andrii

Má v oku kroky, v tempu každodenním. Cenu za světlo, život v nočních, až... Téměř kafkovský zločin kavky, býlí růžových brýlí jí zlomí vaz.

Úhor mezi nimi. Dříve. Teď mate mýtem vášně, na kterou kápne. Černá identita, intimní epojej letní bytosti.

Bude stát o místo s city, pod sychravým sluncem, podél slaných zátočin, které rozpojil čas bez objetí, od nichž dal tehdy ruce pryč. Rozchodí, co rozhodil, nebo ho znovu předběhne pouto v zájmu, náruč stínů?

Se nebojí, nelekne. Záškodnických bójek, byrokracie. Vyráží. Má náboj v boji. Za svůj žlutý job, pod palmami. Nechť uklouzne po slupce ten, kdo má zálusk na sladká zákoutí. Jednu mu lupne. Megalomanovi, žroutovi.

Co z nitek šrámů, šatů chrám. Nápaditá "Agatha Christie" střihů, vstříc vzdušnosti, (vz)rušení. Nositelka myšlenky: "Už žádná těžítka na ramínkách," v tříšti zrcadel.

Roztáčí paraplíčka dostaveníček. Dáma, dárkyně měsíční slunečnice, až h(l)učí (h)loučky, paseka. Krškovské rety noří, s broukem v srdci, férie gentlemanství, do daleka.

Ta čítá muže. Počítá s nožem, mačetami. S cestou četných temných, skrytých hroznýšů, (mo)mentálním odmaskováním se "Hyde, Jekyll" charakterů.

Ry(ne)k v rukou měli. Předvést se. Vyvést zlaté. Podvést městské, ale jejich labutí píseň utichne, doplatí za snesení se na černé kaluže pýchy.

Slovo dalo slovo. Rýhu vzájemnosti zanechalo. Punc osobní náklonnosti. Osudová známost konverzací, protkaná okruhy. Jak plynou časy. City, vztahy jako laskonky. Stále stojí o sálající stavy, za to. Otevřít "banku klasiků," se nejdůležitější emoci. Pro život ve dvou.

Pochlapení, pochopení chlopní  "Apolináře"  nachových polí, napěchovaných antigravitační zeminou.