Mlle

Jako dítě jsem ten film neměla moc ráda. Jde to na vrub hlavně ideologické mašinérii, kvůli níž jsme měli coby děti školou povinné druhou světovou na paletě každý den. Bylo to děsivé – soudružky učitelky se nežinýrovaly vodit nás na dnes neznámá místa, kde nacisté kopali masové hroby (rezidenti by se možná divili, co se skrývalo pod trávníkem, na kterém venčí pejsky) – a bylo to otravné zároveň – schéma bylo totiž vždy stejné a bez nápadu: zlý nacista je podroben hodným sovětem či komunistou, ten v zápalu boje zprovodí ze světa pár vedlejších postav, hlavní hrdina však obvykle přežije. Vynikaly jen bravurní sovětské válečné snímky, které, kdyby se bývaly narodily na druhé straně oceánu, svým neopakovatelným citem pro patos, emoci a epiku zcela ovládnou Hollywood. Jako dospělá dnes oceňuji obdivuhodné herecké umění, velikou vzácnost v dnešních filmech, s níž ovšem tehdy obsazovaní herci plýtvali i v plytkých, nekonečných dobových seriálech. S odstupem času oceňuji taky jistou vyváženost snímku, s níž se aktéři pohybují v relativně odpovídajících reáliích, včetně kontroverze, která celou akci od počátků provází. Není ani divu, že se žádný další rok s každým novým výročím stále nikdo v médiích nebo na shromážděních neodváží spočítat skutečnou bilanci této zpackané a amatérské akce, která sice dovedla na smrt mnoho lidí, ale protože týž člověk, který k ní dal podnět i souhlas, prodal republiku Stalinovi, nepřinesla ve finále vůbec nic… Inu taková je politika, v níž jsou i chrabří hrdinové jen loutkami. Ale to není důvod nebýt hrdinou, že…

Bezkonkurenčně nejslabomyslnější ze všech prevorepublikových komedií…

Velmi zajímavé zpracování, výjimečně inteligentní hudba zaznívá na dobře volených místech. Celkově skvělá, úctyhodná práce - člověk jakoby sledoval velkofilm z dob, kdy byl film také poctivým řemeslem, nikoli jen příležitostí pro ukojení přihlouplého narcistního ega tvůrců a plátnem pro "efekty". K samotnému tématu ovšem nelze moc co podotknout. Čím kdo zachází, tím také schází. To se v případě bílé Ameriky potvrdilo opakovaně. Prostředí černého byznysu a zisku coby osamoceného cíle života samozřejmě žádný kulturní či duševní zážitek příliš poskytnout nemůže. Takže se licituje, kupuje, počítá, vedou se populistické řeči, míchá se v kotli přetvářky, porušují se sliby... Nudný způsob života bez bonusu ve formě zajímavé zápletky, spletitých vztahů či svěžího tempa bohužel nakonec znamená i nudný film. Mentální slepota, agrese či pověrčivost namísto moudrosti niterné, ušlechtilé víry doprovází lid takto prožívající svět zcela rutinně, takže ani tato přidaná hodnota nudnou linii příběhu nijak neosvěžuje. 2,5 hodiny se to vydržet dá jen stěží.

Slabší díl. Jak série nepřekonatelně nastartovala, s posledními díly už ztrácí kontakt s realitou. Zápletky jsou už příliš přitažené za vlasy, lidé se chovají v konkrétních situacích neuvěřitelně, přepjatě, stupňuje se snaha stihnout toho v každém díle co nejvíc, a to na úkor logické návaznosti a smysluplnosti jednotlivých linií.

Tak tedy sbohem, Babylone, a brzy snad zase na viděnou! Moje počáteční nadšení vzalo brzy za své. To nejzajímavější na seriálu je pro mě jednoznačně sepětí s dobovými reáliemi, tedy konkrétními, existujícími postavami (Nyssen, Wendt, Stennes ad.) a dobovou mentalitou. Co v tomto směru čtvrtá série na začátku nadhodila v dechberoucí a také jedinečné, zatím snad nikde jinde filmově nezpracované podobě (fiktivně ani dokumentárně, mimochodem tím navázala na stejně fantastické vyobrazení krachu na americké burze v předcházející, třetí sérii, jmenovitě v životě Alfreda Nyssena), však s každým dalším dílem vyprchává a z filmového Berlína se stává jen opravdový babylón – směs náhodně poletujících postav s nízkou gravitací, které se vždy na dva tři další díly záhadně propadnou do vzduchoprázdna, aby se – možná – zničehonic znovu vynořily, přežívajíce mezitím pravděpodobně v nějaké kryonizované formě na Marsu. Stejně se tu pracuje i s dějovými linkami, které se ovšem z výbuchů supernov rozpadají už úplně do ztracena. A tak se sice ocitneme v Sonnenbornu, výchovném zařízení pro mládež vedeném polozločineckou organizací v bílých rukavičkách Weiße Hand, ale už se sem nikdy nevrátíme, jako by se tyto postavy i domy zkrátky propadly do země. Najednou se úplně vytratí i Elisabeth Benke nebo Toni, znovu se už vůbec nesetkáme ani s doktorem, který toužil z inspektora Ratha nebo jeho druhů vytvořit pokusné králíky při testování pervitinu. Příběh postrádá kontinuitu a působí jako svetr splétaný z různě barevných a tlustých přízí podle toho, co kde zrovna zbylo. Snaha nacpat do každého dílu co nejvíce akcí a linek se moc nevyplácí, dopadá spíš zmatečně a absurdně. Absurdní je, že člen SA Rath může klidně a bez dozoru ve svém volném čase vypomáhat bolševickým špionům. Některé zápletky jsou čisté dada, což by vzhledem k dobovému pozadí nevadilo, jiné jsou ale směšné a vývoj děje znehodnocují. Přebujelým dadaismem trpí Nyssenova rodina, kde divnosti jednotlivých povah už odmítají fungovat jako celek, halucinogenní je i již zmíněná návštěva Gereona Ratha u výzkumníka testujícího amfetaminy na zvířatech. Nesrozumitelný je Rathův vztah k jeho synovci a jeho tréninku v NSDAP. Komicky a pohádkově dětsky působí Charlottina veleakce, kdy poté, co má takové štěstí, že ji přehlédne asi dvacet možných strážců Sonnenbornu, udrží v šachu dvěma pistolemi padesátku dospělých mužů… Jednotlivé střípky jsou spíše takové bubliny, které se vynořují a zase praskají. Bílá ruka se vynoří z černé hmoty, nenaváže na nic, a tak také zase zanikne. Všechno je tu uměle stlačené do základního obrysu příběhu, a tím se stal vztah Gereona a Charlotty, vše už se stává jen kulisami pro tuto hlavní linku. A to mi na poslední sérii vadí asi nejvíc. Že se z ní stala vztahovka kořeněná až příliš očividně sem tam nějakou tou akcí. Poslední díl už na mě působil úplně jako Downton Abbey speciál, který se divákům po vyčerpávajících vztahových peripetiích snaží nabídnout zklidnění u vánočního stromečku ve formě bezstarostného tanečku v jinak opravdu velice příjemném klubíku s báječnou atmosférou, kde se ještě jednou setkáme i s Maxem Raabem. Začátek mě navnadil, očekávání se nenaplnilo. První tři, možná čtyři díly jsou ale tak excelentní, že celkově hodnotím sérii dobře a těším se, že v divokých třicátých letech bude příště snad méně povrchní. Mrzí mě, že v těchto dílech Babylon Berlin nevyužil svou šanci. Poslední léta výmarské republiky v Berlíně jsou něčím, co ve světě zatím nikdy a nikde nemělo obdoby. Tehdejší problémy a styl života v Berlíně nejenže objasňují neopakovatelné klima Berlína devadesátých let (labutí píseň genia loci/města), ale jsou taky dosud jedinečným mementem pro společenské pnutí, které zažíváme teď. Nejen pro spolky pouliční domobrany, ale i pro širokou podporu NSDAP středními vrstvami byla totiž unikátní morálka avantgardního výmarského Berlína, který sám spotřebovával zhruba 80 % tehdejší produkce jihoamerického kokainu, jedním ze zásadních střípků. Zde je zachycena jen velmi okrajově (vlastně jen v lesíkách homosexuálů a v bídě dětské party kolem Toni, kde ale úplně chybí prostituce tak typická i pro tehdejší pracující berlíňanky). Mohla zde být zachycena výmluvněji a s větším vykřičníkem (nebo otazníkem). To však patrně cílem tvůrců nebylo, vystačili si s příběhem dvou hledajících se lidí a sem tam nějakou tou kriminální bitkou :) Málo to není, obrazově je to zpracované pěkně, ale na víc než na tři to celkově nedá.

Příjemně poetický film o stárnutí v půvabných kulisách tichých sněhových závějů, opečovávaných zámků, skutečných lidských citů a v nezvykle kultivovaném českém překladu. Až mrazí z toho, jak je tento obskurní člověk výborným hercem…

Nemohla jsem se rozhodnout, zda je zpomalení tempa v duchu 70. let příjemné či otravné. Je-li pro film výhodou, a naplňuje ho autentičností, nebo jej naopak sráží k zemi, když tam, kde lze očekávat spád či alespoň náznak výzvy k psychologickému přehodnocení, nabízí houževnatě a trpělivě, znovu a znovu, navzdory divákově škemrání, jen nutnost vnořit se až do morku kostí do nepružných reálií socialistického městečka. A také do černobílého uvažování - dobrá vs. špatná strana. Ve skutečnosti jde ve filmu opravdu jen o vcítění se do dobových kulis, a tudy do společenského prizmatu tíživosti doby. Příběh sám o sobě je tak lapidární a zřejmý, že překvapit - ani nabídnout příležitost k hlubším úvahám - nemůže. Tak dejme tomu, že tuto roli nakonec plní slušně. Kdybych se dopustila chyby a srovnávala, musela bych ho po boku takových, jako byl Životy těch druhých, zapřít. Ale když dva dělají totéž, není to totéž. Zcela na odpis nakonec určitě není, a Nina Hoss je dobrá herečka :)

Můj odpad patří dramaturgii/režii. Tušila jsem, že touha zpracovat tento materiál „moderně“ a „nově“ v podání Alice Nellis nedopadne dobře, ale že to bude až taková hrůza, to mě ani ve snu nenapadlo. Zpěváci jsou vynikající, dokonce i Kněžíková, jejíž zadýchané, tlačené koloratury mi jindy působí takřka nervové potíže :), je zde dobrá – je to její poloha, kam se její způsob práce s hlasem i tembr hodí. Tedy doporučuji poslouchat bez obrazu. Což je samozřejmě škoda.

Excelentní forma. Z deníků berlínských občanů různých sociálních skupin, politických přesvědčení i povah vystupuje mnohavrstevné svědectví složité předválečné doby. Ze záběrů nic netušících Němců, ze zápisků plných trivialit i všedních starostí, z kyselých tváří posmutnělých rozčarováním a vyčerpáním ze zlatých dvacátých, kdy se žilo na max, ale nikomu to nic nepřineslo, i z ulic plných SA mašírů, ze všeho toho děsivě mrazí. Podobně jako ze známého knižního svědectví Sebastiana Haffnera, jednoho z emigrantů z předválečného Německa (Příběh jednoho Němece). Z obou materiálů je zjevné, že Německo stálo na rozcestí, na kterém strach z rudého teroru vehnal i středové umírněnce neprozíravě přímo do Hitlerovy náruče. Ještě snad týž rok jich spousta poznala, že dopustili průšvih. Ale už nebylo moudré to přiznat. Zatímco Haffnerovo svědectví je osobní a motivované od začátku ostrým světonázorem, z dokumentu vyvstává doba plastičtěji a dramatičtěji. Blahobyt maloměšťáků, které ani majetek ve šlechtice nepromění, křiklavě kontrastuje se zástupy přehlížených chudých v nevytápěných, plesnivých bytech. Bezcitný individualismus slavil svůj hedónistický trumf. V předcházejícím desetiletí přinesl uvolnění morálky do extrémů. Sexuální perverze i střílení na ulicích byly tak běžné, že je nikdo nepovažoval za nepatřičné. Jako logický důsledek přišla totalita. Obrat o 180 stupňů, vstříc oddanému kolektivismu a zaprodání vlastní duše. Hlavně to všechno napravit! ;) Goebbels, který si hraje na Hitlera, a Hitler, který si hraje na Mussoliniho, i když si drží ruku na poklopci. V nově nabyté roli působí nejistě a jako slon v porcelánu. Za několik měsíců se na svém tučném výsluní stihne notně zakulatit. Stále bez pervitinu, s nímž později získává sebedůvěru a ztrácí poslední zbytky rozumu. Jedna velká hnědá fraška, která předstírá, že zachraňuje svět a dopřává Němcům konečně to, po čem touží. Masy nerozhodných, ochotných přiklonit se na jakoukoliv stranu, na kterou bude třeba. A co když to bude opravdu lepší? Po Židech nikomu nic není… Záběry šťastných středostavovských rodinek připomínají paradoxně adoraci konzumu v pozdějších sedmdesátkách. Kolektivistické hry, ve kterých je jeden za všechny a nikdo za jednoho. Zabití stovek jiných, ale mediální pláč nad zabitím dvou vlastních. Adorace blond vlasů, které mají v Německu jen Prušáci. Nebetyčná prostota ve tvářích mávajících. Hlupáci a příštipkáři těšící se konečně na příležitost – ve světě, kde nerozhodují schopnosti, ale rasa a správný názor. Podvody těch, kdo se ničeho neštítí. Sebevraždy jiných, pro které svět nemá budoucnost. Kdo by to čekal, že si tuto zkušenost neprožijeme proto, abychom ji zanechali za sebou, ale proto, abychom ji v nových dobových kulisách křísili za sto let znovu… „Nikdo, s kým jsem mluvil, nevěřil tomu, že by se toho žhářství dopustili komunisté.“ Oba dva díly jsou mistrně namixované. Jsou napínavé, i když už víme, jak to celé dopadlo.

Takřka divadelní hra, jakási malá forma, v níž divákova emoce vychází z hlasu, gesta, soustředění a prožitku statického herectví ve statických kulisách. Nároky na herecký um, které jsou tak přirozeně větší, než tam, kde dojem vytváří spád příběhu a zápletky, splňují hlavní protagonisté dokonale. Zatímco hloubka zoufalých citů je naštěstí jen spíše jemně načrtnuta v pozadí, divákova pozornost je připoutána k neoblomnosti charakterových vlatností a paralýze citem. Ano, příběh je velmi banální: sobecký muž a zamilovaná žena se potácejí v neschopnosti změnit svou osobnost a nechat se ovládat svými city. Nejsou tudíž schopni funkčního vztahu, ani ukončení vztahu. Za vynikající provedení nakonec přidávám čtvrtou hvězdu. Dobový dojem dotváří excelentní orchestrální hudba Samuela Barbera.