andrii

Krasopisné doteky, hrdliččina slova nesou listy léta, až  najednou dojde náplň na další řádek, ale neodepisuj ten cit, i když si našel jiného adresáta. Stále stojí za to, ho číst. Do konce. P. S. Po sychravé próze let, rozepíšou se samy (s)loky básně, větvící se v za(s)lepené medové obálce.

Vydá-li se. Líhat, bohatě střídat. Mizí lůzy. Blýskne se coby lehká múza. Pod nákladnými lustry, honosnými baldachýny. Hladí, hlídá si, hltá sametové měšce pod zdobnými kabátci, aby mohla lahodit jen  jedinému /pří/stavu. Ale i ten nejslunečnější, když povolání zavelí, zahalí mlhy. Soukromý ostrůvek lásky zmaří dálky války. Život zasype tón slánky. Slzavým krokem dolů schod. Obtěžkána jen jedinou hojivou náručí.

Peříčko za peříčkem zafixujem.´ Se zápalem tak, aby okřídlený fiakr opět nesundal vzdušný fén, do prokletého ohniště tmy. Nejprve ale zatmelíme vrávoravé, spáry svárů nás, do nebe volajících trosečníků, na dlouhou dobu usazených na "medovém hořícím poli."

Z balady polibků, do kolébky plod. A pak lodí temnoty plout, zavřou se vody pod. Vystoupí na stupínek popularity. Sama Zpěvanka, když... O otcově hrubé hrobové parketě. Motýlím hláskem spustí proud. Do pout a soud. Za hroty žaláře. Zase jeden requiem za trigou s talentem, na modré planetě. Mrtvý, lidský tón.

Dravčí žáci, ryšavci. Luciferský ranhojič, klíčník "s meduňkami." Turnaje dychtivých mocností, vzpurných šelem za úsvitu, ve vlastních řadách a ten, který má rád, v drátěné košili. Drakonický pobočník. Svrhne rdící se pohár. Spustí padací mosty vítězství holubičích fanfár.  Lyrický vykřičník za epickými výkřiky.

To, co má na srdci. Leží v hloubi. Niterně tepoucí. Enigmatická odysea pod skalpelem, do vzdálené, paprskovitě zvrásněné země studených dlaní. Citlivý průřez komorními stěnami krajiny "my."

Ten, který si podal přitažlivost zemskou, podlé padlé. David Copperfield, věštec, mentalista sboru, ale pozor na tu, která vždy znamená STOP na semaforu, i na, t. č. svou ženu, hlavičku, plnou ohnivě vlčích máků.

Přišpendlil je k sobě nepopsatelným citem. Amor jako ze žurnálu. Oblek manželský. Na principu rozvětveného děje, salonních jehel. Rozhodl se prošacovat články minulé. Přivyknout ke "kaňkám," švům drahé polovičky.

Roztavila vize, zažehla hole. Nad věžními, váženými, holými vězni.

I Eiffelova věž zněžní v bocích, když zlatavě šampaňský motiv v nástroji, z jantarové etuje, rozvlní vnější kaštanové, vnitřní cigaretové... Elegicky loudavé, přiléhavě toulavé tango atmosfér města nad Seinou, impresária imprese.