Bloody13

Úvod? 35 minut tlachání v dostavníku s ošklivou zadní projekcí. Následuje dalších 60 minut tlachání v chatě, než zasviští první kulka. Do této chvíle je to neskutečně upachtěná nuda, při níž jsem Tarantina skoro proklínal, jakou ukecanou sračku to zas natočil, a jak mu to v komentáři pěkně nandám, zatímco zarytí fandové mu ho i přesto div nevykouří. Ale i mistr tesař se občas zmýlí. S prvním výstřelem se totiž rozjede ta pravá zábava: masakr, v němž se odstřelují koule, mozkovny či rovnou celé kebule, nebo se ve velkém zvrací proudy krve (Nicotero s Dykstrou se zase předvedli). Situace se vyhrocuje, hlášky přibývají, postavy odpadávají. Ve finále je pak interiér chajdy ocákán kečupem tak mocně, že by záviděly i Gauneři. Herecky to pak nejvíc táhne trio Jackson, Russell a trochu nečekaně Jennifer, která si to dává opravdu luxusně. Takže jak jsem psal - hodina a půl je skoro utrpením, ta následující hodina a čtvrt je však silnou kompenzací a hlavním důvodem, proč novýho Tarantina vidět. Jo a pokud bych si měl vybrat nejlepší scénu, zvolim nejspíš tu s kávou. (70%)

Můj dlouholetý rest mile překvapil. V úvodní půlhodině se maskovaný zabiják činí: na kontě mu svižně přibudou 4 brutálně zamordované kočičky (z nichž vůbec ta nejkrásnější si ve vaně pohoní pipinku) a jedna unesená holčina, s kterou má vlastní plány. A ty, ač jsou myšleny s nejčistším úmyslem, vyzní pro všechny hlavní aktéry tragicky. V závěru si tak divák přijde opět na své a lehce odpustí tu prostřední třetinu, co sice není nezajímavá, ale od plnokrevného slasheru uhne spíš k psychologickému drámu. Vyvrcholení pak navíc přinese menší překvapení a tím i následnou depresi. Docela síla.

Zcela nenápadná, ale vážně příjemná antologie, která je plná známých, nebo alespoň povědomých ksichtů. Ona spojující omáčka, v níž si partička teens po bouračce vypráví u ohýnku strašidelný příběhy, sice je průhledná jako děravý hajzlpapír, ale pokud jí vezmete jako nutné zlo, nemůže vás urazit. Mnohem lepší už je to se samotnými povídkami. Tady bych vyzdvihl hlavně první dvě: ta o monstru z lesa, co terorizuje novomanžele v karavanu, má fajn atmošku a neštítí se ani gore, ta druhá - o pedofilovi a dvanáctileté holčičce - se zase může pochlubit hojným napětím z křovin a domu, v němž nebude úplně sama. Poslední příběh o motorkáři, co narazí na dům s krvavou minulostí, je spíše dojezdový. Celkově bych však Campfire Tales označil za povedenou povídkárnu: pobavila, napjala a spravila chuť po dvojici slabých hororů.

V době, kdy Arnie vyhlazoval jeden středoamerický ostrov (pche, slabota), Sly na opačné straně polokoule vyplenil rovnou půlku Vietnamu (ty krávo). Jeho Rambo, co prací ve věznici nabral 15 kg svaloviny, měl pouze udělat pár fotek amerických zajatců. Po cestě se však nešťastně zamiloval a navíc padnul do zajetí. Ale jen na chvíli, protože Cameron se Stallonem udělali z Johna prvoligovou mlátičku, která má schopnosti ukončit i případnou třetí světovou. Nože, luky, samopaly a vrtulníky ovládá s přehledem a splynout s okolní přírodou umí také na jedničku s hvězdičkou. Sly se tu zkrátka s ničím a nikým nesere (Vietnamci, Rusáci - je to fuk, zabije všechny), a jen dokazuje, že pokud John Matrix zvládne stonásobnou přesilu, jeho Rambo jich zvládne 300. Vrchol tzv. reaganovských akčňáků.

Spolu s druhým Rambem dost možná nejlepší Stallone. Proč? Protože nikdy předtím neměl Rocky chytlavější osmdesátkový soundtrack (Hearts on Fire - nejvíc chytlavý song), krásné prostředí hor (vemte si trojku - ta měla jenom trapnou plážičku), nedisponoval rychlejším spádem a hlavně brutálnějším soupeřem. Ať už výcvik probíhá téměř v osamění v přírodě nebo pod dozorem lékařů s moderní technologií, jede se až na dřeň, takže není divu, že závěrečný fight připomíná souboj titánů. Železo proti skále, Dobro versus Zlo, Amerika kontra Rusko. A i na ten dojemný proslov dojde ("A pokud já se můžu změnit, tak vy se můžete taky změnit!"). Čtyřka je prostě nostalgie, a je fajn, že nestárne.

Bohužel, ale tohle je oproti jedničce kvalitativní sešup o dobré dvě třídy. Navíc to s ní nemá absolutně nic společnýho, jelikož se původně malý, ale působivý lesní horor proměnil na tuctovou vyvražďovačku. To, že les vystřídalo ne zcela opuštěné sanatorium, ještě beru. Co však hlava nebere, tak je absence jakékoliv atmosféry, protože onen rozsáhlý labyrint se k tomu vyloženě nabízel. Navíc to dost smrdí citelnou snahou zalíbit se širší divácké obci: tentokrát žádné hrátky s kamerou či se světlem a stínem, tady se jde poměrně rychle na věc a divák se o původu záporáků dovídá už po pár minutách. Ale nebudu to dál zbytečně okecávat, tohle prostě bolelo. (40%)

Avati horory uměl, jen mám podobný problém jako u jeho předchozího Domu s vysmátými okny. Prostřední část je možná až zbytečně zdlouhavá, a vyloženě hororovým momentům dává vzpomenout asi jen ve dvou případech. Co však snímek tlačí do nadprůměru, tak je úvod, v němž se toho stane opravdu fůra (lekačka + vražda, vykopání mrtvoly + brutální atak) a závěr, který po delší odmlce opět šlape na plyn a vykouzlí nejen povedené mordy, ale i intenzivnější atmošku. Příběh o hledání K-zóny je tentokrát docela nápaditý (na Itálii, samozřejmě), řízné smyčce dělají 70 procent hudby, a ani herci nejsou jen hadroví panáci, tudíž další důvody, proč Zeder doporučit.

Většinou patřim k těm nenáročnejm, kterejm stačí nahý bábovky a pár trapnejch mordů, aby filmu přilepšili. Bohužel tentokrát budu hajzl. Hlavní lákadlo - totiž ta kreslená zrůdička - tu má pouhopouhý dvě usoplený scény, a to zkrátka beru jako podfuck. Přitom jako celek to nebyla špatná prdel. Wynorskiho oblíbený pornoherečky Míša s Monikou nám opět (a s grácií sobě vlastní) prezentujou to nejlepší z matičky Přírody, hrajou fakt srandovně, no a do toho všeho se sem přimotali David Karate-ne s Dickem Milerů, kterej tu má jednu fakt skvělou pasáž: borec takhle čumí na starej biják, v němž hraje sám za mlada a zahlásí něco ve štýlku "Jak to, že ten chlap ještě nedostal Oscara?" Takže asi tak.

Něco mezi haunted house duchařinou a buranskou vyvražďovačkou. Tak či onak, film je o dobrých dvacet minut delší, než by měl být, protože místy se citelně vleče. Vyloženě nuda se však nedostaví, vždy se totiž v pravou chvíli dostaví scéna, která vás vytrhne z mírné letargie. Třeba ta na střeše domu nebo obě nahánečky, co skončí něčí smrtí. Jinak příběh je spíše klasický, troška napětí a dva lehčí gore záběry. Navíc jeden z mnoha neprávem umístěných snímků do seznamu Video Nasties.

Doughertyho posedlost svátečními horory vítám s otevřenou náručí. Pokud s halloweenským debutem na sebe silně upozornil, s vánočním Krampusem pak potvrzuje, že ty ostré přechody mezi humorem, napětím a akcí mu sedí jako málokomu. V jednu chvíli se bavíte nad rozhádanou, vzájemně se nesnášející rodinou, půlky se vám sevřou při prvním setkání s ústředním roháčem, abyste následně přímo jásali nad útokem smrtících hraček. K tomu si připočtěte pochybně vyhlížející sněhuláky, maskované elfy nebo hladové perníčky, a musí vám být jasno: tohle bude vedle Kevina a Jasněnky (nebo si dosaďte jinou libovolnou pohádku) další vánoční klasika. Nebudu tvrdit, že to je úplně perfektní, ale kino tomu dost pomohlo - třeba zvuk mi skoro drtil koule. A kdo má potřebu hledat mouchy, ať táhne k čertu. (90%)