crackonosh

Špičkové japonské drama, v němž se utkávají morálka, tradice a povinnost, aby v grandiosním finále zvítězilo právo jedince vzepřít se nesmyslným požadavkům vládnoucí kasty. Oproti Seppuku má děj rychlejší spád a nenechává diváka ani na chvilku se nudit. Jedna z nejlepších Mifuneho rolí a zároveň vrcholné dílo oslavy samurajské cti.

Když natáčím film na motivy úspěšné knihy, mohu se jako režisér a autor scénáře rozhodnout, jestli se pokusím vytvořit věrnou adaptaci předlohy i se všemi riziky (omezená délka, specifika filmové řeči), nebo vytvořím dílo nové, které je přes veškeré odkazy k předloze svébytné, samostatné. Menzel se ve své tvorbě stále více přiklání k možnosti druhé a má na to právo. On je tvůrcem filmu a bere na sebe veškerou zodpovědnost. Vytýkat mu osobitou poetiku a autorský přístup se mi zdá naivní a zbytečné.___Velká část filmu oplývá čímsi jako pointami, má dobrou atmosféru i gradaci, některé scény potěší aspoň vizuálně. Celková rozdrobenost děje ruší, ale větší problém mi dělala omezenost mladého Jana Dítěte, u kterého je až moc zřetelná absence jakéhokoliv smysluplného vnitřního vývoje. Herectví mladého Bulhara se omezuje na vytahování krku, přiblblý úsměv a koulení očima, blbství postavy většinu času spíš obtěžuje. Skoro nemluví, aby se nebylo třeba uchylovat k rozporuplnému dabingu. V kontrastu s Barnevem tady máme Kaisera, u kterého se zdá, jako by si na prosťáčka po švejkovsku jenom hrál. Kaiserův komentář, který filmem provází, určitě potěší každého milovníka Hrabalových textů___Řada negativních reakcí na výsledné dílo (a nerealisticky vysoké číslo "odpadu!") mě trošku překvapuje. Když s Králem porovnám poslední výtvory Svěrákových (Tmavomodrý svět, Kolja, Vratné lahve), je mi Menzel o dost sympatičtější. Průměr. A škoda té přehnané mediální masáže.

Že byl Desperado tak trochu debilní film mi ani v nejmenším nevadilo, protože z něj čišela radost, nadšení a filmařská invence a výborně jsem se u něj bavil (což vlastně platí i pro El Mariachiho). Akce, milostné vzplanutí i napětí byly dávkovány velice přesně, a proto ani nakonec nevadil nevýrazný záporák. Na pokračování jsem se proto moc a moc těšil, a tudíž jsem byl z výsledku o to více zklamaný! Tak pitomý a nepřehledný děj jsem už dlouho v kině neviděl. Naprosto zbytečné scénáristické eskapády nepochopitelně strhávají pozornost od toho hlavního, co bylo devízou Desperada, totiž brilantně vystavěná pomstychtivá jízda. Můj miláček Danny Trejo je ve filmu jen na okamžik, stejně tak avizovaná Salma, moc se mi líbil Mickey Rourke a Johnny Depp (já nemám oči, ty čuráku!), ale to na dobrý film zdaleka nestačí. Tenkrát v Mexiku je čistočistá parodie na vše předchozí, protože film nelze brát ani v nejmenším vážně. Ale není to dobrá parodie. Tři hvězdičky za nostalgickou vzpomínku na vyvedenější Rodriquezovy filmy.

Divukrásný romantický příběh o netradičním milostném trojúhelníku, který oceníte zvláště v případě, že se s hrdiny ztotožníte natolik, až zatoužíte stát se jedním z nich, zatáhnout závěsy, napustit horkou vanu, otevřít láhev francouzského vína a zapomenout na veškerý okolní svět. Zvláště při pohledu na Evu Green to jde až nebezpečně snadno. Bravo.

Hodnocení Lady Snowblood je dvojsečné stejně jako pomsta její hrdinky. Příběh je slušně vystavěný, dramatický a obsahuje několik originálních prvků, ale na druhou stranu mu značně ubližuje nezvládnutá filmová řeč, která se projevuje špatnou prací kamery a prachbídnou "choreografií" bojových scén. A tak je Lady Snowblood silná jen v některých momentech, zvláště tehdy, podkresluje-li obraz uhrančivá titulní píseň. Škoda, mohl to být opravdový hit.

Krásný, přesvědčivý a neotřelý snímek, ďábelský milostný trojúhelník, sympatičtí herci, kteří své role zvládají bez zaškobrtnutí, nesmrtelná hudba, ... Mám pokračovat? Pořád na mě ten film působí tak silně, jako když jsem jej viděl poprvé. A to prosím nejsem ani v nejmenším vyznavačem filmových lovestory.

Cave pořád umí, toho člověka mám rád. Velká témata jako rodina, náboženství, hrdost, slabost, deprese nebo nutná odplata jsou jeho devízou už řadu let. Symboly muzikanta s duší básníka se čas od času proměňují tu do románové polohy (vzpomeňme na brilantní A uzřela oslice anděla), tu do podoby filmové. The Proposition má v dostatečně původním scénáři silný potenciál, proto trochu zamrzí, že režie je až příliš civilní a málo nápaditá. Vypjaté scény by možná snesly o něco více naturalismu nebo budování atmosféry. John Hillcoat bohužel není Leone nového tisíciletí, i tak je ale jisté, že cesta velkým Italem naznačená možná ještě bude mít své následovníky. Špína, pot, krev a zadržované slzy jsou totiž elementy, které budou fungovat v jakékoliv době. I přes všechno vyjmenované dávám plný počet, protože syrových snímků prostých efektů, takových, kde namísto záchrany světa jde aktérům především o osobní blaho, pokus o naplnění několika naivních ideálů, je v dnešní době zatraceně málo.

Plytká záležitost filmařsky silně inspirovaná hollywoodskou kinematografií. Vezměte Power Rangers a naroubujte je do prostředí japonské vesnice, přidejte hrdinku, která má meč proklatě ostrý a dostanete středně zábavný guláš na sobotní večer. Škoda, že některé slibné momenty byly utopeny v bezradném příběhu, který nenudí jen díky velkému množství dnes už průměrně zpracovaných soubojů. Čekal jsem o něco více, na dvojku se už asi nepodívám.

Slabota. Vizuální stránka filmu je velice propracovaná, ale nezakryje naivitu, předvídatelnost a klišovitost scénáristické břečky, jakou jsme už viděli snad stokrát. Zbytečně dlouhé a nepříliš vtipné, veskrze průměrná záležitost, na kterou se podruhé určitě nepodívám. Ve srovnání s Incredibles je vidět scénáristická bezradnost ještě výrazněji. Doporučuji dětem do dvanácti let.

Žít jako člověk, jas v oku mít / Pracovat pilně, přestat už pít / Líbat svou ženu, rodiče ctít / Dětem svým příkladem jít / Můj bratře v bílém, pomoz mi žít / Pomoz mi hledat / Pomoz mi chtít / Pomoz mi dávat / Pomoz mi brát / Pomoz mi zas rovně stát... Vynikající zpracování knižní předlohy.