Mlle

Neoslovilo mě to. Nemám ráda přehnanou stylovou komprimaci a tento počin se v ní vysloveně vyžívá. Příběh šlo jistě natočit civilněji, nebo naopak mysteriózněji. Gesta obsah nenahradí a statika prázdnou formu jen zvýrazní. Je to takové dandyovské hračkářství. Snaha po výstředním podivínství a bizarní úchylnosti se dílem zoufale prolíná, přesto je nečiní uvěřitelnými. Atmosféra i konkrétní momenty jakoby z oka vypadly nepříliš oceňovaným českým kriminálním seriálům s Ivanem Trojanem v hlavní roli, dojem je ale ještě mdlejší. Pseudofilozofické bláboly jen demonstrují rozdíl mezi skutečnou filozofií a frajerským tlacháním. Dialogy jakoby toužily stát se kultovními hláškami, ale zapomněly, co chtějí říct. Kdo nemá psychopatické sklony, nebo se jimi necítí dekadentně přitahován, sotva se ve filmu může cítit dobře. Nálada navíc vyvolává nemilé vzpomínky na zatuchlé kanceláře a tesilové kalhoty komunistických potentátů. Jen ta hudba je famózní.

Jak moc tento film škemrá po zařazení do škatulek „art“ a „výpověď doby“. Z každé jeho beztvaré sekundy toto autorovo primární přání kane bohužel mnohem víc než jakákoli myšlenka. Tvůrce na plátno přenáší ryze subjektivní „existenciální“ krizi, kterou zištně (= za účelem natočení autorského filmu) vydává za hromadný fenomén. Viditelně studentské dílo se pyšní – „kafkovskou ozvěnou“? Ano, ve stylu, kterým zde „kafkovská ozvěna“ zaznívá, jde pan režisér s dobou: tvarování odpadního materiálu do forem velkolepých myšlenek skutečných designérů za účelem prodeje širokým masám je jedním z bezvýhradných atributů doby. Budiž tedy i ve filmu kdysi funkční a sytá forma artu zvučných jmen naplněna percepcí dosud nechápajícího studenta. Když něco chcete poslat dál, musíte tomu v první řadě rozumět. Zdaleka to nestačí, ale je to první krok. Dílo není beznadějné, talent je zřetelný. Ale od toho tu máme studentské festivaly a studentské platformy, aby si zde budoucí tvůrci tříbili um, mezi hotové filmy dílo autora nepatří a ještě asi dlouho patřit nebude. Je mi ovšem samozřejmě velmi líto těch, kteří se cítili dotčeni „drtivou atmosférou“ doby a mají za to, že ta beze zbytku určuje, zda budou nebo nebudou umět prožít svůj život, neboť takovým opravdu není pomoci. Chcete-li „drtivou atmosféru“, pusťte si The Mill 2013 a 2014, UK. PS ke Stegmanově komentáři: vážně byste si po takovém filmu myslel, že tu lidi v šedesátých letech nosili jen béžové a šedivé oblečení? Ten film není výpověď, berte to jako plejádu záměrně užitých výrazových prostředků.

Hezká mozaika. Některé postavy jsou sympatické, jiné se zlobí, když by měly být šťastné, někdo je sobec a srab (a doplácí na to), ale většinou to jde bez toho, aby nad sebou kdokoli lámal hůl. I když člověk zapomene, kým opravdu je, a svět i život je pak „o ničem“, pořád je tu dost zkušeností a někdo se někdy může chytit. Celý pytel hozených rukavic. A velmi dobrý film.

Ona ta předloha vskutku není nikterak záživná – francouzská buržoazní próza industriálního dlouhého století často nepřekračovala stín svého času. Přesto myslím, že by šla natočit naléhavěji, drtivěji, podtrhnout kontroverze, nadčasové ambivalence v příběhu skryté, poukázat na možnosti vyrovnání se s předurčeností, bloky při odhalování vlastních možností na pozadí limitů, které umožňují zneužívat ženu z více pozic, a tak dále: „Drahá Emo, stojíte pod jabloní a chcete cítit vůni pomerančů.“ Ale chyba určitě není v Mie Wasikowské.

Mohl to být bezvýhradně skvělý film, zhruba v prvních dvou třetinách jím rozhodně je. Škoda poslední, kýčovité třetiny, která názorem za každou cenu zatáhla do filmu zbytečné klišé a ze životopisného příběhu vyrobila falešnou propagandu.

Distinktivně trapné převypravování skrytých choutek po násilí a sexu, snaživě zabalené do středověkého hávu, jenžto často podobným záměrům poskytuje potřebný prostor pro vlastní temnou fantazii, s reálným středověkem nemajícím mnoho společného. „Zápletky“, scénář i provedení jsou ubohé, hrůzou své úrovně předčí snad i české televizní filmové pohádky 80. let. Příběh je triviální, repetitivní a jeho filozofie plochá.

Důkaz, že skvělý produkční i herecký ansámbl dokáže neotesanou operetu bez mrknutí oka vyšroubovat k dokonalosti bravurního barokního kusu. Vyberte si jakékoli téma, vytvarujte si libovolné figurky, a jejich ladný pohyb po trajektoriích herní palety bude pod taktovkou zručného režiséra za zvuku jazzu pro diváka vždy působivým zážitkem. Problém je, že operetní story zůstává stále sama sebou. A realismus rozhodně není tím, co by jí bylo možno vytknout. Kdyby tak skutečné figury politické a špionážní scény dosáhly jen z dvacetiny kvalit charakterů zdejší propletené story, která nakonec umírá na svou přílišnou levitaci. Ale vzpomíná se na to hezky.

Válečný thriller pro náctileté (to není ironický odsudek, ale reálný popis). Místy velmi drsné, ale vůbec to není špatné! Hromada skvělých herců. Přes veškeré klady mi tu chybí onen hluboký pocit, nesmazatelný otisk, který z opravdu dobrého filmu přetrvává a s každou vzpomínkou na něj sílí. Nejedna scéna tu připomíná ruské válečné filmy, které jsme za minulého režimu musely jako děti povinně shlédnout. Hodnocení 3,5. Dodatek: „Halucinogenní“ vsuvky jsou humorem, vtipem zcela záměrmě ad absurdum. Právě komická nevhodnost použitých prvků obrací tragédii probíhající situace do bizarního snu – ten má ukázat, co by bylo kdyby... především kdyby nebyla válka. Právě tím jsou přes veškerou svou komičnost velmi silné.

„Slečna“ jede jako tank. Film je silný po všech stránkách, dnes už natolik známý, že jistě netřeba se dvakrát rozplývat nad jaksi překvapivě samozřejmou schopností tehdejších tvůrců vystavět mocnou výpověď s prvotřídní uměleckou i dokumentární hodnotou. Proto je možné zastavit se u jiného detailu: Film ve vedlejším plánu zdokumentoval stav vesnice 60. let (točilo se v Havlíčkově Borové). Máme tu před sebou „živý“ důkaz architektonické kultivovanosti a koncepční jednoty české vesnice v 60. letech, která později ve většině míst vzala za své při dostavbách „po svém“. Ty trvale proměnily tvář české vesnice v bezduché, neplánovitě nahromaděné sbírky dobrovolných výkladních skříní absence přirozeného vkusu a neschopnosti ctít či jen vnímat společné i veřejné, také ale štědře zastoupené schopnosti až zarážející dobové obedience, krádeže i psychologického diktátu otrockého kopírování. Vykreslení různých povah vesničanů, kteří své vlastnosti svou architekturou i tvůrčí činností prezentují, je povedenou součástí i tohoto filmového díla.

Vynikající námět, plný komplexních a obtížných emocí i etických otázek na všech stranách. Souhlasím s tím, že takhle dobrý scénář by si rozhodně zasloužil lepší provedení, zejména režii, kameru a produkci. Film ale rozhodně stojí za to vidět! Hodnocení 3,5