Genero

Ani kapr, ani štika. Je to rak. Když vám doktor oznámí, že máte rakovinu slinivky, plic, mozku, jater a prostaty, určitě to není důvod k přehnanému optimismu. Naštěstí existují různé experimentální a ne úplně schválené terapie, po nichž sice váš obličej připomíná oškubané varle, ale milý novotvar potřou a jako bonus vám doroste jakákoliv končetina. A uznejte sami, že s takovou čerstvě se klubající ručičkou, to je jako kdyby vám honilo miminko. Nejsem žádný velký fanouš komixáren a kapitán Amerika mě bolel, ale z Deadpoola jsem nadšený. Konečně někdo, kdo nevypadá jako latexová transka z košilatého xxxsexanal.com, má smysl pro jemný intelektuální humor a nebojí se škaredějšího výrazu. Například kunda. Film doslova překypuje různými vizuálními srandičkami a prdelkami, což je dosti udivující vzhledem k tomu, že ho natočilo úplné režisérské pískle, jehož největším zářezem do celuloidu je tříminutová animovaná píčovina o šáhlé stařeně na gauči.

Tak ukaž, Filipe, jak se dá promrdat osmdesát mega. Lída Baarová mě nikdy nijak zvlášť nepřitahovala a podle mého ji můžou jako sexbombu označit pouze nesouložící pacifisté. Být prvorepublikový puberťák, určitě bych k vyhonění volil raději Adinu Mandlovou. Je mi tedy celkem ukradené, jestli byla Baarová jen barrandovská kurvička, kterou klátili všichni, co si řekli a ti ostatní si alespoň sáhli. Je mi jedno, jestli byla ten typ slečny, kterým se dřív říkalo takové naivní děvče a dnes se jim říká úplně blbá píča. Tak si trochu zablbla s ministrem propagandy, no a co. Vykašlal bych se i Renčův nejnovější spektákl, ale byl jsem děsně zvědavý na výkon Pavla Kříže v roli Adolfa Hitlera. A tento výkon je samozřejmě nezapomenutelný. Kdyby se Hitler začal po válce živit jako stand-up komik, vypadalo by to přesně takhle. Smysl pro humor prokázal i říšský dvorní krejčí Hugo Boss, takže sako trochu plandá a zdá se, že si roztržitý Vůdce ráno omylem oblékl uniformu Hermanna Göringa. Jestli tohle teď vidí stařičký Hitler někde v Argentině, musí to pro něj být velice bolestivý zážitek.

Ne že by mi nějak vadily filmy o Ježíších, jen je aktivně nevyhledávám, protože zpravidla obsahují velice ošklivé náboženské plkance. Přesto nijak nepopírám, že Harry Houdini a pan Ježíš Kristus jsou jediní dva lidé, kterým se kdy podařilo uniknout z hrobu a dodnes se o tom píše. V případě nejnovějšího opusu Kevina Reynoldse, autora famózního Rudého úsvitu, jsem doufal, že snad tento šikovný scénárista nabídne nějaké racionálnější vysvětlení mesiášova slavného eskamotérského kousku než je zmrkvívstání, třeba že byl ve skutečnosti zombie nebo zmatený mimozemský android. Bohužel, nestalo se. Hlavní hrdina Clavius se zprvu tváří jako člověk, jemuž je u prdele celý Jupiter, natož aby věřil na nějakého Hospodina. Bohužel postupem času též propadne náboženské panice, spolu se zbylými jedenácti apoštoly pobíhá za panem Ježíšem, pronáší podivné výroky o lásce a vrtí hýžděmi. V samém závěru se už už schyluje k události, o níž se evangelia příliš nezmiňují, kdy se učedníci soukají do elastických triček z posledního turné Celine Dion a utíkají do Berlína na Gay pride.

Tyhle dobyvatele Čomolangmy jsem nikdy moc nechápal. Co je nutí se čtyři dny drápat ve sněhu a ledu do kopce, pět vteřin civět na panorámata a pak, teď už bez umrzlých končetin, zase funět dolů? Mě by k takovému riskantnímu podniku nikdo neukecal, ani kdyby na střechu světa vedly eskalátory a Hillary tam pořádal s těmi nejsmyslnějšími tibetskými šerpy swingers party. Je to únavné, studené a životu nebezpečné. Jak říkají internety, počet umrzlíků se aktuálně zastavil na pěkném čísle 249. Rozhodně nestojím o to, abych se stal jubilejním 250. a moje ostatky se staly turistickou atrakcí, když by se místu mého posledního odpočinku pietně říkalo převis Růžové boa, podle typické barvy mého horolezeckého vybavení. Nic mi ale nebrání se na ty šílence dívat alespoň ve filmu. Pan Korkorán supění na Everest nafilmoval pěkně a záživně, mráz vám bude zalézat pod nehty a při záběrech himalájských monumentů podvědomě sáhnete po kyslíkové masce. Problém je, že o většině postav se mnohem víc dozvíte z wikipedie a ve filmu vypadají jako parta namyšlených kokotů. Ty lidi mi prostě byli lautr u prdele. Když v závěru statečný Anatolij Bukrejev zkouší, jestli Scott Fisher pokrytý pěticentimetrovou ledovou krustou ještě dýchá, neuronil bych slzu, ani kdybych celou noc šňupal cibuli. Spíš mě napadlo, jaký asi přijde happyend, až nebohého lezce políbí, ten zázračně ožije a bude svatba.

Určitě to znáte. Budík zakráká o dvě hodiny později než měl, té éterické bytosti z dnešní noci nahmatáte pod duchnou koule a venku padají hovna a vidle. Začíná váš den blbec. Kalhoty natahujete nohavicí napřed, na záchodě se vám hned třikrát protrhne hajzlpapír, ať počítáte jak počítáte, tak dvě a dvě pořád vychází pět a chleba, na který jste napatlali centimetrovou vrstvu zasmrádlé jahodové pomazánky z Jednoty, spadne jak naschvál namazaným nahoru a nechá se ještě jíst. Jasně, je rozdíl, jestli má den blbec řidič za volantem hovnocucu, nebo operátor v řídícím středisku Černobylu. Snad nejhorší ale je, když má den blbec člověk na židli vedle kamery. To pak můžete být samotný Cecil B. DeMille a řvát do amplionu na ta nemehla na place jak o život a stejně natočíte píčovinu s otravnou umělou demencí, přitepleným Jackmanem a odpornou blonďatou transkou v čele gangu pojebaných smažek. Za takové filmy se ve středověku stahovalo z kůže a upalovalo, dneska se na to jenom hodí odpad, pochčije se to a zahrabe pět stop pod zem. Bohužel.

Úplně vidím nebohého Ricka Jaffu, jak sedí ve své obytné buňce nad prázdným listem papíru, nervózně okusuje propisku, co chvíli čistí brýle o cíp propocené košile a se zoufalým výrazem fabuluje nad zápletkou hodnou dvacetiletého Špilberkova opusu. Jak mám navázat? Jak mám, kurva, navázat? Když tu náhle buch, buch, buch, mrdy na dveře. To pan Tomorrow spěšně kvapí se spásnou ideou. Pičo, zanech marné snahy! Už to mám, zachrání nás DNA! Nakřížíme DNU dinosaura, ropuchy, sépie a kolouška a vznikne zmrd vychcaný a strašlivý, co ďábelsky řve, běhá po lese, ubližuje lidem a zvířátkům, kouří na zastávce, no prostě rebel. No a světe div se, ono jim to vyšlo. Není třeba žádných dlouhých disputací o tom, že natočili nejlepší pokračování od dob Jurského parku. Přihlédneme-li k faktu, že ty dvě předchozí jsou skoro nesnesitelné zhovadilosti, nebylo by na tom nic tak světoborného. Stačilo vyřezat z papundeklu tyranosaura, zhotovenou maketu přilepit na násadu a pak tím druhohorním netvorem zuřivě mávat do kamery a vyluzovat divoké skřeky. Pravda, někam do poloviny filmu se sice jen tak nezáživně prchá a vyděšeně zírá, jak to dělali už ti čtyři pionýři v Cestě do pravěku. Ale od okamžiku, kdy zdrhne letka pterodaktylů z voliéry, nastane takový jurský masakr a ten film je tak nehorázně boží, že by ses z toho Kadle posral!

Mat Démon uvízl na Marsu. Ona je spousta míst, kde se dá docela pěkně uvíznout, ale třeba z Kyjova se vždycky dostanete stopen do Hodonína, odtud busem do Brna a pak je to vlakem do Prahe pohodička. Mars je ale rudá prdel vesmíru. Nevrlá zákoutí, atomy kyslíku abyste hledali baterkou a na zahrádce vám nevypučí ani kaktus. Být na Matově místě já, asi byste na plátně sledovali upoceného tlouštíka, jak dvě hodiny masturbuje nebo brnká na ukulele a pak byste pošli nudou. V pojetí pana Skotty je ale astronautův nelehký úděl náramná zábava. Film je v podstatě o tom, že Mat sere do záhonu na brambory, stejně jsem ale hltal každou vteřinu. Pan Démon je sice stále od krku nahoru ochrnutý, podává ale na své poměry odzbrojující výron a prostě nelze tomu joudovi nedržet pěsti. Stejně tak strhující je i dějová linka odehrávající se doma v Houstonu. Sean Bean hraje letového ředitele a nezemře, přesto Národní úřad pro letectví a kosmonautiku není zlý a jeden skoro posmrkává, když se všem těm konstruktérům, inženýrům, fyzikům, astronomům a astrologům z NASA vaří závity, aby dostali chudáka trosečníka zpátky na rodnou hroudu.

Někdy mám takový neodbytný pocit, jako kdyby si všichni ti Eisnerové a jim podobní mysleli, že když obsadí do sebevětší kokotiny Michaela Caina, bude z toho nový Bergman a na nejbližším Berlinale dostanou nejméně dvoumetrového Zlatého medvěda. Film o nesmrtelném potirateli digitálních ježibab a černé magie měl určitě potenciál stát se příjemnou a koukatelnou fantasy, u které bych se bál, napínal a hihňal jako sjetá štětka. Co ale čekat od bijáku, kde hauptku hraje plešatý Vincek. Ten měl sice před lety nakročeno stát se klidně korunním princem celé Hyborie, dneska ale vymete každou žumpu. Navíc si scénárista přepudroval nos bůhvíjakou sračkou z kartelů a v návalu tvůrčí invence rozstříhal hotový scénář na jednotlivá slovíčka a bez ladu a skladu je pak poslepoval. V důsledku toho vznikla dadaistická megakundovina, kterou pohrdá i paní Generová a ta má dudlíkátora jako tapetu na displeji a při příchozím hovoru začne její Alcatel huhňat Áj em Grůůůt. Myslím, že jestli dnes již bezmála pětisetletý, stařičký, svraštělý Highlander nasadí brejle a spatří tenhle zázrak, sám sobě setne hlavu rychlým švihem jako zamlada. No, dám jednu hvězdičku za toho Caina.

Gotický horor, vole! Jak já je miloval! Když si to elegán v cylindru štráduje po blatech a najednou se kolem něj rojí všechny ty viktoriánské přízraky jako Carmilla, bláznivý pan Usher, opičí pacička nebo tchán Kondelík a ženich Vejvara, co mě v dětství k smrti děsily. Proto jsem se na Crimson Peak těšil a dychtivě očekával, až ho konečně nějaká pirátská mrdka naripuje na Hellspy. Neodradily mě ani poměrně negativní recenze v renomovaných periodikách. Například finský kritik Hassan Massoud v prestižním filmovém čtrnáctideníku Filmihullu, který dvakrát týdně odebírám ze zahraničí, neváhá použít takové výrazy jako Dementní hovadina!, nebo kupříkladu Vyslizlá píčovina! Pan delTorro míval koule, ale neustálým koksováním doma v Tenochtitlánu se mu vyšňupalo z hlavy, jak je uchopit. Postavil drahou a velkolepou barabiznu, kde aspoň dvacet let nevzal komorník do ruky prachovku a vysavač, ale bohužel nechal po jejích plesnivých chodbách bloudit otravnou blbku, které nepřijde zvláštní, že po koupelně pobíhá kostlivec se sekáčkem v lebce. Psychopatické kreace paní Jessiky jsou sice působivé a kdyby neútočila dýkou ale dildem, byla by i vcelku sexy, jenže jinak se vůbec nic neděje a je to nuda taková, že vám i libovolná Byronova romantická báseň bude proti tomu připadat jako Monty Python. Je to barevné a mluví se tam, takže dávám za dvě. Musím ale důrazně varovat každého fanouška hrůzy, hnědých slipů a uřezaných končetin: Střes se Purpurového vrchu!

Pro Leoparda muselo být nesmírně skličující, když pozoroval zpoza záclonky v okně svého 42 +1 v Palm Springs, jak si kdejaký ochotnický šulinek nosí domů nůše Oscarů za své role rozervaných transek a teplých náměstků. Jednoho rána, když jen tak šukal po domě, řekl si Leo: Nasrat! Takto zarputilý herec je schopen pro ten pocit, kdy ho filmová akademie s uznalým Dobrý, pyčo poplácá po zádech, udělat prakticky cokoliv. Ovšem nechat se kvůli tomu vyprcat medvědem, to by nenapadlo snad ani Lawrence Oliviera. Je na polemiku, jestli si Leopardo zasloužil ocenit zrovna za Revenanta, třeba kdysi jako ta basketbalující smažka se mi líbil mnohem víc, ale jeho zálesák Hugo Sklo poulí oči, sípá a cení zuby úctyhodně. V dobách, kdy se muži neholili a ženy už vůbec ne, byl opravdu pozoruhodný výkon se bez svetru Lacoste a tenisek od Umbra plazit hlubokou závějí deset tisíc kilometrů. Tady může Alexej Petrovič Meresjev jen tiše přitakávat. Nakonec se musím přiznat, že jsem u filmu oka nezamhouřil a přesto, že to trvá skoro tři hodiny a kromě Lea, sněhu, mechu a rýmy neuvidíte prakticky nic jiného, celá ta mrazivá anabáze uteče stejně rychle jako krev z tepny Toma Hardyho.