Ony

Nezbývá mi, než se přidat k menšině nenadšených. Herecké výkony jsou sice dobré, některé scény velmi efektní, původní hudba zdařilá a Vivaldi noblesní, ale příběh nebo nějaké sdělení se mi vyhnuly velkou oklikou.

achjo... Hrdinové tady zpívají pořád dokola jednu písničku, mluví divnými jazyky a vystupují z plátna. Možná to tak napodruhé už nebude. Možná se mi to napodruhé vůbec nebude líbit. Proto se to asi jmenuje Once.

Na českou televizní pohádku 90. let velmi dobré.

Snad všechno lze v Nich chápat stejně dobře jako rafinovanost i jako omezenost tvůrců – od fragmentárního scénáře až po diletantský výběr hudebních skladeb. Celý film působí hrozně povrchně a tak nějak zle, ale právě v tom nakonec vidím jeho kouzlo. Je to společenská kritika (nebo výsměch?) a zároveň (možná záměrně, možná ne) zajímavá filmařská sebereflexe.

Pro pořádek musím předeslat, že mé hodnocení nevyplývá ze srovnání s Hathawayovou verzí. Její dodatečné zhlédnutí mi však pomohlo alespoň částečně formulovat, čím mě Coeni neuspokojili. Velká část mého zklamání ale pořád zůstává nevysvětlena a možná dám Kuráži ještě někdy šanci. Třeba mi připadá škoda, že padouši zůstali stejně nevýrazní jako v Maršálovi a dialogů zůstalo stejně příliš. Obličej Jeffa Bridgese zdaleka nenese stejný význam jako ksicht Johna Wayna, čímž přicházíme o vtipný sebeironický charakter postavy Roostera. Zahrát starého ožralu není samo o sobě takový kumšt. A vůbec, ač je ústřední trio moc dobré, ve vzájemné interakci mi cosi scházelo. Konec je moc natahovaný (Někdo někoho flákne po hlavě, on pět minut leží a jde fláknout někoho jiného...) a závěrečné dovysvětlení pro ty, kdo si nevšimli, že to nemají brát jako "vážný" western, jsem vážně nepotřebovala.

Goran Paskaljević ve mně budí dojem neobvykle neukotvitelného a nebojácného režiséra. Filmy typu Klamné léto '68 dokázal vyvolat nostalgii jako prase, pak mě rozplakal Andělem strážným, který je tak krásný, až mám strach, že je to kýč. Proti tomu dokázal natočit syrový a krutý Sud prachu. A občas se povyrazí něčím řádně bizarním (Zvláštní léčba), popř. umně parafrázuje stará moudra, jako třeba právě v Optimistech. Ne všechny jeho filmy jsem ochotná přijmout bez výhrad, ale žádný mě ještě vyloženě nezklamal. Především za nimi vždy stojí řada spolehlivých lidí (kameraman Spasić, skladatelé řádu Zorana Simjanoviće nebo Alexandra Simiće, ti nejlepší herci atd. atd.). Optimisti jsou jednoduše opět snímek, který mě dle očekávání překvapil. Ze svérázných hořkých povídek (mimochodem autorem je Paskaljevićův syn Vladimir) plyne voltairovské, kruté, pravdivé a prosté: Optimizam je kada neko uporno tvrdi da je sve dobro, kada je sve loše.

Vida, jak se svazáci za těch pár let vybarvili. Samé výtržnosti, sex a tvrdý alkohol. Na výborovky si chodí zatancovat charleston. Lojza je rebel s několika příčinami a v podání osmnáctiletého Víta Olmera velice přitažlivý a na tehdejší poměry nekonvenční hrdina. Jenže potenciál této postavy zůstal v ustrašeném scénáři bohužel z velké části nevyužit. Snaha podívat se „jinak“ na tehdejší mládež na venkově tam je znát, ale dopadlo to tak půl na půl. V něčem je to ještě hodně naivní, ovšem některé ty trapné dialogy mi připadaly skoro jako ze života. Vůbec jsem teda nepochopila závěr. Asi měl být nenásilně optimistický, ale je spíš nijaký. Celkově je to film, který hodně slibuje, ale je nedotažený, takže mu možná nakonec dám jen 2.

Le Huitième Jour má to štěstí, že jsem na něj narazila zaplavená všemožným trashem a úchylnými filmy. Vidět konečně něco tak obyčejného, uhlazeného a předvídatelného bylo přímo léčivé. V normálním stavu bych tu kýčovitost asi snášela hůř. Herecké výkony jsou každopádně ok.

Uf. Právě jsem viděla sebe za 10 let (původně jsem chtěla napsat za 30, ale pak jsem si to spočítala, a ups). Jinak je to takové pěkně noirové a vůbec skvělé.

Scénář i náznaky expresionistické estetiky mě příjemně překvapily. Ten iluzionista Durk je jak vystřižený z nějakého gore filmu H. G. Lewise. Navíc zde naleznete návod na jeden dokonalý trik.