Kvítek

Na tuhle WTF ? nelogickou a otravnou krávovinu je škoda slov. A to já toho vydržím dost!

První dva uřvaný díly plný pubertálních ujetin mě vytáčely natolik, že hrozilo, že dalším dílům šanci nedám. Už mi dávno není náct a zřejmě se už s touto životní etapou nedokážu ztotožnit tolik, jak by mi to šlo třeba před patnácti lety. Nicméně jsem vydržela, počkala si na avizovaný "hlubší přesah" a od druhé poloviny jsem dýchala pro hrdiny stejně dychtivě jako když Otis uviděl Maeve. Velký palec hore sklízí Gillian Anderson coby Otisova matka, tu jsem si užívala opravdu nejvíc.

Netradičně lehký film o rakovině, který se mě dotknul. A bylo to příjemný hned na první dotek!

Jak by řekla Val - I Just Love it !

Okouzlena nebývale silnou skvadrou kvalitních samců jsem opomněla, že narozdíl od Michaela Burryho si s čísly vůbec, ale vůbec nerozumíme! To je tak, když se necháte přemoct silou líbivého testosteronu na úkor toho, co je vám vlastní. Ztracena mezi nicneříkajícími finančními termíny jsem došla k (šokujícímu :) závěru, že ne každý film s Goslingem je pro mě!

Dagny, v první řadě děkuju, že jsi mě tak pobavila! Tvůj optimismus je odzbrojující! Zadruhé děkuju, že jsi mi dala naději. Naději, že nikdy není pozdě změnit svůj život a začít ho žít tak, jak nám velí naše srdce a duše. Děkuju, že jsi mi ukázala tvou odvahu a statečnost. Děkuju, že díky Tobě vím, že nikdy není pozdě na to začít znova tančit. Děkuju, že vím, že život může začít po stovce, nebo vlastně kdykoliv. Děkuju za inspiraci! Jsi úžasná!

Kam až člověk dokáže zajít pro uspokojení partnera nebo sám sebe. Intimní sonda to tužeb nás všech. Jen některé tužby zůstanou nevyřčeny, protože takové věci se přece neříkají a nedělají. A klobouk dolů před všemi, kteří to řekli svým partnerům a shame on you, kdo jste je do toho manipulovali. K zamyšlení, k pobavení a hlavně plné života. Niterně krásné a hlavně plné lásky.

Marylin Monroe jako živoucí pokušení "tvrdě" pracujícího muže středního věku v krizi. Krize nekrize, takové sladké Marylin se prostě nedá odolat. I já bych byla úplně bezbranná. Viva ženské kráse a (ne)vinnosti! Ani bych nečekala, že se tolik pobavím. Lehké a příjemné jako čerstvý jarní vánek nebo vítr z podzemky.

Rebel mi tak nějak (ne)padl do noty. Není třeba okolků. Už v roce 1955 jsme všichni toužili po bezpodmínečné lásce a pochopení rodičů a toužíme po nich i v roce 2017. Pokud nám chybí, pereme se více či méně se životem. Podobnost čistě nenáhodná. Rebel na mě až moc vyhrocený a rebelující, i když ...vím proč.

Paterson je tak trochu oříšek. Člověk tápe v jakých ho vidět barvách: ČERNÁ: Mr. Nice Guy Paterson je leklá ryba. Klidně a jakoby bez zájmu točí volantem svého autobusu i svého života. Jako by mu v posteli neležela božská Laura, která svádí k bouřlivé jízdě životem. Jako by na něm nebylo víc, než nerýmující se básně psané do notýsku. Jako by nevadilo dělat každý den stejné věci stejným způsobem a ve stejnou dobu. Jako by to nebyla nuda. BÍLÁ: Paterson je pořád Mr. Nice Guy, který nachází krásu v realitě všedních dní a v životních maličkostech. Umí žít tady a teď a zároveň i ve svém vlastním světě. Nepotřebuje, aby se v životě děly velké věci, aby byl šťastný. Stačí mu úsměv a nadšení své nádherné ženy, vedle které se může každý den probudit. Tak v jakých barvách vidíte Patersona vy? Černá, bílá? Nebo snad ĆERNO-BÍLÁ?