Ony

Jako někdo, kdo pro záchranu bezprizorné žabky na rušné vozovce neváhá riskovat vlastní život, tohle opravdu neocením.

Poloamatérské, jednoduché, černohumorné, vojvodinské. A překvapení večera bylo, když jsem v tom domobranci v džínách poznala Nenada Miloševiće – svého žáka, kterého jsem naučila říkat "ďábel".

Docela sugestivní. Jak se ty hladinky houpinkaly, chtělo se mi i malinko blinkat.

V hodnocení tohoto snímku procházím strmým vývojem. Od počátečního znechucení/divení se postupně dopracovávám k přijetí myšlenky: člověk je jen mašina, která recykluje potravu. Nesouhlasím, ale nenapadá mě, jak to vzletně vyvrátit.

Mezi snímky Lva Kulešova patří Dva Buldi dva k méně úspěšným. Pro zpracování revolučních myšlenek si vybral prostředí cirkusové manéže. Hlavními hrdiny jsou dva klauni - otec a syn. Na čas jsou si odcizeni kvůli rozdílným politickým názorům. Na konci se ale setkají oba v řadách Rudé armády. Nejpůsobivější je scéna, ve které Buldi mladší obratně prchá před bělogvardějci za pomoci visuté hrazdy. Přestože se Kulešov tímto filmem snažil vyhovět režimu, byl mu odebrán a dotočila ho Nina Agadžanova, která se proslavila především scénářem k Ejzenštejnově Křižníku Potěmkin.

Potom, co jsem u knihy málem zemřela, mě film neskutečně potěšil. Nějak mi ušla ta jeho monumentálnost a stal se pro mě spíš takovým miláčkem, jenž mě jednoho dne vyvedl z myšlenek na vraždu.

Digitální svět se řítí do digitální záhuby a já mám fandit bandě trotlů, aby to přežila. To jsou dneska filmy...

Tento film mi trochu připomínal Bergmanovy Lesní jahody. Snad to bylo hlavně jemnou fyzickou podobou hlavních hrdinů, ale také střetem mládí a stáří, přítomnosti a vzpomínek (na nezměnitelné). Především je to velmi pěkně propletené, a tudíž dynamické, vyprávění o hazardu (a hrdinové si zdaleka nepohrávají jen s ruletou), slibech (ať už jsou to sliby lásky nebo přísaha čerstvě napraveného hráče před jeho milou i samým Bohem) a jejich neplnění. Myslím, že se nemusí zlobit příznivci zajímavých filmů ani Stefan Zweig.

Pro Bondarčukovy obsese mám dost pochopení, nicméně tento film je více dílem kutila než cinefila a na velkém plátně nevypadal dobře.

Já na tenhle filmový žánr moc nejsem, ale ze 48 hodin v Paříži jsem byla nadšená. Ne že by to byl nějaký poklad, ale bavila jsem se celou dobu a až na ty trapné telefonáty s dětmi si nepamatuju žádné zbytečnosti nebo otravnosti. A navíc Morricone nikdy nezklame.