rezzzy

Fantastická zvířata mi splnila něco, co jsem myslela, že se už nestane - dovolila mi ještě jednou nahlédnout do společnosti kouzel a objevit nová tajemství této úžasné říše. Nevyčerpatelnost námětu dokazuje ostatně i tento příběh, když ukazuje, že hlavním hrdinou vůbec nemusí být HP. A asi je to tak i lepší. Vizuálnost mě na filmu nadchla úplně nejvíce. Chtěla jsem, at ty krásné obrázky před mýma očima nikdy nepřestanou ubíhat a byla jsem nešťastná, když nakonec přestaly. Jenže děj. První určitě třetinu filmu jsem - ač unešena tím, že se na to můžu jen dívat - nechápala, odkud a kam má dějová linka směřovat. A jaký je smysl veškerého dění. Jako HPfan vím, kdo je G***, kam ho zařadit a o co kolem něj zhruba šlo, každopádně si myslím, že tady došlo k hlubokému podcenění, když ze snímku nevyplývá jednoznačně ani kdo G je, ani jaký je jeho motiv a už vůbec jaký je jeho záměr. Prostě nada... Je neomluvitelnou troufalostí počítat, že se divák dovtípí. Film bohužel neposkytuje dostatek vodítek a indicií k vysvětlení. Ke vší škodě filmu jsem měla dojem, že širší obeznámenost diváka se dopředu očekává, což je omyl v cílové skupině, protože je film uváděn pro širokou veřejnost. Do kina jsem na něj vytáhla matinku pro její lásku k Eddiemu a vůbec se jí nedivím, když na konci konstatovala, že některé souvislosti nepochopila. Příběh prostě postrádá pointu... A mi je líto, že jsem se proto do něj nemohla více ponořit. Jinak výborně zvolení herci :) Eddie je opětovně naprosto skvělý, úžasný, bravurní, talentovaný a schopný se převtělit opravdu do každé role. Ač mívají herci svůj rukopis (což je někdy to, pro co je milujeme), jeho postavy jsou každá jiná a to se mi líbí. Jeho vrcholná herecká scéna zde je lákání hárajícího dvoutunového fantasticbeasta! Mám však dvě ale. Za prvé, moc se mi nelíbil Eddieho trochu "dánský" kukuč, který nasadil Mlokovi (proč proboha překládali to jméno...). Za druhé. Vypadá to, jako by zběhl od Burtona k Yatesovi, přesto... ne, tady Johhny Depp fakt fakt nepatří...

Já jsem do Woodyho pořád asi nedospěla, takže zatím 3.

Miluju Kill Billa. Miluju všechny ty úchylárny, co se tam dějí. Miluju stříkání krve, miluju lítající hlavy, miluju hvízdající popěvek, miluju pomstu. A nemůžu si pomoct. Ve chvíli, kdy skončí, mám chuť si jej pustit znovu. A pak zas znovu. A další znovu.

Koukatelné to asi bylo, ale líbit se mně to nelíbilo. Víc k tomu ani nechci napsat.

Before we go je pro mě jeden z největších překvapení za poslední dobu. Příběh vypráví o dvou lidech na hraně - deciding whether to jump or not. Vypráví o slabinách, který si každý sebesilnější člověk nese v sobě a které se nevyhnutelně propisují do našeho osudu. A také vypráví o tom, jak je potřeba v určitém momentě tento řetězec přetrhnout a vydat se jiným směrem. Snímek v případě emotivní Brooke a charismatického, avšak zlomeného Nicka, kteří se v danou chvíli každý po svém ztělesňují s rolí the greatest looser in NY, divákovi ukazuje, že takové rozhodnutí vůbec nebývá jednoduché a někdy je potřeba, aby vám někdo řekl do očí vše, co hluboko uvnitř víte, ale nechcete si to přiznat, a to způsobem, který velmi tvrdě zabolí. Dvě osoby, jenž desperately need to face to music, nečekaně poskytnou jeden druhému berli, která od hrdinského dobrého skutku, přes finanční pomoc dále ve filmu nabývá podobu zlých jízlivých slov a slov útěchy, vzteku, slz, smíchu. Příběh vyzvedá sílu nečekané zpovědi a romantiky a všemněnící kouzlo intimní atmosféry mezi mužem a ženou. Je neromanticky romantický a romanticky neromantický. Before We Go jako film je symfonií ztvárnění veškerých pěkných i nehezkých emocí, kterými člověk prochází, když má učinit životní rozhodnutí. V průběhu sledování jsem se už viděla, jak klikám na 4*, ale pořád mě hlodala má filmová tetelící se dušička, která škrabkala prstíčkem a naváděla, že to cítím za 5. Protože jsem před shlédnutím nevěnovala popisu na čsfd moc velkou pozornost, až v závěrečných titulcích mi spala čelist ze zjištění, že snímek režíroval sám Chris Evans v hlavní roli. O to více mě odzbrojila skutečnost, že jde o jeho první režijní počin. Before We Go mne nadchlo svojí propracovaností a vyspělostí, kterou bych od 33-years-old pretty face Captain America absolutně, ale absolutně neočekávala. Skvělé herecké výkony obou herců a navíc opravdu zdařilý režijní debut - nakonec dávám plnou palbu.

I když vás děj třeba neohromí, já budu vždy obdivovat, jaký je Clint Eastwood, i když natočí něco jednoduchého tříhvězdičkového.

Upřímně, ani trochu jsem nedoufala, že trojka přinese něco dobrého. Naopak jsem čekala pár lehce vtipných scén, jistou dávku trapnosti, tunelování toho mála, co zůstalo z původní Bridget. O to užasleji jsem zůstala civět jako opařená! Zcela odpovědně mohu prohlásit, že tak královsky jsem se v kině dlouho nebavila a vlastně takhle perfektně mě ani sama Bridget nikdy předtím nebavila! Hlavní hrdince prospělo, že přestala řešit hlavní problém (tedy pár kilo sem, pár kilo tam) a herecká obměna se ukázala také jako správné osvěžení, a to nemluvím jen o skvělém Patrickovi ale také o famózní Emmě! Její kousavý humor mě rozsekával na kaši :-) Jsem v šoku! Za mě jednoznačně nejlepší Bridget ze série! :)

Ocekavala jsem od sebe, ze film skonci a ja se naloguju do csfd a 'samozrejme' kliknu za 5. Ale z nejakeho duvodu nemuzu. Zkusim si odpovedet proc. Myslim si, ze pro soucasneho divaka (2016) film postrada to hlavni poselstvi, ktere jej tehdy tolik vyneslo do vysin. Jinak receno, pokud by to same bylo natoceno dnes, nikoho to z zidle nenadzvedne. Chapu, ze v roce 1993 to byl mazec, jenze mi bylo pet, takze si pokladam otazku, jak bude tento film vnimat generace v roce 2050, protoze v dobe brexitu a valky islamu s celym svetem snimek postrada nadcasovost. Mozna uz nyni se da zaradit mezi dila s jistou historizujici (dobovou) hodnotou, to znamena uz ted se film posunuje nekam jinam nez na zacatku. Philadelphia je skvely film, to bezpochyby a bezesporu; film, co ma mozna jeste lepsi soundrack (ten nadcasovy je). Ale ja nenachazim myslenku, ktera by mi utkvela a prinesla neco do zivota, coz jsem tak nejak, ja opovazliva, cekala. Vubec me to potrebove nelaka si jej pustit znovu. Ale racionalne vim, ze si ho znova pustim, uz jen ze zvedavosti, jestli se na nej budu divat jinak. Treba je to jen ma nevyzralost a predcasny zaver a ja ji tam pak najdu - a pak moc rada dam za pet.

Okej, a třeba nejde o nejoriginálnější a nejnápaditější zpracování s těmi nejnadupanějšími výkony všech dob ever. No... ale no co? :-) Tenhle film je vlastně úplně prostý. Antipatetičnost a antiúžasnost na něm mám nejraději. Jsem nadmíru vděčná, že se režie nesnažila o opak. Přispívá tomu skvělá Amanda, ve filmu nenuceně přirozená. V hlavní mužské roli je třeba nejdříve si odpovědět na otázku, co můžete v životě čekat od vojáka. Jestli jste s nějakým měli tu čest, chápete, kam tím mířím. Channing pro svůj výkon nemusel udělat nic navíc než to, co od něj dostaneme. To znamená ono nebylo nutno se snažit "hrát více", dělat ze sebe amerického hrdinu z lidu, když teda bojuje za vlast, drsného týpka a tak dál. Těch pár slov a výrazů, které z něj ve filmu dá se příznačně říct 'vypadnou' a které by snad pro někoho mohly být známkou herecké tuposti, je pro jeho roli přesně akorát na to, aby se dalo uzavřít, že lépe vůbec zahrát nemohl (protože pak bychom se zase dostali na známé scestí patetismu amerického filmového průmyslu). Velmi příjemná jak filmovým ztvárněním, tak obsazením, je pasáž týkající se otce hlavního hrdiny, trpícího částečným autismem, což Jenkins víme, že umí (viz Kamarád taky rád). Knihy od Sparkse mají své zvláštní kouzlo. A i když tentokrát nejde o natolik všestranně výjimečné zpracování jako v případě Zápisníku jedné lásky, Dear John drží standard na slušné úrovni a snímek stále funguje, i když ho vidím po desáté. A když nad tím tak přemýšlím, vlastně mi to i vyhovuje, protože na rozdíl od vyčerpávajícího The Notebook, nejsem ani po tom zmíněném desátém shlédnutí tak vyšťavená a můžu si jej zakrátko pustit znovu. A to já s Dear Johnem ráda. A o to v podstatě i de, ne? :)

1. SÉRIE. Hlavním tahounem byl pro mě Dylan McDermott coby naprosto charismatický advokát ze seriálu z 90. let (The Practice). Nutno dodat, že nezestárnul ani trochu, bohužel ani trochu mě v této sérii nebavil. Filmařsky se seriál zdá velmi zadařile zpracován, nicméně přesto postrádám jakékoliv silnější vtažení do děje a dychtění po novém díle, což připisuju samotnému příběhu, který čítal příliš mnoho postav s nevyřešenými osudy (kterých stále přibývalo) místo toho, aby obsahově vypiplal k dokonalosti těch pár hlavních. Dokoukáno (spíš doposloucháno) při cvičení jako zvuková kulisa, abych si odškrtla další položku na svém seriálovém seznamu. Emocinonálně mě to nechalo chladnou. Jsem zvědavá, jestli se další série odprostí od tohoto záhadného podivínského ničeho a posune se dále, takže šanci mu ještě dám.