Goldbeater

Po rozporuplných recenzích jsem nečekal kdoví co, ale nakonec je Venom prostě jen snesitelný non-brainer. To mě zároveň rozčiluje, protože to mohl být daleko lepší film. Okleštění přístupnosti na PG-13 je velmi znát, scény zamýšlené jako drastické jsou buď sestříhané tak, že nic není vidět, anebo je zvolen opravdu směšný způsob, jak neukázat krev (např. symbiont promění své údy v ostré čepele, avšak protivníky jimi nerozčtvrtí, ale pouze odhodí do strany). Dějově tu nemáme nic moc nového pod sluncem, jde o poměrně poutavý origin s bohužel zcela generickým a nezajímavým záporákem. Logika chvílemi moc nefunguje - v jednu chvíli Venom Eddiemu poví, že byl v jeho hlavě a ví o něm vše, ale za 5 minut se ptá, kdo je Anne, Eddieho přítelkyně. Paradoxně tak snímek nejvíc funguje v komických scénách, kdy Tom Hardy vtipně mručí a dělá psí kusy, což je docela fail s ohledem na to, že Venom byl zamýšlen jako temnější a neotřelejší komiksový film.

Tento snímek je na podobné bázi jako An Evening of Edgar Allan Poe. Výběr zasloužilých hororových tvůrců recituje vybrané povídky z pera E. A. Poea, tentokrát za doprovodu rozličných animačních postupů, z nichž ne všechny působí úplně příhodně a hororově. A rámcový příběh je jen taková nutná omáčka, v níž spisovatelova duše rozmlouvá se svými démony, divák je ovšem zvědavý spíše na jednotlivé segmenty: The Fall of the House of Usher: Sir Christopher Lee předčítá mou oblíbenou povídku. Jeho přednesu není absolutně co vytknout, ovšem animace působí mírně dětinsky a videoherně, což s temnou atmosférou příliš nekoresponduje. The Tell-Tale Heart: Vizuálně zajímavější animace, stylem mírně připomínající například Sin City - Město hříchu, je doprovázena recitací hororového klasika Bely Lugosiho - samozřejmě z archivní nahrávky s poměrně špatnou kvalitou zvuku a značným šumem, což dost ruší. The Facts in the Case of M. Valdemar: Julian Sands čte povídku za doprovodu velmi zdařilé animace a tento segment tak dodává zřejmě nejvyváženější příspěvek do antologie. The Pit and the Pendulum: Ač jsem měl obavy, jak moc bude recitaci Guillerma del Tora rozumět, zhostil se své role na výbornou a dodal velmi solidní voice-over k bohužel poměrně nevýrazné animaci. The Masque of the Red Death: V posledním segmentu již chybí klasická recitace a dostaví se pouze několik slov z úst Rogera Cormana (coby klasického tvůrce filmových adaptací E. A. Poea, mezi nimi své vlastní verze Masky rudé smrti), mnohem více je zde kladen důraz na obrazovost, která sice pro vyprávění jednoduchého příběhu stačí, ale pro diváka, jež se těšil na Cormanovo vyprávění, může působit mírným zklamáním.

Generický komerční horor a frančízová rychlokvaška, jejíž jediným cílem bylo vytáhnout lidem z peněženek pár stovek a dostat démonickou sestru do obýváku manželů Warrenových, scénář je proto jen temná omáčka bez děje a jakýchkoliv překvapení, zato s požehnaným množstvím laciných lekavých atrakcí typu: „Uhneme kamerou do strany, potom hned zpátky a bude tam duch.“ Nejvíc mě vyděsilo, když jsem při sledování zkontroloval čas a zjistil, že do konce zbývá ještě 40 minut.

Pomalé, ovšem působivé vykročení mezi slasher a gotický horor, jehož převážná část se odehrává v zlověstné budově sanatoria, kde vyplouvá na povrch staré rodinné tajemství. Námětem to samozřejmě není nic převratného, ale silnou stránkou tohoto ozploitation je zejména režijní uchopení Tonyho Williamse, jehož smysl pro budování atmosféry a vizuální vychytávky (pamětihodné zpomalené záběry a snové sekvence) ve spojení s kamerovým uměním Garyho Hansena a ráznou hudbou Klause Schulze zkrátka dokáže silně zapůsobit. Překvapil mě i herecký výkon hlavní hrdinky (Jacki Kerin), jíž jsem ke konci to běsnění a bezradnost naprosto věřil a dlouho jsem neviděl takhle autentickou hysterii (vzpomněl jsem si na klasický útěk Marilyn Burns v Texaském masakru motorovou pilou). Kvalitní zapadlý horor, který mohu doporučit.

Řev, některými označován jako nejnebezpečnější snímek všech dob (z hlediska výroby), je bizarní filmová hříčka a výhradně autorské dílo Noela Marshalla, který společně s Tippi Hedren chtěl upozornit na porušování práv majestátních afrických šelem a jejich bezbřehé lovení. Ovšem Marshallův přístup a odhodlání k natočení tohoto díla vyznívají téměř maniakálně - produkce byla tak nebezpečná, že k hraní ve filmu dokázal přemluvit jen své rodinné příslušníky - a ti, včetně dalších členů štábu, utrpěli během natáčení mnohačetná zranění a je ku podivu, že nikdo z nich nezemřel. Zápletka prakticky není důležitá a z každého záběru je vidět, že šelmy se rozhodně nechovaly podle očekávání a jakákoliv jejich režie byla nemožná, takže děj je jen sporadický, záběry mnohdy nepovedené a střih rušivý. I tak však divák musí celý film hltat od začátku do konce s otevřenou pusou a vnímat každý fyzický i psychický záchvěv herců na plátně, protože ti si opravdu nemohli být ničím jisti a jejich strach je reálný. Bizarní a nervy drásající podívaná z doby, kdy se na bezpečnost práce ještě moc nehledělo.

Davida Hemmingse uznávám zejména jako herce, jeho režijní schopnosti byly možná mírně přeceňovány, přesto mu bylo umožněno natočit toho času nejdražší australský film, Mučedník smrti. Veliký rozpočet umožnil mezinárodní obsazení (i když Joseph Cotten byl podle mě dost nevyužit) a jednu na efekty bohatou scénu pádu letadla, kolem níž se zbytek snímku točí. Námět v mnoha ohledech a celkové myšlence hodně připomíná (neklikejte na odkaz, pokud jste Mučedníka smrti ještě neviděli) tuto americkou hororovou klasiku 60. let. Ve výsledku tedy nic moc nového pod sluncem, ale jako jednohubka je to obstojné zejména díky slušnému herectví, tajuplné atmosféře a hudebnímu doprovodu Briana Maye.

Šel jsem do toho s očekáváním levné, ale zábavné vykrádačky Vetřelce. A v prvních několika minutách má očekávání byla naplněna - začátek má dusnou atmosféru, zkoumávání útrob opuštěné lodi upoutá a velmi brzy se dostaví pro tento snímek příznačné vybuchování lidských trupů, což film dostalo na seznam „video nasties“ a vytvořilo pár opravdu povedených scén. To ovšem mluvím o první čtvrthodině filmu - vše, co následuje, už se utápí v nemohoucnosti scénáře vystavět aspoň trochu napínavý a smysluplný příběh, a tak ve zbytku času dostaneme kriminální zápletku, která téměř připomíná stupidní a utahanou parodii na bondovky s nesnesitelnými postavami, a po hororové atmosféře už není ani vidu ani slechu.

An Evening of Edgar Allan Poe je prakticky postavený od začátku do konce jen na hlase, vzhledu a charismatu Vincenta Price, jenž recituje čtyři vybrané povídky z pera amerického mistra hororu. Nic víc tu nenajdete. Price je člověk, který se pro žánr gotického hororu zkrátka narodil, a dokonalejšího recitátora Poeova díla si nedokáži představit.

Spíš než s časem se Ethan Hawke snaží závodit s debilním scénářem, ale závod prohrává a ošklivá vizuální stránka tomu také moc nepomáhá. Co tento film ale teprve stahuje dolů, je nevýslovně otravná a nesympatická Selena Gomez, jejíž herecké vlohy jsou nicotné - pro mě byla téměř nesnesitelná. Ani krátké štěky filmových veteránů Paula Freemana a Jona Voighta to bohužel nezachrání, naopak si říkáte, že asi zabloudili do nesprávného filmu.

Navzdory zdejšímu velmi nízkému hodnocení je Titanic kvalitním snímkem, jenž ovšem klade daleko větší důraz na dramatický příběh úzkého okruhu postav (s relativně běžnými rodinnými problémy) než na zkázu parníku, jež se odehrává více méně v posledních několika minutách a skončí dříve než začne (s pravým hollywoodským výbuchem, achjo). Vévodí zde samozřejmě velmi silné herecké výkony Cliftona Webba a Barbary Stanwyck, ale v porovnání s věcnou rekonstrukcí tragické události v britském snímku A Night to Remember (mladšího o pouhých pět let) musí tato americká verze nutně skončit v pozadí, i když se více věnuje charakteristice postav.