RedHot

Neznám nic, co by k Vánocům v televizi patřilo víc než Láska nebeská. Popelka a jí podobné pohádkové výtvory se u nás doma táhnou v dlouhém závěsu za vítězem a tuto romantickou pecku nabitou optimismem si nenecháme ujít nikdy. Jako lepší romantika mě napadá už možná jen Čokoláda, je to ale prvenství těsné jako češtinářský přívlastek.

Kamarádka, která měla příležitost mluvit s americkými vojáky, kteří byli na jakémsi cvičení v Prostějově, mi vyprávěla, jak se na uvnitř stanu natáčelo propagační video, které mělo pomoci nahnat více amerických mladíků do náborových kempů. Američtí vojáci na otázku, proč se rozhodli odjet bojovat proti Tálibánu, odpovídali nejčastěji tak, jak to známe – jeli bojovat za mír, za svobodu, za demokracii a ideály s ní spojené. Poté, co se kameraman přístroj vypnul, vesměs všichni přiznali, že bojují pro prachy. --- V takové druhé světové válce a ve Vietnamu šlo o něco víc než jen o lokální konflikt, s kterým už si osmahlí šejkové nevěděli rady. Tehdy šlo o ideály, které jsou Spojeným státům vlastní a zakládá se na nich celé demokratické smýšlení dnešního světa - ukázat agresorovi, který otevřeně ohrožuje svobodu společnosti postavené na demokratických principech, že jsme ochotni a schopni se bránit. Hitler na to v roce 1939 šel o něco otevřeněji než v roce 1965 Severní Vietnam s Čínou a Sověty za zadkem, ale ne o moc. Jen tehdy vlálo o něco víc vlaječek a pronášelo se víc proslovů. --- Američtí hoši do války odcházeli s vidinou sebe, jak bojují za lepší svět, ochuzený o kníraté diktátory. Film Četa jsem si vychutnal z několika důvodů. Nejen jak věrně popisuje deziluzi a demoralizaci, s jakou se američtí kapitáni u svých kluků museli v džungli potýkat, když papaláši ve Washingtonu vydávali strašně nešikovné rozkazy, které vedly k obrovským ztrátám finančním a ještě větším ztrátám na životech. Kupa šikmookých povstalců tehdy zatlačila nejsilnější armádu na světě do prekérní situace, která nakonec vyústila barbarským vypálením Saigonu severovietnamci. --- Je tu však ještě jedna věc, díky které si Čety vážím. Jako jedna z mála válečných snímků tuším velmi věrně popisuje duševní proces, s jakým se drtivá většina vojáků během svého působení na bojišti setká. Vesměs všichni váleční veteráni se shodují na tom, že v ozbrojeném střetu jakékoliv ideály a přesvědčení (snad kromě náboženství) naprosto ustupují pudům a že se člověk při boji podobá spíše zvířeti. Že vám to přijde pochopitelné a normální? Od té doby, co se první poloopice naučila chodit po dvou, udělalo lidstvo nesmírný pokrok. Zvířata, od kterých se člověk liší a svým intelektem ostře distancuje (až na vegetariány a takové ty poblázněnce, kteří navrhují, že by se měl ustanovit zvířecí parlament), udělala pokrok pramalý. Za tu dobu člověk postavil pyramidy, objevil Boha, vynalezl kolo, naučil se létat, likvidovat nepřítele na dálku a ničit celé kontinenty. Objevil hudbu, kulturu, naučil se číst, psát a zpívat. Ustanovil několik druhů vlád, škol, zrušil otroctví, objevil demokracii. Působivé, že? Jsou to ideály, za které je čest bojovat. A přesto v jediném okamžiku, kdy spatří bělmo očí nepřítele, na veškerá svá přesvědčení člověk zapomíná a stará se jen o to, jak nepřítele napíchnout na klacek. --- Nejedná se o jedinou věc, která mne v rámci člověčí slabosti děsí. Například asi všechno, za co bojujete, odvoláte, pokud vás někdo vyhladoví. Výjimkou jsou někteří světci a pár skalních fanoušků baseballu. Řeklo by se – taková primitivní záležitost. Potřeba jíst. Nebo třeba trvalá nepřízeň počasí. A dostane na kolena celou civilizaci, všechno, na čem si osvícený tvor zván člověk zakládá. Tehdy budou veškerá přesvědčení, vynálezy a názory zadupány do bláta. Vám to nepřijde děsivé?

Velmi zajímavě a britsky podaný příběh o problematice vztahu mezi otcem a synem. Najít si cestu k tomu druhému je častokrát složité a obě strany stojí mnoho přemáhání, a to říkám já v patnácti letech, kdy ještě vím o strastech vztahových a citových velké ___ (doplňte podle momentálního rozpoložení). Myslím však, že režisér se nad ožehavostí tohoto nelehkého tématu něco napřemýšlel a podle toho příběh také vypadá, spoustu diváků bohužel zmate netradiční prostředí, do kterého je většina příběhu zasazena. Snad i ona televizní soutěž má poukazovat na to, jak je vztah dvou lidí, nejen otce a syna, často plný vypětí a absurdních situací. --- Asi nejvýraznějším negativem filmu je závěr, jakoby poplatný požadavkům onoho spektra diváků, které by si každou středu "Buďte hrubí" pustilo. --- Kmotr Corleone Maria Puza se v knize vyjadřuje v tom smyslu, že muž nemůže nikdy dospět v pořádného člověka, pokud mu v dospívání nebude oporou mužský vzor. Pokud však otec jako vzor selže, klukovi nejspíš nezbývá nic jiného, než vzít odpovědnost na sebe a tvořit si své duševní zázemí sám, nehledě na to, jak to bude těžké. 2M2 5860.

Jak já mu přál smrt.

Pokud podobně jako já spadáte do toho spektra diváků, které nezajímá, na jaké klinice si Bohumil Klepl nechal zvětšit poprsí a jak Josef Abrhám reagoval na gumový penis, který si nechala implantovat Libuše Šafránková na čelo, není o čem mluvit. Pokud vás však podobné záležitosti zajímají, dá se asi Top Star Magazín hodnotit příznivě, jelikož divákovi zprostředkuje přesně takové informace, které očekává.

Nápad to není špatný - jste v lese, něco kolem vás chodí, kulky na to moc neplatí, máte sebou spoustu přátel, který mají ohromný potenciál postupně umírat. Každý jen trošku schopný režisér by z toho vyčaroval alespoň průměrný horor. Co se to v té Británii děje, že to tam tak zvrzali. Haf.

Naskytla se mi skvělá příležitost hodnotit Snídani s Novou velmi zapáleně, jelikož jsem jednou byl v pořadu hostem. Přijel jsem brzy ráno do hlavního města, vyzvedl si mě šofér v černém, nablýskaném Superbu, na místě mě všichni srdečně zdravili, dostal jsem báječnou snídani, kávu, džus a on air šlo s příjemnými moderátory všechno jako po másle. A to jsem byl blbej čtrnáctiletej spratek, kterému se jakýmsi zázrakem povedlo zvítězit v nějaké nevýznamné recitační soutěži. Zážitek na celý život. --- Snídaně s Novou je pořadem, který plní své poslání na jedničku - zpříjemní vám oblékání, rozjasní šedivou obrazovku strojeným úsměvem moderátora a dá vám tu úžasnou možnost zavolat si do studia za peněžitou odměnu. Co chtít víc, vy neduživí ochrapové a škarohlídi?!

Jsem recitátor a vím, jaká dřina je dostat do textu či scénky dítě tak, aby výkon působil přirozeně a nenuceně, aby bavil a zároveň i vtáhnul do děje. Dítě je prostě kumšt a musí se zvládnout, častokrát na tom nezkušený filmař dost ztratí. Ne tak Svěrákova Obecná škola. Je to právě onen nevinný pohled na svět dětskýma očima, který ze snímku dělá neopakovatelný zážitek.

Na filmu jsem si asi nejvíc zamiloval skelný, jakoby věčně vyděšený pohled Leslieho Nielsena, který všem scénám dodával ohromný komediální nádech, jemuž Růžový panter nikdy nesahal ani po kotníky. Snímek hýří konverzační komikou, ztřeštěnými nápady a na každém kroku je z něj cítit odvaha, s jakou si Zucker počínal, když se v počinu nezdráhal upustit uzdu komice čistě genitální. Bez takových perel, jako je sáňkařská dráha do Detroitu, scéna s hrnčířským kruhem či poloha 69 na mechanickém vozíčku, by se nedalo mluvit o zábavě.

Obrýlený uhrovitý vlasáč se díky své odvaze a příznivé shodě okolností stane přes noc hrdinou. Kolikrát to tu už bylo? Mnohokrát. Takový Zombieland byl ale přece jen o třídu výš. --- Na komiksech jsem vyrůstal a dá se říct, že k nim cítím silnou náklonnost jako k žánru dodneška. To, že někdo vpustí čtyři panáky pokecané barvou do ringu, mi ale samo o sobě zadek nenakope. To by Hit Girl musela hodně přitvrdit.