Ony

Knižní předlohu jsem vnímala jako velice zábavnou odpočinkovou četbu, a jestli měla být něčím víc, tak to na ní naštěstí není znát. Film je trošku okázalejší, umělejší a nudnější, ale snesitelný.

Signum laudis je nepochybně nadčasový snímek z té méně nadčasové světové války, ovšem s rytmem a dynamikou jeho vyprávění jsem se naprosto nedokázala sladit. Scéna s koňmi v lese je nejspíš vůbec to nejhnusnější, co jsem kdy ve filmu viděla, a předčasně mě paralyzovala.

Oslovilo mě to, i když ne úplně bezprostředně. Z filmu není cítit, co vlastně hlavní hrdinku k jejím milencům tolik táhlo. Erotické scény jsou suché, respektive spíše žádné. To možná způsobily tehdejší cenzurní zásahy. Hlavně mi ale mužské postavy připadaly dokonale nepřitažlivé a nudné. A tak jsem daleko víc ocenila, co film nabízí v druhém plánu. Ono toho není málo. Zaujaly mě dobové reálie, jako třeba Plzákova televizní poradna, kde zrovna vysvětloval, jak si zinscenovat "malé domácí psychodrama". No, a facky, to je moje...

Námět i zpracování jsou srandovně naivní, ale přesto to nepůsobí vyloženě tupě, protože tu jsou skvělé podvratné momenty a epizodní postavy.

Je velice poučné přečíst si Mařánkovu knihu Ještěrka v červeném bludišti (1928), kterou je tento film volně inspirován, a sledovat posun, ke kterému došlo (mimo jiné) v pojetí hlavní ženské postavy. V předloze to není žádná Eva aka Erna, nýbrž pouze Erna, jejíž lehké mravy oceníme v několika poměrně odvážných erotických pasážích (doplněných lascívními ilustracemi Adolfa Hoffmeistera). Eva Gazdová v podání Vlasty Fabianové je naproti tomu ve své době ojedinělým typem ctnostné hrdinky s tváří vampa, čímž se pro mě stává jednou z nejzajímavějších filmových postav naší kinematografie budovatelského období.

Měla jsem dojem, že tvůrcům je téma filmu ukradené, což je dost zásadní problém. Sám Epstein v diskusi po projekci říkal, že ho k napsání scénáře inspirovala praprateta, na niž už se nepamatuje, a jakýsi zaměstnanec domova důchodců, kterého jednou svezl autem a který mu vyprávěl cosi o sedativech. Vznikl z toho eklektický, povrchní blábol s několika silnějšími místy. Nemám samozřejmě nic proti obsazování starých dobrých herců, ale pokud je to touhle formou „dávání šance“, je to zlé. A jako francouzštinář nechápu to [defuró].

Obsazení Jiřiny Švorcové do hlavní role byla větší chyba, než jsem čekala. Nepatřím sice k těm, kteří se ukájejí představou, jak se smaží v pekle, a dokonce si myslím, že byla zamlada docela hezká, ale jako Božena Němcová mě nepřesvědčila. Hází jeden trpký úsměv za druhým a všechny činnosti vykonává tak pětkrát pomaleji než normální člověk. To asi mělo působit důstojně, ale nepůsobí. Je pěkné, že oproti životopisným filmům z 50. let je tento o poznání modernější a v pojetí hrdinů kontroverznější – hlavně pokud jde o spisovatelčiny přátelské a jiné vztahy s muži. Josef Němec v podání Radovana Lukavského celkem žije. U těch ostatních mi ale občas nebylo jasné, co s nimi Božena vlastně má nebo měla. Myslím si, že její památka by unesla i odvážnější a dějově atraktivnější film.

Snad všechno lze v Nich chápat stejně dobře jako rafinovanost i jako omezenost tvůrců – od fragmentárního scénáře až po diletantský výběr hudebních skladeb. Celý film působí hrozně povrchně a tak nějak zle, ale právě v tom nakonec vidím jeho kouzlo. Je to společenská kritika (nebo výsměch?) a zároveň (možná záměrně, možná ne) zajímavá filmařská sebereflexe.

První epizoda mi byla puštěna s tím, že je to "film, kde se šukají prasata", což mě naladilo do naprosto špatného režimu vnímání. Až zpětně jsem pak zjistila, jak to vlastně bylo skvělé. Druhý díl vypadá dobře, ale straší věcmi, kterých se zas tolik nebojím. Zato ve třetím jsem se viděla i se svým zrnem.

Poloamatérské, jednoduché, černohumorné, vojvodinské. A překvapení večera bylo, když jsem v tom domobranci v džínách poznala Nenada Miloševiće – svého žáka, kterého jsem naučila říkat "ďábel".