Mlle

Ten román jsem milovala jako dítě. V době, kdy jsem měla louskat normalizační dětské knížky a dívčí romány, nabízela naše domácí knihovna zcela jiný materiál. Beletrie byla v menšině, ale Benešův román mně učaroval. Překvapilo mě, jak málo známý může být až tak dobrý autor. Jsem ráda, že se dílo brzy dočkalo kvalitního filmového zpracování, zápletka by mohla hluboce inspirovat i současné tvůrce. Magické tajemno a napětí ve Vávrově filmu sice oproti knize trochu ztrácí na síle, ale nikoli na úkor dramatičnosti příběhu. Adinu Mandlovou jsem tu nepoznala, při čtení jsem si představovala opravdu krásnou, éterickou divu. Tou (alespoň z mého pohledu) Adina určitě není, ale zahrát dokáže výborně každý charakter. Ve filmu v obchodě prezentovaná kabelka „z pravého tuleně“ :) k ní nakonec dobře pasuje…

Druhou sérii jako by točil někdo jiný. Kde je to skvělé Trapped, které přikovalo svou osobitostí, nadchlo zápletkou a získalo sympatie zcela výjimečným charakterem hlavního hrdiny? Místo toho je nám servírován nenápaditý sled snaživě atmosférických záběrů, tisíckrát okoukaný z jiných seriálů pro teenagery. Vážně ještě někoho baví zírat půl hodiny na rozháranou patnáctku, která rebeluje tím, že si dělá kafe, a její větry ošlehaný otec, naložen desítkami let zkušeností tvrdé práce se zákonem a zločinci s tím – chudák – nemůže nic dělat? Nebo je libo melodramatický dialog o ničem z postele homosexuálů, který jako by se tematicky zapomněl před padesáti lety? Proč? Třetí díl už si nepustím.

Špatně maskovaný šedý průměr poslouží statečně coby vycpávka večerního času u TV pro ty, co neví, co by si s ním jinak počali, nebo potřebují vypnout. Ale úplně.

Dost zajímavý seriál, který ztvárňuje dnes běžnou, bulvární látku (fantasy history) poměrně originálním způsobem. A to jak výběrem kvalitních, ověřených herců (jsou to možná oni, kdo ke sledování přivábí i nestandardní diváckou skupinu), tak celkovým vyzněním, humorem a některými zápletkami nevyvěrajícími přímo z typické, zde vyžadované primitivnosti a prvoplánovitosti. I jejich fanouškům ale tvůrci nabízejí patřičnou atmosféru, nezbytnou přítomnost násilí, magie i ono nekonečné, telenovelové rozplétání banálních osobních příběhů, které tento žánr tak definuje. Výsledek vnímám jako dobrý pokus o kompromis. Snaží se zavděčit ne snad všem, ale rozhodně širšímu publiku, než pro které jsou tyto pseudohistorické kusy většinou určeny.

Téma není špatné, ale jinak vpodstatě jediné, co dělá seriál atraktivním, je velmi dobrý Mádlův výkon. Postavě vetknul osobitý charakter, se kterým úroveň seriálu stojí a padá. Bez něho je to ale takové to průměrné televizní klišé.

Až do tohoto filmu jsem neměla valné mínění o hereckém umění Josepha Fiennese, jakkoli se na něj hezky dívá… Ale zdejší postavu Clavia si zřejmě užíval natolik, že se mu podařilo prodchnout ji výjimečně věrohodným obsahem. Už jen pro tento herecký koncert stojí film za pozornost, radost ale dělá i úspěšná snaha po historicky věrných kulisách. Příběh filmařsky zdařilou a napínavou formou vyzdvihuje, co Kristus přinesl na tuto zem – právě povědomí o tom, že pouze tím, jak se k sobě budeme chovat v konkrétních situacích, můžeme jedině změnit to, jestli pro nás tento svět bude, nebo nebude utrpením, a jak velkým, je oním vykoupením, které Kristus daruje všem, i v tom nejateističtějším možném, ryze praktickém výkladu. Milosrdenství – proti našim hříchům, když tak nečiníme. Vše ostatní je pak už skutečně v království nebeském. A to (obojí) je ten meč, kterým nutno naši iluzi rozetnout. Ano, taky si myslím, že je to asi po Gibsonovi druhý doposud nejpovedenější film o Ježíšovi.

Mrazivému vykreslení typických porevolučních praktik v zemích bývalého komunismu (od jejichž prohloubení východním směrem zachránilo DDR asi opravdu jen společenství se svým západním bratříčkem) chybí v tomto díle trochu tah a spád, ale výpověď přináší i tak silnou.

Strhující, velmi osobní, a z triologie patrně nejzdařilejší díl. Skvělé výkony herců.

Je možné, že prostě jen nesdílím všeobecný vkus, ale nemůžu se zbavit dojmu, že nadšení ze seriálu pochází převážně z událostí samotných, o nichž diváci vědí jen málo nebo nic a jsou jimi po právu šokováni. Katastrofa i její okolnosti byly dechberoucí a také zcela unikátní (díky Bohu), filmové dílo takové neshledávám. Jedná se o poměrně nezáživnou kombinaci dokumentárního a artového přístupu, která je vším možným, jen ne strhujícím seriálem. Ti, kdo v Čechách pro svůj věk neznají a nemohou znát atmosféru věčně zakouřených skleněných místností smrdících přes své kovové konstrukce azbestovými izolacemi, těchto odporně „moderních“ šperkovnic pokleslého „dělnického“ vkusu, trefně ozdobených figurkami svrchovaně povýšených tesilových papalášů, mohou být ohromeni paralýzou, kterou jejich smradlavá moc rozprostírala po všech okolo – ona se však, buďme poctiví, realisticky příliš neliší od paralýzy současnými vládci, neschopnými vedoucími, selektivními granty i masovými trendy – řeč je stále také o vědě, o výzkumu, ale ze svého zaměstnání zná nutnost bezradného rozhození rukou nad nemožností překlenout bahno vyžadovaného k něčemu konstruktivnímu mnoho lidí ze všech možných oborů, v nichž blokuje potřebný vývoj i následné dobré výsledky. Ve vědě to samozřejmě stojí asi zdaleka nejvíce lidských životů… A ani to nemusí být jaderná fyzika. Tady se ovšem hodí házet lidská pochybení na stranu ruskou proto, že je ruská, a jako výlučně ruská, resp. sovětská, je prodávat. A to už se dostáváme k další nesympatické charakteristice seriálu, kterou září do větších dálek než černobylský reaktor – politické agitce. Nepotrpím si na binární vidění světa a jsem naopak přesvědčena, že stojí za smutnou neakceschopností lidského rodu en bloc. Logicky proto nenacházím zalíbení ani v uměleckých dílech, která z něj vycházejí a do něj se zase vrací. Pro neznalé je seriál snad informativně přínosný, přesto jej nepovažuji za něco výjimečného, zajímavého nebo inovativního. Často to byla dokonce prachobyčejná nuda – jak už jsem psala v komentáři ke 4. dílu – snímků, které se snaží šokovat dětinsky, ba doslova přiblble přehnanými a přehnaně dlouhými sekvencemi tryzen, jako je půl hodina rádoby depresivních procházek mezi ke všemu svolnými vojáky následovaná dalšími půlhodinami plnými pokud možno co nejvíc trpícími postřílenými psy, jsem viděla hodně už jako dítě, kdy to byly válečné filmy ruské provenience. I tato stránka příliš očividně na efekt budovaných emocí odvrací divákovu pozornost od toho nejdůležitějšího: navzdory osudové lidské chybě a nesmyslnosti režimu, v němž k ní zrovna došlo (k obdobné lidské chybě došlo i ve Fukushimě, kde to na politiku svádět možné není), a která jistě poznamenala i následující řešení problému – jak se snaží seriál zobrazit v těch nejčernějších odstínech – došlo v prvních dnech k zásadnímu vyrovnání se se způsobeným problémem – a to tak solidnímu, že i díky němu je černobylská katastrofa následována minimálními dopady – patrně ale nejen díky němu. Lidí, kteří zemřeli prokazatelně ve spojení s černobylským výbuchem, je ve skutečnosti nečekaně málo. Kromě několika z těch, kdo byli přítomni v nejhorších místech v první dny po explozi (jiní z nich ale žili další desetiletí a zemřeli přirozenou smrtí), jde fakticky výhradně o obyvatele kyjevské oblasti, kteří konzumovali radioaktivní mléko. I ve filmu jsme viděli, jak byly tyto oblasti po radioaktivní kontaminaci sprejovány v obrovském měřítku tehdejšími drastickými pesticidy – aby na uvedených místech vše zaniklo a dlouho nic nerostlo – ony rakoviny štítné žlázy, které jsou z těchto oblastí doloženy prokazatelně právě v souvislostí s černobylskou havárií, mohou být stejně tak dobře důsledkem konzumace potravin otrávených nikoli radioaktivitou, ale těmito chemickými prostředky – to se samozřejmě nikdy nezjišťovalo. Lidé se do svých domovů v Pripjatské oblasti vrátili, žijí dlouhodobě v pásmech, kde by měli být podle převládajících dogmat o radioaktivitě už dávno mrtví a silně nemocní – podle týchž by měl být počet obětí v širším regionu trpících postiženími a dalšími negativními důsledky mnohonásobně vyšší. Není tomu tak. Jestli o něčem černobylská tragédie vypovídá, pak právě o tom, že naše povědomí o dlouhodobém působení určité výše radioaktivity různým způsobem na člověka (je například velký rozdíl mezi stykem s kontaminovaným materiálem a pouhým pohybem v zamořeném prostředí) je zatím realtivně malé a panuje v něm zřejmě nejedno mylné přesvědčení – experimentálně to pochopitelně vyzkoušeno in vivo nikdy nebylo ;) Že jsou limity nastaveny špatně a dlouhodobé působení má jinou dynamiku, než byť krátké vystavení vysoké ionizaci například přímo při výbuchu nebo při kontaktním přenosu. Tím se ovšem protisovětská propaganda, stejně ubohá jako ta ruská protiamerická, již nezabývá – a tím bohužel brání výzkumům v dané oblasti. Což opravdu není nic nového. Hlavní v díle tak vlastně zůstává nevyřečeno. Navíc jistě netřeba zdůrazňovat, že A. Dyatlov, přes všechno pochybení, na němž z hlediska své funkce zákonitě participuje, byl z velké části obětí klasické potřeby konkrétního viníka běžné v podobných případech (série špatných rozhodnutí o provedení testů ve špatný čas na špatném reaktoru pocházela od různých vyšších funkcionářů, konkrétních jedinců, kteří byli natolik vzdáleni od samotného dění v elektrárně, aby o problému něco věděli, a zejména, aby jim na problému skutečně záleželo – přesně tak, jako se to v malém opakuje nejednou v mnoha podnicích a firmách bez ohledu na zemi původu i obor, kdy záměrem není výsledek jako takový, ale osobní profit (peníze, dovolená, povýšení, vlastní klid apod.), který dotyční nad reálie nadsazují. V Čechách s tím máme veliké zkušenosti, nejde o nic komunistického ani o nic výhradně ruského. Vzbudit diskuzi na téma skutečného vlivu dlouhodobého působení menších dávek radiace by bylo přínosnější, zajímavější a funkčnější, než vystavět film jako odsudek nefunkčního historického politického systému. Za pozitivní tedy nakonec považuji to, že dosud žádný šílenec nazačal seriál využívat v protijaderných agitkách, sic se něco takového dá asi v jisté míře očekávat.

Tento díl mi zatím nejvíce ze všech připomněl ruské filmy, na které jsme chodili do normalizačních kin se základní školou – tady je na efekt promyšlené opravdu všechno. Být osmileté dítě, jsem z pečlivě konstruovaných scén naprosto zdrcena, jako dospělý člověk jen kroutím hlavou nad tím, že tak okatě vyšperkovaný efekt, ztracený zcela v přebujelé atmosféře, vyvolá požadovanou reakci, tím spíš, když většina z nás, kteří tedy už těmi dětmi nejsme, je – doufám – s průběhem černobylské tragédie seznámena (a nemůže být proto překvapena konkrétními faktickými složkami seriálu). Osobně za všemi scénami vnímám příliš silný záměr šokovat. Na úkor dynamiky děje, osobního příběhu nebo umění vytvoření zápletky na pozadí historické skutečnosti – tento základní filmový vklad mi tu chybí zcela. Ale snahu vyvolat emoce oceňuji. Přečetla jsem si komentář, který dle mého seriál nejlépe vystihuje: „Klobouk dolů maskérům.“ No, tak asi tak nějak ;)