívat. Celý děj vyzníval tak hloupě, že jsem se divila, jak Japonci mohli takovou pitomost vůbec natočit. Hlavní postavou tohoto seriálu je Shibata Taketora, který vypadá na studenta střední školy, ale nikdo by netušil, že je ve skutečnosti mnohem starší a je policistou. Hned první díl nabere přehnaně rychlý spád. Taketorovi se splní jeho sen a z obyčejného policisty je povýšen na detektiva a ihned dostává svůj první případ, kam je díky svému vzhledu nasazen jako tajný detektiv v přestrojení za středoškoláka. Tento případ se táhne několika prvními díly a vyznívá tak hloupě a nedůvěryhodně, že to byl hlavní důvod, proč mě seriál začal rychle nudit. Druhým důvodem jsou postavy - hned na začátku se seznámíme s několika vedlejšími postavami, které do děje vstoupí, ani nevíte jak, a svými neprokreslenými nebo hloupými charaktery dělají celý děj ještě míň přirozený. Navíc svou necharakterností způsobily, že jsem si snad polovinu celého seriálu nebyla schopná zapamatovat ani jejich jména. Postava tlouštíka Hakuta mi navíc přišla dost otravná. Je to ten typ hloupé postavy, která má v seriálu či filmu zaručovat svým chováním legraci. Ovšem komu by přišlo vtipné to, že když se chce tato postava někomu "pomstít", upeče mu dort z hořčice, nebo pokud se prozradí něco, co chtěl utajit, tak zachrochtá? Já se u toho nezasmála ani jednou. Z těchto důvodů jsem po zhlédnutí prvních čtyř nebo pěti dílů neměla vůli sledovat to dál. V této fázi bych skutečně seriálu nebyla schopná dát víc než jednu a půl hvězdy. Ovšem nakonec jsem se přecejen rozhodla, že to dokoukám... a kupodivu druhá polovina překvapila. KONEČNĚ se totiž objevuje skutečná zápletka, která v první polovině chyběla a spojuje seriál do celku (první polovina jako by vůbec nedržela pohromadě). Seriál je tak hned "sledovatelnější" a působí aspoň o něco přirozeněji a dokonce zábavněji. Hloupé epizody a nepřítomnost "skutečné" zápletky v první polovině tedy seriál hodně kazí, ale druhá polovina pomohla celkový výsledek dotáhnout aspoň na průměr. Pokud však nechcete celou první polovinu trpět, sáhněte raději po jiném seriálu. ~(2,5★)~

Viděno v mini-kině Ghibli Muzea, Mitaka, Tokio. Po zhlédnutí jsem usoudila, že se sice jedná o roztomilý snímeček z rukou samotného Miyazakiho, avšak z nějakého důvodu mě nechytl za srdce, ani se mě nijak nedotknul. Myslím, že vinu můžu příkládat tomu, že hlavní postavou je zde pes. A protože jsem z těch lidí, co nemají psy v lásce, tak ať se jedná o jakýkoliv film, pokud je hlavní postava pes a tématem je láska k tomuto stvoření, nějak to na mě nepůsobí. Ovšam to je můj osobní problém. Jinak bych to označila za pěkný krátkometrážní film pro děti a snad i některé dospělé. ~(2,7★)~

Jednoduchý, úsměvný a milý snímek, nejen o japonském umění rakugo. ~(4,4★)~

Po filmu Aizen Katsura (1938) je tento film další ze starších černobílých japonských filmů, které jsem měla možnost vidět. I když film Tsuruhachi Tsurujiro (český přepis "Curuhači Curudžiró") vznikl ve stejném roce jako Aizen Katsura, úplně se liší. Zaprvé se pro mě liší v dojmu. Aizen Katsura byl docela zajímavý snímek, a na to, že v japonštině ještě nejsem zdaleka tak dobrá, jsem mu i v původním znění bez titulků celkem slušně rozuměla. Na druhé straně Tsuruhachi Tsurujiro na mě udělal dojem užvaněného a uřvaného, nudného filmu, ve kterém nebyl vidět žádný smysl. Zpočátku jsem si myslela, že to bylo hlavně proto, že jsem mu v japonštině pořádně nerozuměla, ale pak jsem se díky vysvětlení našeho japonského učitele dozvěděla, že to není jen tím. Čímž se dostáváme i k dalšímu rozdílu. Tam, kde Aizen Katsura znázorňovala poměry v tehdejším Japonsku, rozpor tradic a moderních tendencí, otázku rozvodu a jiné zajímavé "vhledy" do společnosti, navíc se slušným romantickým příběhem, tam se film Tsuruhachi Tsurujiro podle všeho snažil ukázat jen zmatený, nerozhodný typ moderní dívky, což by samo o sobě nemuselo být tak špatné, ale když k tomu není pořádný příběh, ani žádné vyústění, tak je to prostě o ničem. Film pojednává o bavičské dvojici ženy Curuhači a muže Curudžiróa, kteří společně baví publikum hrou na šamizen a zpěvem. Chvíli to vypadá, že spolu dobře vycházejí a mají se rádi, ale hned nato se hrozně pohádají - a tyhle dva stavy se střídají až do konce filmu. Curuhači Curudžiróovi dokonce slíbí, že si ho vezme, pak ale zas přijde hádka, Curuhači přeběhne k jinému muži, kterému slíbí svou lásku... pak se zas vrátí k Curudžiróovi.... a pořád a pořád dokola. A najednou je konec filmu. Člověk pak neví, co si má vlastně o hlavní postavě Curuhači myslet, a potažmo neví, co si má vlastně myslet o celém filmu. Z filmu si odnáším téměř nulový dojem. ~(0,8★)~