Ony

Po zhlédnutí tohoto filmu mi jaksi vytanulo srovnání s tvorbou Toma Tykwera. Má ke Kieslowskému velmi blízko, což dokazuje Tykwerův návrat ke Kieslowskému scénáři ve filmu Nebe. Pokud Dvojí život Veroniky soudím čistě subjektivně, musím říct, že na mě působil mnohem příjemněji a skromněji než Tykwerovy filmy, hlavně mi byl bližší a nepůsobil na mě jen jako nějaké ušlechtilé obrázky. Ačkoli to v žádném případě není vtíravý snímek, dokáže si získat různé typy diváků, někoho díky krásné hudbě, někoho díky výkonu Irène Jacob, někoho pro svou tajemnou atmosféru a mnohé jistě dojme jeho smutný příběh. Pokud dokážete vnímat tohle všechno dohromady, je to skutečně výjimečný zážitek.

Čekala jsem prostoduchý humor a hodně sokolporna a přesně to jsem také dostala.

Je mi to hrozně líto, ale pro vyšší hodnocení by těm geniálním posledním vteřinám musely předcházet o něco výživnější minuty.

Je to opravdu hrozně naivní a děravé, ale jsou tam i takové zdravě absurdní momenty. A normálně asi miluju Oldřicha Víznera.

Ocenila bych, kdyby mi alespoň u těch odborníků namísto (až neslušných) detailů tváří a nehtů odhalili jejich jméno a hlavně obor činnosti. Možná jsem hloupá, ale poznala jsem jen Sokola. O hrané kostře filmu darmo mluvit.

On(y)

Extrémně skličující. Celé.

Natočit nudný dokument o Kusturicovi? Ano, i to je možné. Spíš mi to připomínalo chaotickou a špatně sestříhanou reportáž. Nevyvážené, plytké, podprůměrné.

Kýč. Ta jedna hvězdička je za to, že nějaká babička u toho třeba občas zapomněla, že ji bolí koleno.

Především mě zaujalo, že se na filmu podílela i Bergerova manželka Marika Green, stará dobrá Bee. Bohužel to ale nic nemění na tom, že jako dokument mají Etnischen Idylen nulovou hodnotu. Tvůrcům bylo asi líto zahodit některé ty cenné záběry (třeba vlnící se hladinu nebo mumlajícího opilce), ale zároveň se přece jen báli jít nad 90 minut, a tak vymysleli šalamounskou projekci na dvě plátna najednou – praktické a pro divákovy oči příjemné jak prase.