crackonosh

V mnohém stále platný vhled do gastronomického provozu, zčásti pojatý jako chytrá komedie a zčásti jako groteska. Na jedné straně stojí strážce starých pořádků, společnost Michelin (pardon — Duchemin) se svými hvězdičkami a knižním průvodcem, na straně druhé rychloobrátková umělohmotná gastronomie. No a aby toho nebylo málo, máme tu ještě nezdárného syna a jeho cirkus s falešným slonem, falešného topenáře, fešnou sekretářku z Holandska, továrnu na amarouny a imbecilní televizní pořady. V první půlce, která je nabitá akcí a gagy, je film naprosto dokonalý, ve druhé půlce se bohužel překlopí do méně zábavného přetahování Duchemina s Tricatelem. Jenže pro ty rozjívené scénky se zubařem nebo americkým návštěvníkem zaplivaného pajzlu, kde mastnému kuchaři padají vajgly do těsta, je film nezapomenutelný, a tak mu poněkud slabší tempo v závěru rád odpouštím.

Když  jsem viděl Komornou na kinopremiéře, za srdíčko ani za kulky mě nechytla, protože jsem ji v duchu srovnával s nejlepšími Parkovými počiny — Oldboyem a panem Pomstou. Tohle srovnání je ale liché; po osmi letech od premiéry už je hážu za hlavu a konstatuji, že je Komorná něžná lesbi show kombinovaná s červenou knihovnou, intelektuálním pánským čtenářským klubem a loupežným trhrillerem. Zdánlivá linearita příběhu je přerušena dvěma většími (a několika menšími) zvraty, které zpochybňují to, co jsme viděli dříve, respektive vnášejí do vyprávění novou optiku. Režisér ctí zasazení děje do první třetiny 20. století a obejde se bez postmoderních efektů a pomrkávání na diváka, které jinak zvládá výborně, přesto mu ale subžánr korejského filmu umožňuje vnést do dění pěknou dávku erotiky, chlípnosti i visuálního mistrovství. Přijde nám to u Parka možná samozřejmé, ale někdy je dobré představit si, že by někdo podobně točil třeba u nás, že by tak samozřejmým a vtahujícím způsobem komponoval záběry a kombinoval zradu s kousáním a lízáním broskví, aniž by to ve výsledku působilo směšně.

Nový vrchol televizní zábavy, který se právem zařadil vedle Premiéra Jaromíra Soukupa — dospělí muži skáčou na trampolíně ve snaze ukousnout visící párek. Chčiju smíchy.

Směšně nedějová „pohádka“, ve které se vůbec nic nestane a kde neumětel Honza Čenský předstírá zpěv, míchá maltu a mistruje Ivanu Andrlovou. Nebýt Svěráka a Uhlíře, nikdo by si tuhle televizní slátaninu nepamatoval… Jenže je to právě vtipná a chytlavá hudba, která této kratičké studiové kreaci, natočené za tři dny na kapesní kalkulačku, zajistila nesmrtelnost. Je to vlastně dosti podobný případ jako jiný televizní úlet s předním českým nehercem Čenským — pohádka O princezně, která ráčkovala — kde také hudba Zdeňka Rytíře látá absenci smysluplného děje.

Prostý divák bude čekat bezuzdnou vesnickou řachandu, ale Adam Martinec se rozhodl, že nabídne víc než jen trapné figurky a hlášky, jak to známe z většiny zaprděné tuzemské produkce. Na výsledku je hrozně moc vidět, že má režisér téma odžité a že se chtěl vypořádat s běsy, strachy a křivdami, které dřímají v každém z nás, ať už jsme děcko, ženská, chlap nebo starý dědáček. Přestože film kombinuje herce s neherci, není to většinou poznat, a tak tata Karel hraje místy skoro tak dobře jako ostřílený Zdeněk Pecháček z blízkého prasečáku, nemluvě o naprosto přesné babi, která zosobňuje něhu, křehkost i racio souběžně, třeba když lakonicky konstatuje, že se děda dusí. Nečekaná (a nečekaně dobrá) je hudba, zneklidňující a zdánlivě nepatřičná k žánru rustikální povídky, ale celý ten snímek je technicky a stylově mnohem lepší, než bychom čekali od debutu. Velmi osvěžující počin.

Ve srovnání s předchozími adaptacemi, zejména s tragikomickou hollywoodskou parodií z 90. let, se nová francouzská verze vyznačuje nejdospělejším přístupem. Z rozjuchaného vyprávění se snaží vykřesat hlavně drama, a tak vyfintěné primadony nahrazuje patřičně umolousanými mušketýry, kteří by za jiných okolností mohli stát na opačné straně, protože trpí mnoha neřestmi. Jenomže jim to nedovoluje původ nebo vrozená čest. Překvapivě propracované jsou hlavně akční sekvence, na kterých si dali tvůrci záležet. Ať už je to dynamický úvodní střet mezi mušketýry a gardisty v lese, kde kamera plynule přechází mezi dílčími souboji jedné velké akce, nebo přepadení královny, případně záměrně trochu chaotické finále v kostele, kde má určitá nepřehlednost zdůrazňovat improvisovanost vzniklé situace. Kardinál zůstává překvapivě upozaděný, mylady umí svádět i zradit bez mrknutí oka a ve výsledku je to docela dobrá, docela zábavná a lehce nadprůměrná podívaná.

Komando není jen film, ale především symbol osmdesátých let a jakési velmi specifické představy o mužském světě, který ne snad že by zanikl — on vlastně nikdy neexistoval. Snad jenom ve vlhkých snech hollywoodských scénáristů. Tento originální patvar geniálně (a cynicky) kombinuje machistický akčňák s povinnými suchými hláškami i dojemnými scénkami hlazení koloucha. Obsahuje kult těla, ale zároveň je sebeironický a sebeparodující, často nám ukazuje, že to je jenom jako. Těch 81 (nebo 106) mrtvol, které zdroje uvádějí, jsou čirá statistika, protože jakákoliv zmínka o smrti kohokoliv z vesměs bezejmenného komparsu se okamžitě překlápí ve vtip. „Kde je Sally?“ „Pustil jsem ho.“ Vím, že už nic nepřekoná legendární promítání v Aeru před pár lety, které naplno ukázalo, jak velkou fanouškovskou základu Komando má a jak dokonale funguje při kolektivní projekci. Většina diváků se smála a plácala do kolen a já jsem u toho občas smíchy plakal. Komando tedy nehodnotím jako film, nýbrž jako otisk doby a umělecký počin. A v tomhle ohledu je dokonalý.

Gordon Ramsay je hovado a jeho způsob komunikace s lidmi je šílený, nesnesitelný a zcela nepřijatelný. Na druhou stranu je ve všech svých projevech neuvěřitelně přesvědčivý a autentický, proto je nejúspěšnější v tom, co dělá. Podstatně více si cením jeho mentora, jímž byl Marco Pierre White. Ten si ve stejnojmenném pořadu dokázal zjednat respekt pouhým pohledem, zpravidla bez řvaní a ponižování. Ostatně je to jediný člověk, který Gordona rozbrečel. Respektive — jak říká Marco — já jsem ho nerozplakal, Gordon Ramsay se rozplakal sám, byla to jeho volba. Hell’s Kitchen ukazuje to nejhorší z restauračního podnikání, navíc to dělá veřejně a v honbě za sledovaností. Jenže já věřím, že když jídlo připravují frustrovaní kuchaři v toxickém prostředí, nikdy nebude mít takovou kvalitu, jako když vychází z kuchyně, kde panuje dobrá a pokud možno přátelské atmosféra. Až si Gordon jednou vytáhne hlavu z prdele a začne konečně moderovat více pořadů, kde ukáže svou lidskou tvář (namátkou Gordon Ramsay’s Home Cooking, kde se mazlí s Tilly, nebo MasterChef Junior, kde se snaží děti podržet), vezmu ho možná na milost. Do té doby je pro mě Ramsay pouhý idiot sandwich a jeho Hell’s Kitchen symbolem velmi ubohé televizní „zábavy“.

Medvěd je přesně ten typ seriálu, kterému škodí hyperbolé, nadsazená pověst a s tím spojená přehnaná očekávání. Snaží se být precizní ve zobrazování reality gastronomického provozu, ale bere si z něj skoro výhradně jen líbivé a dramatické vnější prvky — frenetické přípravy a servis, křik, kuchyňské nehody a závady. Carmy, který do podniku přichází jako psychicky pochroumaný, ale přece jen špičkový sous-chef, nemá prakticky žádné vůdčí a manažerské schopnosti, chybí mu empatie a v podstatě jen opakuje toxické návyky, které získal na stážích v prvotřídních restauracích. Paradoxní je, že si je svých traumat plně vědom a naoko se snaží z historie poučit, ale většinu času se chová jako pomatenec, jako by byl permanentně pod vlivem omamných látek, ať už povzbuzujících, či utlumujících. Carmyho zástupkyně Sydney má být jeho pravou rukou, ale zcela evidentně má potíže se základními kuchařskými postupy, jak se ukazuje v dlouhých pasážích, kdy se snaží naprosto bezradně sestavit menu restaurace, ačkoliv neumí skoro nic, ani uvařit těstoviny. A takto bychom mohli pokračovat donekonečna. Pochopitelně, že o vaření v seriálu vůbec nejde; úplně klidně by se stejná dramata mohla odehrávat na stavbě, v módním salonu nebo na jednotce intenzivní péče, protože ústředním motivem Medvěda jsou mezilidské vztahy. Jenže většina příběhů, které nám pořad předkládá, je nesmírně statická a nudná, zejména pak ve třetí sérii, kde jako modelový příklad vypíchnu díl věnovaný porodu Carmyho sestry Sugar, který je i přes mistrovský výkon Jamie Lee Curtis neskutečně otravnou konverzační a hekací břečkou. Každý máme matku nebo strýce, za které se tak trochu stydíme, ale většina z nich nevydá na postavu do seriálu. Po třetí řadě marně přemýšlím, co nám chtějí autoři sdělit, a nepřicházím na nic lepšího, než že lidi jsou křečci lapení v kolečku, které se nedá zastavit. Tuhle informaci ale pochopím i z dvouhodinového filmu a není nutné věnovat dvacet nebo čtyřicet hodin seriálu, ve kterém se to říká pořád dokola pěti různými způsoby.

Koho už nudí kuchařské reality show, kde je vaření jenom záminkou k rozvíjení vyumělkovaných konfliktů mezi kuchaříky, měl by si rozhodně pustit Šokugeki no Sóma. V principu jde totiž o jednu velkou a dlouhou soutěž ve vaření, kde je jídlo po většinu času v epicentru dění. Jistě, seriál má svůj příběh s několika odbočkami do historie a několika vztahovými zvraty z kategorie mýdlové opery. Ale ten je víceméně jen zpestřením a orámováním ústředního tématu, jídla a vaření, místo toho, aby žrádlo ilustrovalo vztahové peripetie hlavních hrdinů, jak se to děje například v imbecilní primácké sérii Ohnivé kuře. Obrovskou devízou téhle show je nesporná erudice jejích autorů, ústící v naprosto detailní a zcela relevantní popisy technik a způsobů přípravy jednotlivých pokrmů, velmi organicky vsazených do kuchařských soubojů. Navíc se pořad nesoustředí zdaleka jen na japonskou gastronomii, ale prostřednictvím jednotlivých hrdinů nás provádí kulinářským uměním Francie, Itálie, Číny a dalších zemí, takže každý díl kromě zábavy a dramatu přináší i velmi bohatý informační rozměr, užitečný pro každého, kdo se o gastronomii zajímá. Postavy seriálu jsou vlastně superhrdiny s trochu nezvyklými superschopnostmi, jako je filetování ryb, práce s aromaty, příprava suši nebo ramenu, využívání laciných surovin a podobně. Díky tomu je pořad i přese svou zjevnou repetitivnost po většinu času dostatečně chytlavý, byť těch bezmála devadesát episod nebude úplně pro každého. Pokud jste ale fanoušky gastronomie, show si skoro určitě náramně užijete, mimo jiné i díky chytře zapracovanému manga fanservisu, kde se nahými těly rozhodně nešetří. Je to ale výhradě famosní jídlo, které (mužským i ženským) postavám způsobuje zábavné orgasmy a strhává z nich svršky. Toto je totiž pravověrné food porno!