andrii

Kolonády mládí. Na limonády pod lampiony sází. Frajeři sazí zase na desperátství ve whiskey. Vysoké dýmy, které ale ještě horké, srazí do studené cely.

Astrální aristokratičnost. Posvátná elegance. Ladná energie. Nadýchaná skladba reflexe ikonických. Nebeské výstupy pěvce "pro štětce" dušinek ve svátečním, za svítání.

Rozráží brány, rámy. ON. Přináší nemálo drámy. Charakterové beranidlo. Charisma jako zvon.

Hypnotizující odysea činných. Úpis mysli kapsli silic, pylu absolutna. Člověk je popel, čekající "Kalypsó," na povel rakve. Pohlcující polykání sršní z trhačovy dlaně. Ďábla stínohry, Caesara zhrouceného svět(l)a, z pevnosti nicoty.

Když achabská kavalérie velí, antagonista dělá vlny. V léčce vede, coby mýtus, Siréna. Jakmile ale na palubu "zaplují" svědci enigmatických světel fauny, střezte si své ploutve. Archimédové vytlačí obávaného Arésova vetřelce.

Nad nimi, na nebi, samé "Benátky." Safra safírové aleje. Ať u nich i nadále zůstane. Leťte kulky, havrani. Pro vrahy. Utnout ten sólo vzduchem rotující, rudý smog.

I když chladné, chudé je ovzduší na situace kladné, přesto lidská duše na dně, ze sklípků, vytáhne ven hřejivý vánek.

Z ošatky, z karafy. Nasytí, napojí. Z postních darů. Časné pece, pozdních sudů, se osud. Člověk, řádu vlídného, srdce cele ryzí, podstoupí vzetí na nebe. Spojit se tak s vlastní krví.

Orient-Express řek a moří zaklesnutý do skalních ramen árií. Jaký to hlasitý luk do srdcí. Klasika. Amora a Afrodity. Kapitána prvního dějství. Plavby jisker. Přístavu ker poslední scény. Titanicu hrdla písní, když zaplaví jej jiná, titánská vlna ženy v černém. Stůňou tóny tůní souší, které ještě doteď na palubě korzovaly. V korzárově  zastavené náruči.

Dáví se "harmonií" jehličí. Deprivovaná dcera dnů, "stevardů" komorních důlků, které dávkují zamlčené hořkosti, zlomové nářky intimity. Diktát dukátů. Mramorový dotek korunovaných. Utrpení ladné v bledém okvětí bílé tmy.