iNKa 1104

Film (aniž jsem tušila, že od Woodyho), který vykouzlil na mé tváři až dětsky šťastný úsměv. Miluju fantazii, s kterou si pohrává a zasazení postav z minulých pařížských ér. Právě jejich vstupy na scénu jsou svým švihem (a jako když bičem mrská i humorem) tím, čím film umí dynamizovat děj a rozesmívat poallenovsku. J'aime beaucoup ce film.

(...) Nepopsatelné. První jsem znala absolutní live píseň Where the streets have no name - úžasná gradace, přesná Edgova kytara, famózní výkon Larryho za bicími, uvolněnost Bona i Adama, to vše tvoří nezapomenutelný koktejl... Ač se nejedná přímo o filmový zážitek, jsem hrozně ráda, že si zde můžu zapěthvězdičkovat, protože tahle kapela si to bezesporu zaslouží! :-***** 5 pus!

S milovanou sestrou Usí v kině | poprvé 3D brýle a 3D všechno, snad i hudba | naše >odjakživa< kapela z ultra blízka - cítit pot i dech | ředitel kina Monty (ekotábor ve stanici ochrany v Pavlově...), který svým starostlivým příchodem film otevíral i uzavíral ... Lze být vůbec v tomto případě objektivní?... Ani omylem :)

(Poezie slepé cesty...) V poslední době vídám úžasné filmy na téma "vnitřní samota". (Nedávno např. Red Road). Sošně zakletý aristokratický bonviván, v jehož výrazu je tak těžké číst.... a jehož západ duše dává tušit na zašlou slávu a ozvěny velkoleposti (dovolím si malou odbočku - pevné zásady spojené s velkorysostí je něco, co mne na mužích nepřestane "brát" - takovou osobnost mi totiž evokuje postava Titta Di Girolama, když se mi rozkryje). Ne vždy se stane, že mlčící člověk vzbudí naši zvědavost a ne vždy se stane, že minimalistické vyprávění nedojede na dějovou úspornost. Nelze se domýšlet, nelze předpovídat - snad jen posledních pár minut dává tušit... Polovina filmu se totiž odehrává za zrcadlem duše... Mimořádný počin / pokud k Vám umí promluvit. P.S.: "V budoucnu nepodceňovat následky lásky!"

(Poezie zastavení (srdce)...) Něco v tom filmu je posvátné. Je to vepsáno do pohledu očí a zastavených obrazů. Nevyslovené žije v nás.

Kvituji s nadšením přemíru fantazie a pestrost příběhů... (ne)skutečné kolbiště dějin, kdy každá postava hraje svou nezastupitelnou úlohu. Právě ono VŠUDYPŘÍTOMNÉ teď a tady - tváří v tvář - dynamizuje dění a skoro by se řeklo, že není čas na žádné snění... ale opak je pravdou. Úžasná podívaná pro dospělá děcka!

>Tlačení na pilu< je to, co mě napadá u stylu režie. Jde sice o chytré vedení otěží všech jednotlivostí, ústících do nepropustné atmosféry, leč! Trčící výrazná "hudba" jde v jakémsi kontrapostu klidných záběrů a ihned pochopíme, že mluví svým vlastním jazykem, který nás chce zlověstně varovat a to ve velkém předstihu. Až mě tahle sugesční diktatura vyloženě iritovala. K tomu vytušená schválnost protahování situací, kdy se nic neděje (s již zmíněným hudebním průvodcem) měla efekt opačný: vlna počátečního chvění brzy vyústila v jakousi averzi. Momenty s efektními hrůzami mne už pak neměly čím překvapit. Na filosofii jsem brzy rezignovala, protože zde šlo zjevně hlavně o diktát atmosféry. Přetrpěla jsem, děkuji, stačilo...

Čisté a bezelstné jako květ lotosu ... snoubení hedvábí a lnu ... zvonivý vítr obemknutý skalami ...

Mrazivá atmosféra krajiny z planety Mars, kde se hodně blýská a dějí divné věci... Mystika, jiskřivá alchymie, zvláštní fluidum vyprávění, kterým Medem umí mámit, špetka kouzelných rošádových variací na závěr... Cihlově prašný opus udeřil do mých filmosvodů a ač se zdá, že se může hnedle zase vykouřit, stínky se zahnízdily a spustily zemitou chuť vína na jazýčku vah mezi uměleckou inspirací a psychologickou konspirací.

Bulvární vize hostitelství pro silné žaludky. Hádej, kdo přijde na večeři? Bude to sympaťák či asociál, alergik či vegetarián? S vybranými způsoby a mluvou, mazaný všemi mastmi či gumou? ...