Goldbeater

„Hodně piju, protože mám depresi... a mám depresi, protože hodně piju.“ Aki Kaurismäki na poli svěže dlouhého snímku sleduje starosti i radosti finských ztracenců, jimž při jejich bídě a životním strádání paradoxně stačí jen málo k tomu, aby byli šťastní. Nenápadné, něžné, hřejivé, vtipné a vzdávající hold lásce k filmu - byla to ideální první projekce letošních Varů. Malý film, velké srdce. [KVIFF 2023]

Justine Triet předvádí výborně napsanou i natočenou studii rodinných pout v okamžiku největší zkoušky důvěry, ale abych byl upřímný, míjelo mě to velkým obloukem. Tohle dlouhé, z velké části procedurální drama je bohužel studené jako čumák psa, který v něm figuruje, potažmo jako horské prostředí, ve kterém se odehrává. Zřejmě to byla tvůrčí volba, ale pro mě potom všechny ty stěžejní dramatické momenty, na které jsem si musel hodnou chvíli počkat, vůbec nefungovaly a nezajímaly mě. Nejednoznačnost některých vyznění trochu potěšila, ale i tak zde mám k nějakému diváckému nadšení rozhodně na míle daleko. [KVIFF 2023]

Divákům, pro které jméno Richard Harris znamená jen a pouze moudrého a dobrosrdečného ředitele kouzelnické školy s dlouhými bílými vousy, musí tenhle dokument uštědřit pěknou ránu. Portrét britského bouřliváka totiž boří veškerá tabu a ukazuje legendárního herce jak v jeho vrcholech, tak i v jeho nejnižších chvilkách. Tvůrcům se podařilo v tomto snímku skvěle vybalancovat kombinaci dobových záběrů a nahrávek, z nichž sám Richard Harris o svém životě vypráví, jako by k nám dnes promlouval jeho duch, se zkušenostmi jeho přátel, kolegů a zejména také jeho tří synů, jejichž vztah k otci by se dal označit jako přinejmenším velmi komplikovaný. Duch Richarda Harrise je informacemi nabitý,  zábavný a velmi emocionální portrét hereckého velikána. [KVIFF 2023]

Bod obnovy je z hlediska výpravy, speciálních efektů a celkového vyobrazení atmosféry a fungování svého světa na poli českého filmu rozhodně jedním z pozoruhodnějších počinů posledních let. Je však velká škoda, že při tom všem mu podráží nohy dost tuctová zápletka a nedomrlý scénář, který když svlečete od všech těch vizuálních lákadel, nenabídne vám nic víc než banální krimi televizního rázu a k tomu variace na motivy, které jste viděli už v jiných, často lepších filmech (hodně se s tímto dílem bude skloňovat třeba Minority Report). Snahu cením, ale dalo se to o hodně víc vyladit. [KVIFF 2023]

Pozoruhodný cinefil Alexandre O. Philippe zde opět na poli popkulturního dokumentu používá nové postupy, jako se mu to povedlo při každém jeho předchozím počinu. Tentokrát svou pozornost upřel na osobnost dnes dvaadevadesátiletého herce Williama Shatnera, jenž na kameru ve velmi subjektivních promluvách vypráví o svém životě, kariéře, přístupu k herectví/komice a v neposlední řadě i úvahách o ekologii a o samotném životě a smrti. Říkej mi Bille je tím pádem z Philippových snímků možná tím nejméně „cinefilním“, přesto nejvíc civilním a „lidským“. A výřečného Shatnera bych mohl poslouchat klidně na ploše další hodiny a půl, jeho životní postřehy jsou opravdu divácky poutavé. [KVIFF 2023]

Indiana Jones a nástroj osudu je do jisté míry tak bezpečně a moderně natočeným filmem, že ho to svléká o veškerou atraktivitu, originalitu, fyzikálnost a tvůrčí odvážnost, což jsou věci, jaké jsme měli rádi na prvních třech dílech. A bohužel i to kouzlo dobrodružství se z toho docela vytratilo. V titulcích je uvedena rovnou čtveřice scenáristů a ta nesourodost je na výsledku znát. A stejně to působí, jak kdyby to vlastně napsala umělá inteligence. Má to totiž zdánlivě všechny ty prvky jonesovského snímku, jaké by to zákonitě mít mělo, přesto to více působí jako fabrikovaná napodobenina Indiana Jonese než jako jeho opravdové finální dobrodružství. Je to horší nebo lepší než Království křišťálové lebky? Těžko říct. V něčem lepší, v něčem horší. V každém případě kvality původní trilogie to nevidělo ani z toho digitálního vlaku.

Kdyby existovalo ocenění, které by se dávalo filmům s největším využitím kamerových záběrů v holandském úhlu a případně nadužíváním přemrštěných zpomalovaček, Bojiště Země: Sága roku 3000 by bylo jasným vítězem. Vizuálně bolestivější strojenou přestřelenost jen tak neuvidíte. A ani nebudete chtít vidět. Vrcholná adaptace díla zakladatele scientologické církve je po všech směrech tragická, přesto musím říct, že závěrečný souboj civilizací je takovou bezbřehou zhůvěřilostí, že jsem nestačil zírat, a po hodině a půl nudy znamená dávku zábavy. A velkou měrou tomu přispívá využití miniatur.

Wes Anderson se ve svých posledních snímcích snaží mimo hlavní dějovou linii hodně tlačit i dodatečný rámcový příběh, od kterého se následně jádro zápletky odvíjí. Ale zatímco v Grandhotelu Budapešť to bylo svěží a odměřené a ve Francouzské depeši prakticky nezbytné, jelikož šlo o povídkový film, u Asteroid City tohle metafikční rámování začíná být už trochu kamenem úrazu. Hlavní pastelově barevná dějová linie (respektive všechno to, co očekáváte po zhlédnutí traileru) je neustále narušována a rozmělňována černobílým divadelnickým rámem, který ve výsledku hlavní část snímku svléká o veškerý emocionální dopad a většinu filmového kouzla. Podivná to volba i pro střeleného Andersona a docela velká škoda.

Téhle fázi DC už pomalu zvoní hrana a Flash skoro působí jako taková labutí píseň. Ale bez obav, máme tu ještě Aquamana 2 a Blue Beetle, na něž se jistě každý strašně těší! Srovnávat tohle s Marvelem je dnes už jako skočit z bláta do louže, nicméně tady z toho ten Spider-Man: Bez domova doslova křičí. Ač to je poměrně zábavné, celou zápletku míchající do sebe několik časoprostorových linií musí odstartovat fakt, že se hlavní postava zachová jako nejnezodpovědnější blb na světě, a vše, co se odehrává poté, je už jen bezmyšlenkovitá akce na efekt. Přemrštěný fanservis mnoho fandů uchlácholí, naopak hodně nepovedené digitální efekty kdekoho možná zaskočí, ale jinak je to veskrze průměrná komiksová podívaná, jejíž existenci pravděpodobně dva dny po projekci zapomenete.

Noc 12. je prakticky takovou anti-detektivkou. Hned v úvodních titulcích se zcela zřetelně dočteme, že snímek pojednává o nevyřešeném případu. I přes ten fakt však člověk následující necelé dvě hodiny hltá tu proceduru klasického krimifilmu, jako by se na konci měl dočkat výsledku, protože to jinak výstavbou děje velmi dobře funguje. Film mírně pokulhává jen ve scénách, kdy se zcela doslovně snaží poukázat na kolektivní vinu (a následující tvrzení může být spoiler, tak pozor), neb pokud oběť prokazatelně nezabil konkrétní jedinec, zabili ji všichni. Symbolika je v tom sice hezká, ale scenáristicky to až moc křičí a nezapadá. Mimo to palec nahoru.