helianto

V tomto případě nehodnotím píseň jako takovou, ani Jacquesův zpěv, který je, jako vždy, nádherně procítěný, ale filmové ztvárnění. A to není v tomto případě, bohužel, příliš povedené ...

“Nemůže-li pravda býti projevena bez pohoršení, lépe je přijmouti pohoršení, nežli pustiti pravdu.“ Také Jan Hus. Vcelku kontroverzní prohlášení proti jeho víc než klasickému “Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie... A stejné pocity mám i já po zhlédnutí nejnovějšího počinu České televize na toto téma. Značné zklamání. Čekala jsem dramatický příběh muže, obhajujícího svou pravdu, tápajícího, váhajícího, nejistého, ale přece jen muže, jenž si byl svými morálními hodnotami a svými názory tak jistý, že pro ně raději zemřel, než by odvolal. Čekala jsem temný obraz temné doby, čekala jsem drama, které mě od začátku vtáhne, a nepustí. Že takový ten příběh být může, to víme, mistr Vávra to dokázal. Čekala jsem hlavního hrdinu, charismatického člověka, ne vůdce, on opravdu nemusel být vůdce, ale charisma mít musel, musel svými projevy dokázat strhnout davy lidí, a to zdaleka ne jen prostých. Čekala jsem marně. Dostala jsem nudné cosi mezi hraným dokumentem (byl-li by to hraný dokument, hodnotila bych vysoko) a konverzačkou ze současnosti v historických kostýmech. Jan Hus působil nemastně neslaně, vůbec ne jako člověk, kterého by chtěl kdokoliv následovat. Dokonce mě i překvapilo, že toho nenápadného mužíčka vůbec na konci basilejský koncil neosvobodil, vždyť byl téměř neškodný – ve skutečnosti, kdyby to nebylo napsáno ve scénáři. Postavy jednaly tak, jak by jednaly postavy dnes – zejména to bylo patrné na vztazích Václav – Žofie, Jan – Žofie. Na královském dvoře všech dob se přece dodržuje protokol, za všech okolností. S hodnocením jsem váhala, velmi dlouho váhala. Nakonec s těžkým srdcem dávám tři hvězdy, strašně slabé tři. Ne proto, že by si je ten film zasloužil. Stejně jsem hodnotila i mnohem lepší filmy. Dávám tři jednak proto, že jsem ráda, že se Česká televize po velmi dlouhé době do historického projektu vůbec pustila, a jednak za snad jediný klad této inscenace – Vladimíra Javorského v roli krále Václava IV. Tady měl Jiří Svoboda šťastnější ruku než mistr Vávra kdysi. Karel Höger byl, při veškeré úctě, příliš velká persona na to, abychom mu věřili, že hraje sice vzdělaného, ale slabošského panovníka. Střet Václav IV. Javorský a Zikmund Pivec by naproti tomu byl naprosto dokonalý. “Pravda je jen to, co jest dobrem všech.“

Výborně vystavěný příběh o ideálech, ztrátě iluzí, zklamání a nalezení sebe sama. Příběh, který vznikl v určité době a určitou dobu také zobrazuje. Z toho důvodu bych o něm ani neřekla, že se jedná o příběh vyloženě propagandisticky laděný. Ta kulisa tu sice je, ale jen jako pozadí. V popředí se odehrává silný příběh, můžeme si o Janu Otčenáškovi myslet cokoliv, ale tohle tento pan spisovatel uměl. Jednoznačně pozitivně tu totiž nevyznívá ani "čistý", zcela pro věc zapálený, komunista Jindra Jiřího Valy, ani rozumný představitel "nepřátelské" buržoazie Stibor, v brilantním podání Karla Högera. Společensko-politické selhání u otce Stibora je celkem pochopitelné, dnes, po bitvě, je každý generálem, ale kdo věděl tenkrát, co bude a bylo potřeba přizpůsobit se - možná jen kvůli sobě samému, ale možná, mnohem spíš, kvůli rodině, kvůli studující dceři a její budoucnosti. Horší je však zcela naprosté selhání v prostých a základních lidských citech a tomu se neubránil ani jeden ze zmiňovaných mužů. Nejpozitivněji se tak jeví citlivá, hledající, snad nalézající, ale rozhodně lidsky dospívající Jana, v podání Libuše Švormové, a jednoznačně nejživější, nejživelnější a nejživočišnější postavou je tu Zorka Blanky Bohdanové (v tomhle filmu jsem si ji najednou mnohem lépe ztotožnila s Marilyn Monroe v Někdo to rád horké, a je to určitě míněno jako velká chvála paní Bohdanové, která Marilyn přidala další rozměr). Rozhodně je také zajímavé vidět dnešní "starou" gardu mistrů českého filmu a divadla v rolích nadšených, světlejší zítřky budujících, mládežníků :o)

“Miluju Tě, ale už Tě nemám ráda.“ Příběh o tom, jak člověk s pocitem, že má na všechno dost času, dokáže s touto relativní veličinou naivně plýtvat. O tom, jak některé věci (a lidi) považujeme za samozřejmé a nevážíme si jich. O tom, jak jediný krátký a definitivní okamžik může všechno naprosto změnit a my se stáváme bezprizorními. A přesto musíme žít dál – i s tím tíživým vědomím, že jsme prohráli zcela všechno ... „Láska není náchylnost jednoho k druhému, ale neschopnost žít jeden bez druhého.” Friedrich Dürrenmatt

Úžasný gejzír inteligentního černého humoru vycházejícího z nejlepších britských tradic (i když to nejspíš nebyl původní tvůrčí záměr).

“Směj se, paňáco, je konec milování...“ Ten příšerný šašek se směje a směje, až se za břicho popadá... A bude se smát do konce Tvých dní... Nic nepomohlo, že jsi obraz poškodila, Alice. Kam jsi dala oči, děvče nešťastné? Jak jsi mohla svého seriózního sympaťáka Franka vyměnit za tu prapodivnou malířskou kreaturu? Ten chlap byl úchyl už od pohledu... Jak je možné, že jsi to neviděla? To jsi opravdu tak moc chtěla prožít flirt s neznámým mužem? Ano, Frank byl možná nudný a chladný. Ale mohla jsi s ním žít v klidu. Teď mezi Vámi bude doživotní očistec... Stigma viny. Vězení, z něhož není úniku. Až do konce Tvých dní... A ten strašný šašek se směje a směje... Anny Ondráková v roli, v níž ji český divák, zvyklý vídat tuto krásku prvorepublikového filmu jen v nejrůznějších komediích, nejspíš neměl možnost vidět. V roli dramatické. Pro mě rozhodně velké překvapení a jeden z nejlepších výkonů, který jsem od ní kdy viděla. A to ji jako komediální herečku mám velmi ráda. Season Challenge Tour 2015 – týden s Alfredem Hitchcockem.

"Dal jsem Vám zločince, máte trest. To si mám za Vás vymyslet i zločin?!" Krutý příběh z minulosti nepříliš dávné. Film pozapomenutý stejně, jako začínáme pomalu zapomínat na naši minulost, jež ještě pro naše rodiče byla současností. Doba, kdy člověk nevěděl dne ani hodiny. Doba, která přišla tak zákeřně těsně poté, kdy lidé uvěřili, že budou moci konečně vydechnout a volně dýchat. Ale teror pokračuje dál, jen pod zástěrkou boje za lepší zítřky pro široké masy. O to je rafinovanější, je snazší člověka zlomit, když se stává personou non-grata pro lidi, kterým věřil. Minulost připomínající nám, proč bychom si měli víc vážit současnosti. Příběh bez naděje. Neměli bychom zapomínat…

Bele, bele, ať se to všechno rychle mele... Tak. Jediná zapamatováníhodná věta z celé pohádky. Mám dojem, že i Emília Vášáryová si přála, aby se to hodně rychle mlelo, aby v tom už nemusela být. Výborná pohádka. V první půlce se sice nic nedělo, zato ve druhé půlce... Tam se taky nic nedělo. Všechno to bylo celé nějak špatně začarované. Tea prostě nestihla popřát štěstí nejen Johance, ale, bohužel, ani této pohádce.

“Máš velkou moc, ale láska je silnější než Ty.“ Poctivý přístup k práci a čistota milostného citu vítězí nad všemi úklady světa skutečného i pohádkového. Jak krásně se na to dívá, jak něžně pohádkově je možné nechat se unášet. Přitom si zároveň ale taky uvědomíte, jak se dá natočit nádherně výpravný příběh na základě jednoduchého motivu. Děj lehce plyne, vše do sebe zapadá, mnozí dnešní pohádkáři, kteří ve svých díle vrší jeden pohádkový motiv na druhý, by měli povinně zhlédnout. (Challenge Tour - duben 2015)

“Slovensko ste vy…“ aneb síla médií v přímém přenosu. Vynikající návod, jak vyrobit dokonalého prezidentského kandidáta z naprosto neznámého člověka. O něj, o kandidáta, tu jde ovšem až na posledním místě. Pro mě nečekaně hodně slušná thrillerová parodie na současné politické a mediální praktiky. Jestli to tak opravdu funguje, pak nás potěš Pánbůh nebo raději příroda… Filmová výzva 2015 – filmy, doporučené uživatelkou harfuska.