Traffic

Time to chill. Z deseti Tsaiových filmů s mnišskou figurou, která se soustředěně pohybuje městy, jsem většinu neviděl. Jejich koncept se ale zdá být nevyčerpatelný. Podobně jako jiní mistři filmového ambientu, také tchajwanský režisér dál cizeluje svůj talent přetvářet obyčejné věci v něco neobyčejného. Lee Kang-Sheng v rudém hábitu stále plní dvojí roli kuriózního dekorativního prvku městských i příměstských krajin a tiše rebelujícího kontrapunktu k běžnému životnímu tempu moderní civilizace. Říct, že Tsaiova chodecká série vzdoruje konzumnímu kapitalismu, zní hrozně čítankově a vzhledem ke křehkosti těchto snímků neadekvátně. Neznám ale jiné filmy, které by tuto roli plnily tak přesvědčivě a s takovou pokojnou vytrvalostí.

Epický film-život, svého druhu nejzdařilejší od Toniho Erdmanna. Pravý opak sterilně útrpné podívané, jakou bychom dle názvu čekali. Přechod ze vcelku vážného rodinného dramatu do hororové komedie a la Grand Guignol je asi nejlepší scenáristický twist, jaký za poslední roky pamatuju. Svou interpretační bohatost film nijak nepředvádí a i přes tříhodinovou stopáž zůstává divácky přístupný. Takhle si představuju chytrý mainstream.

Spekulativní dílo jako z jiného možného světa. Lidé v artové tvorbě získávají zvířecí rysy poměrně často, tady však vyhlížejí jako zástupci svébytného živočišného druhu, který prošel dlouhou evolucí a z dřívějšího superpredátorského statusu hodně ztratil. Nebo spíš s ostatními bytostmi vytvořil větší rovnováhu. Navíc jde o film s čarovným pulzujícím mystériem a přepečlivě vyhotovenými kompozicemi. Atmosféra je vágní slovo, tento úkaz by ji ale mohl rozdávat plnými hrstmi. Svým zamženým výrazem mi připomněl umělecké filmy z přelomu devadesátých a nultých let (L’Intrus od Claire Denis, snímky Šarunase Bartase). Nejlepší film mých letošních Varů.