Tak trochu suchá adaptace mého oblíbeného příběhu. Ani láska, ani nenávist se nezdají opravdové a srdcervoucí. S takovým obsazením a úchvatnými scenériemi věčná škoda.
Jsou tváře, pro které stojí za to žít. Jednou z nich je Robert Buckley! Nic víc než ten jeho slaďounkej ucul a rozcuchaný číro v tomto případě ke štěstí nepotřebuju.
Taková karlovarská oddychovka s chlupatým rasistou a ponaučením: Pes, který štěká, kouše. I když mu servírujete hamburgery pod nos. Život je pes, nemyslíte? [46th MFFKV]
Telefonní budka pod zemí. Pod zemí v rakvi stačí samo o sobě k vyvolání prvního (negativního) feelingu z filmu ještě před filmem. Rakev není tak klaustrofóbní jako v případě Záhadného zmizení, evokuje spíš pocit bedny s živým nákladem, což lehce zmírňuje tísnivý dojem obcházející smrti. Velkou rakev kompenzuje "velký" Ryan Reynolds, který se Paulem Conroyem vyškrábal ze škatulky (mnou) opovrhovaných plochých "hezounků" a dokázal pro mě víc než být skvělým hercem, být Paulem Conroyem, mužem jehož osud mě nutil slzy prolévat a rozčilovat se nad stavem světa. Buried udržuje po celý čas strávený pod zemí takovou atmosféru bezmoci a zoufalství, že máte chuť Paula Conroye vyhrabat vlastníma rukama. "To be Buried" je a bude moje druhá nejhorší představa možné životní "SITUACE". Paul Conroy by mi určitě dal za pravdu.
Pokud antiAronofec, ani Portmanovec s nulovým vztahem k baletu odejde z kina spokojen, něco na tom filmu je :-) Nepopírám, že jsem párkrát musela zavřít oči (pilník a nůžky = největší zlo!) což při 130 korunách za lístek opravdu nerada dělám. I tak pro mě zatím nejstravitelnější Darren.
Další z mnoha smutných příkladů toho, že ani chlapíci s jednou nohou ani staří (dobří) hrdinové nezmůžou nic tam, kde je příběh tupý jako kuchyňský nůž. Kouzlo Narnie zůstalo nenávratně ta tam. Každopádně se té blbosti dá docela dobře zasmát a děti do 5 let věku vám to zbaští i s navijákem.
Velký bazar byl pojem už v dobách mého dětství a zub času mu neubral nic z jeho jedinečnosti. Fungoval jako zlepšovák nálady, funguje doposud. Tahle potrhlá čtverka mě nikdy nepřestane bavit a i po stopadesáté se budu smát vychytanému rituálu buzení, obřím budíkům, tlačenici v autobuse, pozdním příchodům do rachoty, sedánku na koberečku se šéfem a ostatním legendárním kejklím francouzských mániček. Kdo zná a má rád, určitě mi rozumí. Další legenda, která se nesmazatelně vryla do mého filmového srdce.
Překrásná atmosféra a magično člověka obklopí ze všech stran a dává člověku sladké nutkání zase věřit na pohádky. Pro mě velmi pozitivní překvapení, které mě utvrzuje v tom, že není nad klasiku.
Značná averze vůči tomu mlácení se, trhání kníru, prohazování Beccy do stropu (ikdyž si to zasloužila) a stříkání pepřáku do očí. Není vtipný. Obří kaktus, kostřička křečka, Buffy, odkaz na One Tree Hill ! a pár dalších kvalitních záseků. Je vtipný. Stojí za to zkousnout trapnou část a s nadhledem si užít parodii parodie.
Není to ono a už nikdy nebude! A všechen ten lesk Abú Dhabí je bídným pokusem o změnu, který nesahá New Yorku ani po kotníky. Co je dobré, netřeba měnit. 148-minutový film prostě nemá a nikdy mít nebude na 30 MINUT seriálu. Jedno dvojce ale nemůžu upřít, a to situace ve kterých se každá občas sama vidíme (ony věčné otázky "proč se díváš na televizi a nepovídáš si se mnou?") a vidouce je v režii jiných možná zjistíme, že ani takové být nechceme. Že je vlastně pravda, že my, holky a ženy, občas "něco" řešíme až příliš. A najít jednu životní pravdu ve filmu jako je Sex ve městě 2, to je výkon minimálně na 3.
Další Rosamunde Pilcher, která pro tentokrát nepochopitelně získala do své soap opery Julii Roberts. Cesta věčně uslzené ženské, která je asi tak za vodou, že si může dovolit obcestovat půlku světa aby vyřešila svůj život a nám všem dokázala, že ONA šťastná může být i bez chlapa. Jen kdyby mezitím ládováním se špagetama, ómováním a hledáním ztracené rovnováhy pořád nevypadala jako hromádka neštěstí, možná bychom jí to nadšení z hledání sebe sama i věřili. Takhle Elizabeth spíš šije habaďuru, o které všichni tušíme jak skončí. Nicméně, dívat se na to dá, Itálie, Bali a špagety prostě táhnou.
Coby odpůrce trailerů mě překvapilo jak se dění na ostrově ubíralo jiným směrem než jsem čekala. Vlastně jsem nevěděla co čekat, a čekala jsem nečekané, ale tak snadno prokouknutelná pointa proklatě zklamala moje očekávání. Rozuzlení mi až příliš připomínalo Svět podle Prota a linie s manželkou Počátek. A já toužila být šokována něčím novým. Všechno ostatní má Scorsese zmáknutý, od hudby přes kameru, hutnou atmosféru, dailogy...ale navnadila jsem se na víc! Škoda!
Stará dobrá Wall Street. Osmdesátková atmosféra je prostě nenahraditelná, stejně jako dvojka Douglas - Sheen. Udržet mě u filmu s finanční tematikou, to je výkon hodný Oskara.
Konečně komedie u které jsem se bavila, protože je jiná než ostatní, protože je vtipná ikdyž místy nechutná, protože je únosně bizardní a pak je tu taky plyšová zeď :)
Drama, které je víc než filmem o atentátu na senátora F. Kennedyho komorní mozaikou osudů obyčejných či výjimečných lidí, kteří byli (ne)náhodou při tom. Ač z plátna kouká jedna hvězda větší než druhá, (ne)děj tak nějak zlehounka plyne, místy i stojí, a zálěží už na vás jestli vám to bude nebo nebude vadit.
Jestli se někde opravdu takhle chovají rodiče ke svým dětěm, políbím našim nohy a poděkuju jim za to jak jsou úžasní a za to, že ze mě vychovali "slušnou" holku :)
Soft pokračování, ve kterém padoucha z jedničky Gordona Gekka snad ve vězení vyměnili (nebo mu tam provedli fakt něco nepěknýho), že tak vyměknul a nechal se zlomit faktem, že bude dědeček. Sladký happyend á la "všichni jsme jedna velká šťastná rodina" je nechutnou třešičkou na zkaženém dortu. Za celých 133 minut jsem si vyloženě užila jenom slzy kanoucí z nádherných Shiových očí.
Milý Johne,
přemýšlím jak na mě zapůsobilo 108 minut strávených s Tebou. Možná to chce 14 dní k tomu, aby sis mě získal navždy a já toužila pronášet a slýchat větu "see you soon". Možná je to tím, že takových jako ty jsou stovky. Možná je to tím, že prostě nijak nevyčníváš z davu. Milý Johne, lituju toho co Ti musím napsat, ale "see you soon" to nebude!
Maggie Gyllenhaal mi ukázkově pasuje do role uvěřitelných, obyčejných a přitom nádherných, silných žen nesoucích výdobytky chlapů a tíhu světa na svých bedrech. Čím dál tím radši se na plátně potkávám s touhletou dámou. Jeff Bridges, ke kterému jsem trpěla silnými antipatiemi od Záhadného zmizení, nezaostává o nic pozadu. Ač Crazy Heart není výjimečné svou látkou, Maggie a Jeff ho vyjimečným dělají.
Už jsem viděla i horší věci (třeba Stmívání:) Zatím nejobstojnější díl "ságy" za esenciálního předpokladu, že máte přečtěno a jste tak nějak IN this. Čím víc nad tím ale přemýšlím, tím víc se sama sobě divím, že se mi pořád chce vyhazovat peníze za kino. Holt skupinový úšklebky nad marností Belly a vzdechy umučených in-love boyů maj asi něco do sebe.
Tříhodinový epos s téměř nulovým příběhem vbuzující otázku jak je možné přežít velkofilm kde se 185 minut nic neděje? Je to snad odzbrojující krásou Claudie Cardinale? Je to očima Alaina Delona? Je to vůní krásné a neklidné Sicílie? Je to Lucinem Viscontim ? Kdoví ví, ale je to tam!
Místy úchylná fantasmagorie, která většinou diváků zůstala v lepším případě nepochopena, v horším nedodívána a odsuzována. Lidi, copak musíte pořád všechno chápat? Já teda ne! Některý věci se prostě nedají pochopit a má to tak být. Já to beru!
Správce zaujme především svou civilností umožnující ztotožnit se s hlavním hrdinou dřív než byste řekli švec. Jeden z filmů na motivy "tohle se přece stává nám všem" a "takhle my tady žijem". Nebýt občasné nudy (nevěřila bych, že 92-minutový film je toho schopen) neměla bych námitek. Nečekaná přítomnost protagonisty hlavního hrdiny ve dveřích kinosálu hezky vzbuzovala pocit "toho chlápak už jsem někde viděla" ...jo, to je ON! Pan Správce!
Po Vrahovi ve mě nejlepší film viděný letos ve Varech. Na festivalové poměry "normální" exkurze do všedního dne jednoho afrického plavčíka, jenž si vzal lásku k práci až příliš k srdci. Nenásilně podávaná tematika soukromého boje proti stárnutí na pozadí začínající občanské války vykresluje nejen bezmocnost jedince vůči systému ale i vůči svým osudovým chybám. Jak interní tak celospolečenská tematika učinily mé spokojenosti za dost. Rozvojová tematika ve Varech!? Křičím JOO!!!
Moje komentáře
Bouřlivé výšiny (1992)
Tak trochu suchá adaptace mého oblíbeného příběhu. Ani láska, ani nenávist se nezdají opravdové a srdcervoucí. S takovým obsazením a úchvatnými scenériemi věčná škoda.
Čtyřicítka na krku (TV film) (2008)
Jsou tváře, pro které stojí za to žít. Jednou z nich je Robert Buckley! Nic víc než ten jeho slaďounkej ucul a rozcuchaný číro v tomto případě ke štěstí nepotřebuju.
Bílý pes (1982)
Taková karlovarská oddychovka s chlupatým rasistou a ponaučením: Pes, který štěká, kouše. I když mu servírujete hamburgery pod nos. Život je pes, nemyslíte? [46th MFFKV]
Pohřben zaživa (2010)
Telefonní budka pod zemí. Pod zemí v rakvi stačí samo o sobě k vyvolání prvního (negativního) feelingu z filmu ještě před filmem. Rakev není tak klaustrofóbní jako v případě Záhadného zmizení, evokuje spíš pocit bedny s živým nákladem, což lehce zmírňuje tísnivý dojem obcházející smrti. Velkou rakev kompenzuje "velký" Ryan Reynolds, který se Paulem Conroyem vyškrábal ze škatulky (mnou) opovrhovaných plochých "hezounků" a dokázal pro mě víc než být skvělým hercem, být Paulem Conroyem, mužem jehož osud mě nutil slzy prolévat a rozčilovat se nad stavem světa. Buried udržuje po celý čas strávený pod zemí takovou atmosféru bezmoci a zoufalství, že máte chuť Paula Conroye vyhrabat vlastníma rukama. "To be Buried" je a bude moje druhá nejhorší představa možné životní "SITUACE". Paul Conroy by mi určitě dal za pravdu.
Černá labuť (2010)
Pokud antiAronofec, ani Portmanovec s nulovým vztahem k baletu odejde z kina spokojen, něco na tom filmu je :-) Nepopírám, že jsem párkrát musela zavřít oči (pilník a nůžky = největší zlo!) což při 130 korunách za lístek opravdu nerada dělám. I tak pro mě zatím nejstravitelnější Darren.
Letopisy Narnie: Plavba Jitřního poutníka (2010)
Další z mnoha smutných příkladů toho, že ani chlapíci s jednou nohou ani staří (dobří) hrdinové nezmůžou nic tam, kde je příběh tupý jako kuchyňský nůž. Kouzlo Narnie zůstalo nenávratně ta tam. Každopádně se té blbosti dá docela dobře zasmát a děti do 5 let věku vám to zbaští i s navijákem.
Škola princů (TV film) (2010)
odpad!Stačí vidět pár minut a máte dost! Katastrofální dialogy nejde vydržet. Gralutuju všem, kteří to zvládli do konce.
Velký bazar (1973)
Velký bazar byl pojem už v dobách mého dětství a zub času mu neubral nic z jeho jedinečnosti. Fungoval jako zlepšovák nálady, funguje doposud. Tahle potrhlá čtverka mě nikdy nepřestane bavit a i po stopadesáté se budu smát vychytanému rituálu buzení, obřím budíkům, tlačenici v autobuse, pozdním příchodům do rachoty, sedánku na koberečku se šéfem a ostatním legendárním kejklím francouzských mániček. Kdo zná a má rád, určitě mi rozumí. Další legenda, která se nesmazatelně vryla do mého filmového srdce.
Smažená zelená rajčata (1991)
Když v jedenácti pojmenujete svou barbie po jedné z hlavních postav, je to láska na celý život.
Někdo to rád horké (1959)
JÁ to ráda horké!
Kráska a zvíře (1946)
Překrásná atmosféra a magično člověka obklopí ze všech stran a dává člověku sladké nutkání zase věřit na pohádky. Pro mě velmi pozitivní překvapení, které mě utvrzuje v tom, že není nad klasiku.
Tupíři (2010)
Značná averze vůči tomu mlácení se, trhání kníru, prohazování Beccy do stropu (ikdyž si to zasloužila) a stříkání pepřáku do očí. Není vtipný. Obří kaktus, kostřička křečka, Buffy, odkaz na One Tree Hill ! a pár dalších kvalitních záseků. Je vtipný. Stojí za to zkousnout trapnou část a s nadhledem si užít parodii parodie.
Sex ve městě 2 (2010)
Není to ono a už nikdy nebude! A všechen ten lesk Abú Dhabí je bídným pokusem o změnu, který nesahá New Yorku ani po kotníky. Co je dobré, netřeba měnit. 148-minutový film prostě nemá a nikdy mít nebude na 30 MINUT seriálu. Jedno dvojce ale nemůžu upřít, a to situace ve kterých se každá občas sama vidíme (ony věčné otázky "proč se díváš na televizi a nepovídáš si se mnou?") a vidouce je v režii jiných možná zjistíme, že ani takové být nechceme. Že je vlastně pravda, že my, holky a ženy, občas "něco" řešíme až příliš. A najít jednu životní pravdu ve filmu jako je Sex ve městě 2, to je výkon minimálně na 3.
Jíst, meditovat, milovat (2010)
Další Rosamunde Pilcher, která pro tentokrát nepochopitelně získala do své soap opery Julii Roberts. Cesta věčně uslzené ženské, která je asi tak za vodou, že si může dovolit obcestovat půlku světa aby vyřešila svůj život a nám všem dokázala, že ONA šťastná může být i bez chlapa. Jen kdyby mezitím ládováním se špagetama, ómováním a hledáním ztracené rovnováhy pořád nevypadala jako hromádka neštěstí, možná bychom jí to nadšení z hledání sebe sama i věřili. Takhle Elizabeth spíš šije habaďuru, o které všichni tušíme jak skončí. Nicméně, dívat se na to dá, Itálie, Bali a špagety prostě táhnou.
Prokletý ostrov (2010)
Coby odpůrce trailerů mě překvapilo jak se dění na ostrově ubíralo jiným směrem než jsem čekala. Vlastně jsem nevěděla co čekat, a čekala jsem nečekané, ale tak snadno prokouknutelná pointa proklatě zklamala moje očekávání. Rozuzlení mi až příliš připomínalo Svět podle Prota a linie s manželkou Počátek. A já toužila být šokována něčím novým. Všechno ostatní má Scorsese zmáknutý, od hudby přes kameru, hutnou atmosféru, dailogy...ale navnadila jsem se na víc! Škoda!
Wall Street (1987)
Stará dobrá Wall Street. Osmdesátková atmosféra je prostě nenahraditelná, stejně jako dvojka Douglas - Sheen. Udržet mě u filmu s finanční tematikou, to je výkon hodný Oskara.
Dostaň ho tam (2010)
Konečně komedie u které jsem se bavila, protože je jiná než ostatní, protože je vtipná ikdyž místy nechutná, protože je únosně bizardní a pak je tu taky plyšová zeď :)
Bobby (2006)
Drama, které je víc než filmem o atentátu na senátora F. Kennedyho komorní mozaikou osudů obyčejných či výjimečných lidí, kteří byli (ne)náhodou při tom. Ač z plátna kouká jedna hvězda větší než druhá, (ne)děj tak nějak zlehounka plyne, místy i stojí, a zálěží už na vás jestli vám to bude nebo nebude vadit.
Fish Tank (2009)
Jestli se někde opravdu takhle chovají rodiče ke svým dětěm, políbím našim nohy a poděkuju jim za to jak jsou úžasní a za to, že ze mě vychovali "slušnou" holku :)
Wall Street: Peníze nikdy nespí (2010)
Soft pokračování, ve kterém padoucha z jedničky Gordona Gekka snad ve vězení vyměnili (nebo mu tam provedli fakt něco nepěknýho), že tak vyměknul a nechal se zlomit faktem, že bude dědeček. Sladký happyend á la "všichni jsme jedna velká šťastná rodina" je nechutnou třešičkou na zkaženém dortu. Za celých 133 minut jsem si vyloženě užila jenom slzy kanoucí z nádherných Shiových očí.
Milý Johne (2010)
Milý Johne, přemýšlím jak na mě zapůsobilo 108 minut strávených s Tebou. Možná to chce 14 dní k tomu, aby sis mě získal navždy a já toužila pronášet a slýchat větu "see you soon". Možná je to tím, že takových jako ty jsou stovky. Možná je to tím, že prostě nijak nevyčníváš z davu. Milý Johne, lituju toho co Ti musím napsat, ale "see you soon" to nebude!
Rozchod (2009)
Snímek, který by si stejně jako výtečný výkon Kristin Scott Thomas zasloužil mnohem víc pozornosti.
Líbánky (2009)
Hořký hezký film o tom, že když jste z Albánie nebo Srbska, ani láska hory nepřenáší. Jednoznačný favorit 45th KVIFF
Crazy Heart (2009)
Maggie Gyllenhaal mi ukázkově pasuje do role uvěřitelných, obyčejných a přitom nádherných, silných žen nesoucích výdobytky chlapů a tíhu světa na svých bedrech. Čím dál tím radši se na plátně potkávám s touhletou dámou. Jeff Bridges, ke kterému jsem trpěla silnými antipatiemi od Záhadného zmizení, nezaostává o nic pozadu. Ač Crazy Heart není výjimečné svou látkou, Maggie a Jeff ho vyjimečným dělají.
Twilight sága: Zatmění (2010)
Už jsem viděla i horší věci (třeba Stmívání:) Zatím nejobstojnější díl "ságy" za esenciálního předpokladu, že máte přečtěno a jste tak nějak IN this. Čím víc nad tím ale přemýšlím, tím víc se sama sobě divím, že se mi pořád chce vyhazovat peníze za kino. Holt skupinový úšklebky nad marností Belly a vzdechy umučených in-love boyů maj asi něco do sebe.
Dvojitý čas (2009)
Fikaná hra s divákem, která baví až do závěrečného rozuzlení.
Gepard (1963)
Tříhodinový epos s téměř nulovým příběhem vbuzující otázku jak je možné přežít velkofilm kde se 185 minut nic neděje? Je to snad odzbrojující krásou Claudie Cardinale? Je to očima Alaina Delona? Je to vůní krásné a neklidné Sicílie? Je to Lucinem Viscontim ? Kdoví ví, ale je to tam!
Nedívej se do zrcadla (2009)
Místy úchylná fantasmagorie, která většinou diváků zůstala v lepším případě nepochopena, v horším nedodívána a odsuzována. Lidi, copak musíte pořád všechno chápat? Já teda ne! Některý věci se prostě nedají pochopit a má to tak být. Já to beru!
Správce domu (2009)
Správce zaujme především svou civilností umožnující ztotožnit se s hlavním hrdinou dřív než byste řekli švec. Jeden z filmů na motivy "tohle se přece stává nám všem" a "takhle my tady žijem". Nebýt občasné nudy (nevěřila bych, že 92-minutový film je toho schopen) neměla bych námitek. Nečekaná přítomnost protagonisty hlavního hrdiny ve dveřích kinosálu hezky vzbuzovala pocit "toho chlápak už jsem někde viděla" ...jo, to je ON! Pan Správce!
Křičící muž (2010)
Po Vrahovi ve mě nejlepší film viděný letos ve Varech. Na festivalové poměry "normální" exkurze do všedního dne jednoho afrického plavčíka, jenž si vzal lásku k práci až příliš k srdci. Nenásilně podávaná tematika soukromého boje proti stárnutí na pozadí začínající občanské války vykresluje nejen bezmocnost jedince vůči systému ale i vůči svým osudovým chybám. Jak interní tak celospolečenská tematika učinily mé spokojenosti za dost. Rozvojová tematika ve Varech!? Křičím JOO!!!