Ony

Skvostné. "Teta spadla."

eh kletě

Krásné je to. Krásné je především to, že jsem Stříbrný vítr viděla dvakrát, a to dvakrát na plátně, když venku zpívali ptáčci, zelenaly se meze, bylo to veselé a smutné a tak. Znáte to. Předloha na mě měla až zdrcující účinek. Obzvlášť v kombinaci s Tolstého Kreutzerovou sonátou je to nebezpečná četba. Film je oproti knize tak trochu telecí. Chybí mrzáci, rebelantství je ztlumeno, necítila jsem se tak znechucená z prohnilosti světa. Ale příliš ochuzená nejsem, to zas ne. Nevadil mi ani literární jazyk postav. Tomu, co se zde říká, totiž věřím, ať je to řečeno jakkoli, třeba básnicky, třeba pateticky. Navíc Krška se stejnou pečlivostí převádí na plátno i tu vrstvu Šrámkova díla, která se dá nazvat jazykem filmovým. Celky a detaily, proplouvání prostorem, všechno tu je. I ta okna. Ta okna!

Opět se mi potvrdilo, že závěrečné titulky dělají minimálně polovinu filmového zážitku.

Když se to vezme kolem a kolem, zas tak zvrácené to není. Zvrácené je třeba setkání deštníku se šicím strojem na operačním stole, ale pozvracet se, když sním hovno, mi připadá docela normálka. Tím chci říct, že nebylo rozumné očekávat nejšokantnější vizuální vjemy svého života, k čemuž bohužel pověst tohoto snímku svádí. Rozjímalo se mi ale dobře.

Ojedinělý snímek připomínající tvorbu Juraje Herze, s dokonalou atmosférou a hudbou. Kdo nemá doma jako já skripta plná staroslověnských modliteb a nedá tomuto filmu 5 hvězd, riskuje, že ho přijde v noci navštívit Mira Banjac. Pozor, z rolí starostlivých maminek à la Klamné léto '68 už vyrostla, ha ha há ]:->

Liják, opadávající omítky, nemocnice, márnice, utrhané nohy, kamenné herectví s přidušenými emocemi, skrovný hudební podkres. Kameraman by pro studené barvy i přes plot skočil. Trošku to zavání jednotvárností, přehnanou stylizací i patosem, ale pořád je to hlavně výjimečně pečlivě natočený a dostatečně působivý film.

znepokojivá nuda

Během projekce tohoto filmu se mi z neznámých důvodů udělalo děsně špatně. Co se dělo dál, raději nebudu popisovat. Jednak Vás to asi nezajímá a pak by to taky mohlo urazit ty, kdo mají nějakou úctu ke klasickému filmu. Takže raději stručně: Krásně dojemný Chaplin jak je zvykem, se kterým mám holt spojeny spešl zážitky.

Z prvních dílů jsem byla velmi rozpačitá. Nebylo mi jasné, jak může být seriál o muži, který usouloží svou manželku k smrti, zároveň tak těžkou socialistickou agitkou. I z jiných důvodů to působilo strašně neohrabaně. Skoky v čase jsou příliš radikální, počet postav moc velký, dvaapadesátiletý Luděk Munzar hraje mladého vandrovníka. Jakmile však synové a dcery dospěli a rozjely se naplno jejich životní příběhy, seriál promluvil poctivou dietlovštinou, které je těžké odolat. Vyprávění se stalo plynulejším, a tím pádem i návykovým. Zároveň jsem si uvědomila, že zas tak těžká agitka to v rámci možností není (alespoň jsou tam hodní kapitalisté Krahulíkovi a sympatický živnostník Pepa). Potřeba obdařit každého sourozence rozdílným charakterem a osudem spojená s potřebou reflektovat historické události a období, nutně vede ke vzniku velmi náročného konstruktu. Scénárista, režisér i herci však konstruují tak šikovně, že si to ani nemusíte uvědomovat, když se o to nesnažíte. Takže po zhlédnutí všech epizod můžu říct, že jsem si u toho pěkně odpočinula a pitomé mi to přišlo jen chvílemi a jen trošku.