Ony

Tohle jsem teda moc nepochopila. Trochu se to tváří jako Škola otců po 25 letech. Ovšem zatímco Helge ve svém filmu i přes vynucené úpravy udržel podstatu sdělení a pochopitelnost hrdinova jednání, Má láska s Jakubem jako by byla pro jistotu rovnou nesrozumitelná, respektive nic nesdělující. Rádoby artové pojetí s alegorickými vložkami tuhle dobovou sterilitu nevykompenzuje ani nezamaskuje, spíš naopak.

Měla jsem dojem, že tvůrcům je téma filmu ukradené, což je dost zásadní problém. Sám Epstein v diskusi po projekci říkal, že ho k napsání scénáře inspirovala praprateta, na niž už se nepamatuje, a jakýsi zaměstnanec domova důchodců, kterého jednou svezl autem a který mu vyprávěl cosi o sedativech. Vznikl z toho eklektický, povrchní blábol s několika silnějšími místy. Nemám samozřejmě nic proti obsazování starých dobrých herců, ale pokud je to touhle formou „dávání šance“, je to zlé. A jako francouzštinář nechápu to [defuró].

Hrušínský hláškuje a má to jakousi detektivní zápletku, ale abych řekla pravdu, moc jsem do ní nepronikla. Ne že by byla sama o sobě tak nepochopitelná, ale scénář je zbytečně komplikovaný a těžkopádný a vyšetřování nesměřuje ani tak k odhalení vraha, jako spíš k důkazu vyšší socialistické spravedlnosti. K dokonalosti tento obrázek ráje dovádějí kontrastní flashbacky ze 30. let a vedlejší "milostná" linka. V závěru své kariéry natočil Cikán zajímavější padesátkovou detektivku – Konec cesty. Ty názvy se mi pořád pletou, ale kvalitativní rozdíl mezi oběma filmy je velmi patrný.

Když jsem přečetla stejnojmennou knihu, kterou napsal Karel Nový už ve 30. letech, vůbec jsem si nedokázala představit, jak může vypadat její těsně poúnorová filmová adaptace. Vždyť když si odmyslíme všechno to souložení a potraty, s jejichž líčením jsem moc nepočítala, nic se tam neděje. Jen je řečeno, že kapitalisté jsou hrozní. Film moje nijaká očekávání vskutku naplnil. Nevypráví, ale konstatuje. Sestává z fragmentů, poslepovaných náhodičkami. V předloze byly alespoň lehké náznaky nějaké psychologie, když se hrdinové rozhodovali zda krást, či nekrást, kurvit se, či nekurvit, žebrat, či nežebrat. Ve filmu váhají tak leda nad tím, jestli jsou hodni svého místa mezi soudruhy, ale samozřejmě jen chviličku. Dejme tomu, že se Burian pokusil o něco v té době neobvyklého a kromě posledních několika záběrů anachronického - o filmovou proletářskou poezii. Ovšem výsledek není nic moc.

Herci jen pózují před kamerou, jako by stáli modelem nějakému kresliči plakátů. Proto jsem se nad osudy hrdinů nedokázala ani trochu dojmout a taky úvahy o tom, jak moc je děj historicky (ne)pravděpodobný, podle mě nemají smysl.

Docela roztomilý film o tom, co dělal Ruda, než začal studovat národopis, kterému nikdo nerozumí.

Hodně rozkolísané. Scény, které lze brát smrtelně vážně a které mají velmi životnou atmosféru (např. večírek na začátku), jsou střídány výjevy nepřesvědčivými a komickými. Měla jsem z toho takový dojem, že se Haas pokouší o černý humor, ale nemá dost odvahy, aby to úplně přiznal. Hezky režíruje sám sebe, ale ostatní moc nezvládá. Zvlášť Jozef Budský je osudový muž jak noha. I výbornou scénu s doutníkem svou teatrálností nakonec zabil. Vizuálně film vypadá slušně a velice zajímavé je použití filmové i diegetické hudby, ale scénář a postavy jsou mrtvé, jakkoli někde za nimi lze vytušit upřímnou snahu o útok na lidskou povrchnost a oslavu skutečných citů.

Název zní strašlivě dramaticky, ale děj je až na pár momentů dost nudný a postavy přesně podle šablony. To, že se tam skoro všichni jmenují Pepík nebo Vašík, mě zabavilo jen na chvíli. Ty skvělé exteriéry se měly víc využít a ne pořád sedět ve světnici a ladit rádio. Obzvláště otravné jsou heslovité dialogy ("Celej svět se chystá, ale jen Rusové bojujou!" "Dej jim traktory, dej jim půdu, (...), a uděláš z nich lidi!").

Filmařsky neobyčejně vynalézavé, padesátými lety nezatížené, ale pro uřvané herectví a přeplácanost některých scén téměř nesnesitelné. Alespoň pro mě teda.

Tenhle film je sice hezky natočený a herci podávají slušné výkony, ovšem z hlediska dramaturgického a morálního s tím mám problémy. Je nám postupně poskytnut pohled z perspektivy starých majitelů domu a novomanželů bez společného bydlení. Bývala bych chápala obě strany, kdyby mi nebylo tak nápadně podsouváno, že mám chápat jen jednu, že bytovou krizi způsobili prvorepublikoví profesoři, roztahující se se svými sbírkami kaktusů. Aby to nevypadalo, že je scenárista zaujatý jen proti starým lidem, elegantně vsunul epizodní postavu nájemníka, kterého utlačuje jeho mladší domácí. Naštěstí se tehdy už nelenilo s panelovou výstavbou, takže si film může dovolit maličko zahrát i na optimističtější notičku. Toto shovívavé mávnutí rukou nad starými pořádky je paradoxně z celého snímku to nejpříjemnější. Jinak jsem trpěla jak ten pokusnej pes.