Kvítek

Vyvstává jediná otázka ... PROČ že vůbec jsem to dodívala do konce?

Oldschool is cool, ale když z Love Story nesálá láska, někde se asi stala chyba.

Velkolepé zklamání. Vizuální dokonalost a panenské exotično horko těžko vyplní hluchá místa. Pompézní a "přelomový" Avatar je bohužel tak plitký a vzdálený, že bylo nad moje pozemské síly vytvořit si k čemukoliv z té nádhery vztah. Jediný, komu se jakžtakž podařilo upoutat moji pozornost, je Sam Worthington a to jen proto, že jeho hezounký look si vyloženě říká o přízeň. Neuvěřitelně předvídatelná šablona utlumuje možnost invence či napětí, na každém rohu existující podobenství s tuctem filmových skvostů je do očí bijící a do nebe volající. Otřesný český dabing slaboduchých dialogů byl poslední kapkou mého rozčarování. Nepamatuju si, že by mě kdy něco tak nádherného nechalo tak chladnou.

Nikdy, nikdy bych nevěřila, že tohle řeknu...ale mně se to prostě líbilo. Po ryze amatérské emohračičce jménem Stmívání jsem šla do kina se skepsí gigantických rozměrů a pocitem, že vyhodím prachy do luftu. A ono se nějak povedlo transformovat druhý lážo plážo díl do formy, která permanentně nevybízí k opovržlivým úšklebkům. Mám tucha, že za to můžem děkovat "normálnímu" Jacobovi, kterej díky bohu odsunul constantly-in-pain boye na druhou kolej. Navzdory nepopíratelným muškám se New Moon narozdíl od předcházející soutěže o utrpnější ksicht může honosit přívlastkem film.

Věc, ve které se momentálně vidím tak moc, až mě z toho mrazí.

Viky Cabadaj pro mě po 25 letech rozhodně není borec na konec a za tenhle ubohej pokus o co vlastně? dávám palec DOLŮ!

Chtěla jsem s hodnocením počkat až do konce první sezóny, ale desátý díl mě chytnul tak, že jsem nevydržela. O třídu vyšší spokojenost oproti Twilightu mají na triku chutní protagonisti ústředních rolí, napěchovanost zvraty a mnohem uvěřitelnější upíří svět. True Blood je pořád jiná meta, ale zlatá střední cesta taky není k zahození, ne? Ian Somerhlader coby lišácky ironický Damon je ta správná bonusovka!

S nudou v Brně je to jako s olivami. Buď je milujete anebo je nemůžete ani cítit. BRNO !

Zlákána půlnoční předpremiérou jsem se vydala vstříc efektovému tornádu. Nevídaná spoušť mě semlela jak velká voda a přilepila hluboko do sedačky, aby mě náhodou nezasáhl nějaký ten yellow stone. Monstrózní kataklyzmatické sekvence doplňují příběhy o život se rvoucích tak, že téměř žádná ze 158 minut nepřichází nazmar. Nenudila jsem se ani u "definitivně zbytečné" poslední půlhodiny. To nic nemění na faktu, že 2012 čpí oním známým patosem na hony daleko a Johnu Cusackovi by výrazně prospělo být o něco míň Supermanem. Nakonec jsem ale dostala to, pro co jsem si přišla, a tak jsem ve 4 ráno na poklidné euroasijské tektonické desce zavřela nabažené oči.

Miluju flashbacky na filmy z dob, kdy mi ještě teklo mlíko po bradě.