Helmutek

Naše manželství je jen komedie. Reklama na to, jak jsme normální, ačkoliv jsme pravý opak. / Smutnej film o smutnejch lidech žijícíh ve zbytečnejch pózách, zbytečnejch rolích a držících si zbytečný postoje - a kam tohle pokrytecký lhaní si do kapsy může vést. Film o tom, jak by možná leccos vyřešilo, kdybysme jenom přestali žít ty svoje umělý scénáře - a že začít se dá asi kdekoliv, klidně u igeliťáku honícího se ve vzduchu. My možná narozdíl od američanů nemusíme tolik řešit problémy spojený s chimerickou iluzí dokonalýho Americkýho Snu, ale naučit se žít bezprostředně a mít radost ze světa kolem sebe tady a teď, to se týká všech stejně a pro všechny je to stejně těžký. / Film jsem viděl tak před 15 lety a teď mi dal (kupodivu) něco úplně jinýho - výpovědní hodnota pro 20 letýho bude úplně někde jinde a úplně jiná než pro 40 letýho. A to je na těch filmech hezký. Jo a chyběl mi tam černoch, jinak tam byli snad všichni - homosexuál, blázen, veterán, snílek mimoň, hysterická kariéristka, přemejšlivá "normální" holka i její opak - blonďatá pokrytecká zlatokopka... WTF moments: Na to, jak měl Ricky ve svym domě zmáknutý, odkaď a kam se dá jak vidět, a s vědomím, jak ho jeho psychootec neustále sleduje, tak bylo divný, jak moc si nedával pozor při tý předávce trávy v prosvětlený a prosklený garáži, kam se dalo vidět třeba právě i z jeho pokoje...

Takhle přesně má podle mě romantickej film vypadat. Nádherná letní atmosféra italský Ischie, skvělá hudba (třeba ta živá kapela při večeři!), výborný herci i příběh... A přesto, že je to film ze 72., tak na něm ani neni znát to stáří - všechno funguje krásně; je to vtipný, skvěle (nedivadelně, nehystericky) zahraný, scenář je zajímavej a zápletka neohraná, chemie mezi toporně úzkoprsym Lemmonem a bezprostřední Millsovou výborná, a nádherná (jak herecky, tak tou svou příběh stmelující rolí) je i ta ta postava hoteliéra se všema těma jeho známejma a bratrancema synů svých strýců, se všudypřítomnou siestou i všema těma dalšíma bizarníma italskejma postavičkama (koroner s razítkama v saku, kníratá pokojská a její z Ameriky deportovanej kolega, rodina Tarrotů, mafián se skleněnym okem...). Scénář je navíc plnej obrovskýho množství vtípků a mikrovtípků, který ale jsou (neobvykle) promyšlený a vtipný v podstatě všechny, má to sympaticky otevřenej a příhodně nepřeslazenej konec a Millsová navíc ukáže (!). Za mě 5*, mně tam nechybělo vůbec nic. / -A jste si jistý, že je to Ischie? -Poměrně ano, pane. -Nerad bych přistál někde v Africe. -Ta by byla větší, pane. -A nemůže to být jeden z těch řeckých ostrovů? -Ne, pane. Řecko je víc nalevo.

Výbornou první třetinu vystřídá zbytek, ve kterym už film neni ani moc svižnej, ani moc originální, a navíc občas přestává dávat i smysl. O ten samozřejmě v první řadě nejde, příjemnym romantickym filmem About Time je každopádně. Vzhledem k cestování v čase a s tim související komplikovaný kauzalitě je to ale tak, že člověk buď rezignuje na jakoukoli snahu o čemkoli přemejšlet a bude to brát jen jako jednorázovou dojemnou popcornovku, a pak fajn; anebo mozek úplně vypínat nebude, ale pak zas nejde nevidět všechny ty možný zjednodušení a že to je celý vlastně trochu plochý. To se snaží zachraňovat závěrečný sdělení, který je sice vlastně sympatický (= nikdy nic nebude dokonalý a cestou neni snaha o nápravu jednotlivostí, ale změna životního přístupu k radostnýmu a vděčnýmu prožívání každýho dne tak, jako kdyby měl bejt ten poslední), to ale zas lehce sráží to, jak pateticky, doslovně a růžově je formulovaný. Herecký obsazení je ale skvělý (hlavně Domhnall! a Nighy) a dobrá je i hudba - jako víc než příjemnej romantickej film to za zhlídnutí rozhodně stojí, originálnější a zajímavější volbou je za mě ale třeba Safety Not Guaranteed (kde je jak romantika, tak i to cestování v čase, hlavně ale ta nepřeslazenost). WTF moments: Smysl vlastně moc nedávala celá druhá polovina filmu, protože stačilo, aby Tim rezignoval na snahu zachránit tomu svýmu bytnýmu tu divadelní premiéru - tak by mohl znovu Mary potkat v kavárně a nazdar; ten Hollander nijak velkej prostor ve filmu nemá, vztah s Gleesonem taky maj dohromady žádnej, tak je zvláštní, že by zrovna pozitivní divadelní recenze měly bejt takovou nezbytností, zvlášť pokud to takhle ohrožovalo celou Timovu vztahovou budoucnost. A to vůbec neřešim, jak málo by kdykoliv stačilo, aby se jeho tatík/strejda/kdokoli-kdykoli někdy třeba vožral a s tim vracenim to (i jen jednou jedinkrát) přehnal - puf, a žádnej Tim/Domhnall by najednou nebyl. To by byl dobrej konec filmu, co! S tim související wtf třeba je i to, že tohle tatík synovi řekne jen tak mezi řečí vlastně už v době, kdy sám dítě má a moh by tak o něj jednoduše přijít - ale to už zabíhám do podrobností, který film prostě neřeší a nedomejšlí. Jo a doufal jsem, že bude nějaký místečko i pro toho mimózního strejdu - že se třeba někde ztratil a zamotal v čase nebo něco, takhle to zůstalo vlastně nedovysvětlený. / Za mě mezi 3 a 4*.

"This isn't going to end well..." - a taky že jo. Film bez jakejchkoliv zvratů, šokujících odhalení, bez jakýkoliv překvapující nebo filmařsky efektní zápletky, bez druhýho plánu - od začátku držící si jeden a ten samej kurz, ve kterym taky i skončí. Jarmusch se absolutně nenechává znervóznit nějakejma běžnejma zákonitostma budování příběhu nebo práce s postavama (POZOR, TROLEJ) - takže "plochej" a lineární příběh skončí přesně tak, jak skončit musí a jak to každej čeká; Tilda Swinton chovající se jako mimozemšťan je opravdu mimozemšťan; mezi postavama neni žádnej hrdina ani kladná postava (lidi na sebe spíš serou a třeba policejní sbor se naopak chová jako parta pohodlnejch hajzlů, když třeba nejdřív nedaj vědět farmáři Millerovi a pozdějc nepomůžou dvěma nešťastníkům v železářství...); herci se přímo ve filmu navíc bavěj o ústřední písničce nebo o scénáři, jak že to má dopadnout atd. A přesto to má myšlenku - jedinej, kdo zombie konci světa unikl, je asketickej poustevník, kterej na rozdíl od ostatních svou duši nezaprodal touze po vlastnictví nebo honbě za hromaděním: nenasytnost vůbec způsobila posun zemský osy a tim pádem celou zombie apokalypsu nastartovala (nadměrnou těžbu na pólech politici ale i tak příhodně obhajovali jako to nejlepší, co se mohlo Zemi stát), a tahle obsese něčim materiálnim v lidech zůstala i po proměně v zombie (kafe, chardonnay nebo léky se nabízej, super ale byli třeba i hledači wifi). Šanci ale dostává nová generace - tři utíkající děti bez jakýhokoli vybavení(!) jako jediní další maj šanci snad nějak uniknout a začít znovu. Mě ten film obrovsky bavil, neoriginálně nebo vyčpěle na mě nepůsobí - a hlavně je zase jinej. Bavil mě chemií mezi apatickym Driverem a zpomalenym Murrayem, bavila mě hysterická Chloe a děsivá, v pravejch úhlech chodící Tilda, bavil mě lítající talíř i perličky typu Star Warsácký klíčenky nebo Drivera-kolohnáta jezdící v čevenym Smart kabrioletu... O úžasnejch (a nepopsatelnejch) replikách asi nemá cenu mluvit - stejně jako o neuvěřitelnym obsazení. Za mě jednoznačně příjemný překvapení a zajímavej neklid v hlavě. Aneb jak pronesl na konci filmu Tom Waits - "What a fucked up world..."

Marvel potkal americkej highschool roadtrip - a zrovna tahle rovina mě teda fakt moc nepřesvědčila, některý ty fóry (vlastně zhruba první třetina filmu) byly jak z nějaký podprůměrný rodinný komedie. Odlehčenej styl se mi na marvelovkách sice líbí víc než ten převážnělej, nesmí se to ale úplně přehánět... Oproti tomu zápletka a celá postava Mysteria/Gyllenhaala je vysloveně skvělá, takže ten film má pro mě tak trochu dvě tváře - jednu infantilně polotrapnou, druhou promyšlenou a zajímavou. (POZOR, TROLEJ) Docela se mi ulevilo po zjištění, že po prvních scénách s Mysteriem, kdy se všechno zdálo růžově dokonalý, přišel zajímavej a skvěle udělanej první dějovej obrat v tý hospodě - a těchhle obratů bylo ve filmu nakonec víc a bavily mě vlastně všechny, to všechna čest (včetně potitulkovejch scén - jak ohledně Kree dvojice nasazený Furym, tak video odhalující Spidyho identitu) - a vzhledem k Mysteriově identitě iluzionisty a pár náznakům (např. Mysteriovo "They'll see exactly what I want them to" nebo právě ta druhá potitulková scéna) je celkem důvodný pochybovat, jestli nakonec Mysterio opravdu umřel. Kéž to znamená, že Phase 3 není pro MCU konečná - i když je za mě první Spidy (Homecoming) celkově lepší a vyváženější než Far From Home, nerad bych se s timhle světem loučil. I když, končit se má v nejlepšim, co...

Spikeovi BlackKklansmani maj smůlu, že přišli ve stejnej rok jako Kniha. Ta jako takový lidovější a vděčnější zpracování obdobnýho tématu (a jako reverzní vykrádačka Driving Miss Daisy) přitáhla většinu pozornosti jen k sobě - což mě možná nepřekvapuje v rámci nějakýho obecnýho povědomí, přijde mi ale vlastně trochu smutný, že to očividně platilo a stačilo i na Akademii a Oscary. Nemůžu si pomoct, ale kKk pro mě jednoznačně vyhrává na všech frontách - je důvtipnější, zajímavější, komplexnější, hlubší (čimž ale neřikám, že mě Kniha nudila). Kniha je na koukání moc příjemná, za mě především kvůli dvěma věcem: skvělej šedesátkovej soundtrack a skvělá hlavní herecká dvojice (úžasnej je hlavně Mortensen). Často to je ale až moc pohádkově uhlazený, moc předvídatelný, moc doslovný, moc masám se podbízející... Mortensen toho vidláka každopádně hraje maximálně autenticky a fakt jsem si ho užíval - stejně jako skutečně mrazivý byly některý scény z Jihu a z přístupu jeho obyvatel k černochům (a předevšim teda z mýho uvědomění, jak moc jinej svět tohle byl, a jak moc nedávno tohodle byli lidi v nejcivilizovanější zemi světa schopný). Podivný mi zato přišly ty hudební čísla, ale to už je úplně jinej příběh - po řemeslný stránce to samozřejmě funguje, Mahershala Ali hrát (i na klavír) prostě umí. WTF moments: Třeba ta scénářem šustící scéna, kdy Don v vyleze z auta, aby v dešti srdceryvně zaštkal něco o tom, jak nepatří nikam - ani k černejm, ani k bílejm, a pak do toho auta zase zalezl zpátky... Nebo třeba to, jak se Don na ty Vánoce (kupodivu) za Tonym a jeho rodinou přece jenom vrátil - a jak se tak všichni mohli poplácat po ramenou a hromadně dojímat nad tim, jak moc se maj společně rádi. Škoda taky všech těch klišé a předvídatelností - dal se čekat výstup s policajtama, dala se čekat zápletka okolo koncertu, kterej asi nestihnou!, dala se čekat náprava rasistickýho omezence... Třeba scéna s kuřatama z KFC je ale krásná, stejně jako spousta Tonyho replik po vzoru Světáků ("Na zdraví! -Danke schön"). Film je to sympatickej, pozitivní a za zhlídnutí určitě stojí (rozhodně pro ty, kterejm se líbili třeba v lecčems podobný Nedotknutelní nebo právě Driving Miss Daisy), z obdobnýho rybníčku mi ale mnohem lepší film přijde právě BlackKklansman. Za mě mezi 3 a 4*.

Ten seriál se na začátku zdá jako mnohem vděčnejší záležitost, než jakou ve výsledku je. Aspoň pro mě to jako celek rozhodně není snadno uchopitelný a skoro ve všech směrech je to úplně něco jinýho, než co jsem čekal - a odpovědi na to, kdo vlastně papež Lenny je, co to je za člověka a o co mu jde, tak dává jenom zčásti. Nejvýraznější a nejkřiklavější pro mě bylo, jak celej ten seriál je o protikladech - je to jeden protiklad a kontrast vrstvenej nad druhej, neustále, znova a znova, v absurdních nebo bizarních kombinacích zdůraňující nepoměry mezi hlásanym a konanym, mezi proklamovanym a zobrazovanym, mezi božskym a přízemním, mezi starym a novym... A mě to obrovsky bavilo (příklady viz níž). Leitmotivem Lennyho příběhu i celýho děje jako takovýho ale je ve skutečnosti Lennyho zoufalý hledání rodičů a trauma z toho, že ho opustili - až vlastně neuvěřitelně přízemní motiv nebo zápletka, ale opravdu na mě ze všeho nejvíc seriál působí ne jako sonda do života vedení katolický církve, ne jako kritika náboženství nebo jako sdělení nějakýho názoru nebo názorovýho směru - minimálně ne na prvnim místě. Na prvním místě mi přijde, že celej Mladej papež v hávu něčeho vznešenýho a velkýho (a hlavně tomuhle navzdory - papežská role, Vatikán, smetánka katolický církve, honosný obřady, rituály a tradice...) je o vlastně normálně zakomplexovanym klukovi, kterej zoufale hledá svý rodiče a touží po jejich lásce, kterej se nedokáže vyrovnat s tim, že ho opustili, a v tomhle jeho hledání jich, Boha i sebe sama se tam vlastně jako taková trochu nadstavba rozvíjej mnohem hlubší myšlenky (spojený právě už s třeba náboženstvim jako takovym atd.), nebo aspoň jejich nástřely - a to naštěstí týkající se i takovejch provokativních témat, který se většinou ve spojení s katolíkama moc neotevíraj. Jako toho "kluka" ho beru právě proto, že on, ač papež, je vlastně ve spoustě ohledech obrovsky dětinskej (nejistej, ale zároveň i zákeřnej nebo malichernej...), což se projevuje i v tý jeho wtf interakci s dětma (např. to infantilní oplácení vyplazenejch jazyků, nemotorný upuštění mimina na zem atd.) nebo v tom, jak se všechno točí jen kolem něj a jen podle něj. Navíc a zároveň si ale uvědomuje svou inteligenci i charisma a vyčůraně toho zneužívá - nic, co by se většiny zbytku populace nijak netýklo, jen Lenny je k tomu všemu ještě tak trochu papež, jeden z nejvlivnějších lidí na světě. Zajímavý byly i dějový linie vedlejších postav - fotbalovýmu Laziu fandící Voiello, autor knih sám o sobě a vilnej obdivovatel obnaženejch tvarů a otvorů Willendorfský venuše, navíc pečující o postiženýho kluka; Lennyho zhrzenej mentor Spencer; roli matky suplující Mary a s ní spojenej i Lennyho celoživotní kamarád Dussolier s celou honduraskou linií; jeho platonická obdivovatelka Esther; Gutierrez a Kurtwellův případ... Zajímavý taky bylo líčení Lennyho vztahu s Bohem jako vlastně permanentní krize a neustálýho tápání a hledání. A vizuál byl přímo úchvatnej - ty záběry občas opravdu připomínaly nějaký barokní obrazy často provokativně narušený nějakou moderní technologií; vizuálně mě seriál fascinoval podobně jako třeba Velká nádhera. A naprosto bezkonkurenční byl soundtrack - kterej ve spojení právě s vizuálem mimochodem vytvářel rovinu pro další protiklady a kontrasty (např. scéna při znějící I'm Sexy And I Know It, kdy se Lenny ustrojuje, geluje, vybírá boty a prsteny na vystoupení před kardinálama, ta byla úžasná - a dechberoucí byl právě i ten jeho navazující projev v Sixtinský kapli). Hluboce se do mě ale vryla ještě třeba scéna na pumpě ("We now need to speak about Sister Antonia.”) - neuvěřitelně silná pasáž se skvělou hudbou, zvukově i obrazově uhrančivá, mrazivá a podmanivá... Ale bylo toho víc. tl;dr: Zajímavě provokující a nejednoznačnej seriál se skvělym vizuálem a soundtrackem, kterej víc otázek pokládá a podněcuje, než na který dává odpovědi. Zaprvý to ale dělá způsobem, kterej mě hrozně bavil, a zadruhý jsem šťastnej za cokoliv, co dokáže podnětně, smysluplně a trefně rejt do náboženství a do náboženskýho prostředí. Ti, co by to potřebovali nejvíc, se na to asi sice nekouknou (protože hereze!), pro nás ostatní je ale o čem přemejšlet - a že toho je spousta, tak já hodnotim jednoznačně vysoko. Za mě mezi 4 a 5*. // Některý příklady zmíněnech protikladů: Konzervativní a starověkej Vatikán vs. mladej papež, mladej papež vs. jeho bigotní a až zmrdský názory, tradiční a honosný roucha a úbory vs. sluneční brejle, vatikánskej a všema chtě-nechtě respektovanej zákaz kouření vs. kouřící papež, kterej na pravidla z titulu svý moci ostentativně sere, papež tvrdící, že mu jde o podstatu, ale ve skutečnosti sklouzávající ke snad ještě větší zkratkovitosti než oficiální, tradicema a politkou svázanej a konzervativní Vatikánskej diskurz - ale jsou to i kontrasty ve scénách, kdy se říká A, a buď se tam už do toho natvrdo zabrazuje opak, nebo o opaku je hned následující střih; nebo třeba ten styl scén jako ta, kdy on jako někdo, kdo děti mít nemůže, si tohle kompenzuje úzkym kontaktem s rodinkou Esther, holky, který to dítě vymodlil(!), a tak si to dítě v jedný dojemný scéně chová(!!) - aby mu v dalšim momentě v naprosto bizarní scéně spadlo na zem(!!!); záběry z podhledu/nadhledu/kleku/atd. zdůrazňující podřazenost ostatních a celkovou, se skutečnym křesťanstvím vlastně hrůzostrašně si odporující, vatikánskou subordinaci... Nebo ceremoniál jmenování nepokrytě dojetím brečícího kardinála, kterýmu se právě očividně naplnil smysl života, vs. znuděnej a obřadní mantry unyle odříkavající papež. Je to ale třeba i moment, kdy Lenny, křesťan, sám prezentující se jako prosazovatel humánnosti, vyrazí společně s dalšíma kardinálama na tu inkviziční výpravu za nějakym tim šarlatánem - kde vůbec neni ukázaný, co mu udělali, nic hezkýho to ale nejspíš nebylo, když ten byl od tý doby nezvěstnej; nebo je to i příběh toho kluka, kterej se chtěl stát knězem, ale nakonec to díky Lennyho vřele lidumilný politice a rétorice dopadlo klukovou zoufalou sebevraždou atd. atd.

(POZOR, TROLEJ) Infinity War skončilo rádoby dramatem cliffhangerově poloukončenym tak, že bylo jasný, že se bude muset nějak "odestát" - a přesně, jak se dalo čekat, právě tuhle undo verzi všeho Endgame přineslo. A že to asi nebude úplně beze ztrát, to se celkem nabízí - v tomhle ohledu teda přece nic překvapujícího. Jako pateticky dojemný zakončení celý obrovský kapitoly MCU universa (dobře, tří jedenáct let trvajích kapitol - čeká nás ještě Spidy, ale kdo ví, co bude pak) to ale celkem funguje - samozřejmě jedině tehdy, kdy člověk má předchozí filmy nebo aspoň většinu z nich nakoukaný, jinak tuhle závěrečnou dilogii podle mě vůbec nemá cenu vidět. Pořád to ale pro mě žádnej lifechanger neni - na Endgame mě dojalo loučení se s celou řadou hrdinů a postav, ne scénářový zvraty založený na cestování časem (takže ve stylu chytrý horákyně mód, kde se může stát i odestát v podstatě cokoliv). Jen na Lokiho se nějak nedostalo, smrksmrk. Pořád mě ale úplně nepřesvědčuje Strangeův plán (vidim v tom hlavně snahu o efekt a zdramatizování situace), pořád mi Thanosovo jednání ani motivy nedávaj smysl (a přijde mi, že mu filmy falešně přisuzujou nějakou podivnou machiavelliovskou roli nepochopenýho pragmatika a zvrácenýho spasitele, ne šílenýho a nepříčetnýho zlosyna, kterym podle mě je ve skutečnosti) a pořád mi přijdou podivně nedotažený animace (vzhledem k tomu, že jde o nejvýdělečnější a nejúspěšnější film historie - hlavně fyzika předevšim u Thanose nebo Hulka). Obrovsky mě oproti tomu bavil posun Thora - včetně rezignace na svou božskou/vůdcovskou roli, připojení se k polozevlujícím Gardiens, nebo založení novýho Asgardu, kterýmu on už vládnout nebude. Přestože vtipu má Endgame celkově víc než Infinity War, znovu mě prostřední převážnělá část až nudila. tl;dr: Za mě je dosavadní MCU krásnej a až srdeční kinematografickej monstrprojekt nemající obdobu, kterej se timhle loučí s jednou velkou rodinou postav - způsobem, kterej sice ostudou samozřejmě neni, ale stejně si stojim za tim, že lehkost (vtip a nadsázka) sluší MCU v mejch očích víc než snaha o velký drama. Jednotlivý filmy z doby před Infinity War si rozhodně budu puštět radši.

V zásadě fajn, ale mezi top hudební filmy se Hvězda aspoň podle mě rozhodně nezařazuje - neni ničim výjimečná ani mimořádně zajímavá (až teda na účast samotný Gagy, samozřejmě). Ale zrovna ta Gaga je pro mě jak vlastně jedinym výrazně zajímavym kladem, tak i nejvýraznějšim záporem: Nemůžu si totiž pomoct, ale mně se nelíbí, jak Gaga zpívá. Pokud do toho "dupe" a zpívá naplno, pak je to fajn a je slyšet, že je fakt dobrá, v čemkoli dalšim ale (např. první písnička Edith Piaf) je to prostě podle mě nevýrazný a slabý. Ten příběh nebo ta ústřední myšlenka (žák přeroste učitele a ten se s tím musí nějak vyrovnat) aspoň trochu zajímavá je, ale celej film to neutáhne a nic světobornýho to teda taky neni. Oproti tomu spousta scén a replik mi přijde vysloveně špatná a neuvěřitelná (scéna na parkovišti, kdy si tam Gaga pateticky stoupá a na plný koule mu z metru haleká do obličeje - wtf?, hádka ve vaně...), navíc jsem si k postavám ani nedokázal vytvořit nějakej extra vztah (předevšim ke Gaga, o ní vlastně vůbec nevim, kdo přesně že ta její postava byla - tomu Cooprovi aspoň rozumim). Konec je spíš lepší než horší, ale ta poslední kýčovitá písnička za dojemnýho doprovodu sentimentálních smyčců vlastně jen potvrdila to, jak zbytečně na sílu na mě film většinu stopáže působil. Za mě slabší 3* - spíš k průměru než k nadprůměru.

Asi neznám jinej takhle zajímavej film z prostředí výtvarnýho umění a aukcí - který mě před filmem lákalo asi tak podobně jako nějakej dokument o estonskejch vyšívacích technikách. Ale film je to skvělej a strhující - Rush se do tý role hodil skvěle a já mu jenom zobal z ruky: přestože naprostej laik, tak jsem obdivoval tu jeho trezorovou místnůstku s obrazama, hltal jeho vyprávění o krajináři, kterej nakreslil jen tři portréty, tetelil se u jeho (i cinknutýho) moderování aukcí... Nádhera - vizuální (obrazy, kamera, prostředí síní nebo vily) i zvuková (rozepisovat se o Morriconem nemá cenu). Líbilo se mi i postupně budovaný napětí (POZOR, TROLEJ) - co je teda vlastně ta Claire zač, jak bude vypadat ten robot a jaká je jeho role, o co přesně jde restaurátorovi Robertovi atd. atd., a závěrečná půlhodina vzala dech samozřejmě i mně. Najednou začalo dávat smysl, proč holka, která údajně trpí fóbií z okolního světa, ho první den údajně sledovala z kavárny (teď už může bejt divný jedině to, že to netrklo inteligentního a prohnanýho Rushe), proč si "správce domu" byl tak hned a tak moc jistej tim, že Claire rozhodně nemá nikoho, žádnýho ani vzdálenýho příbuznýho (bratrance, strejdu, tetu, nic - znova si jen řikám, jak to, že to netrklo Rushe, pro kterýho složiý vypořádávání se s dědicema musel bejt denní chleba), jak to, že Robert tak suverénně z těch střípků dokázal na první dobrou stavět nějakej extrémně složitej stroj - takže jediný, co si po tom dechberoucím konci řikám, je, jestli to celý nebylo až moc velký a až moc geniální spiknutí vlastně úplně všech proti jednomu starýmu majiteli aukční síně - ale vzhledem k těm penězům a tomu majetku, co tam lítal, se to asi nakonec dá představit. Jen mě, stejně jako Spotczeka, napadá, jestli je skutečně odpovídající reakcí takhle podvedenýho člověka "jen" pasivní rezignace a apatie - u tak akčního a činorodýho chlapíka mě to trochu zaráželo, ale protože nakonec ta jeho strnulá konsternace (tak ten taky... a ten taky... a ta taky... proto tohle... a támhleto...) tim plánem, kterej na něj upekli, vlastně odrážela i mojí reakci jako diváka (kdy to nebyl jeden wow moment, ale narůstající, hrůzný uvědomění "co se to kurva... to snad ne"), tak mi to ve výsledku jako tak nepatřičný nepřišlo. Viděl jsem každopádně jen dabovanou verzi - rád bych se ale na film někdy podíval znova, a jsem zvědavej na to, jak bude působit v situaci, kdy člověka už ta zápletka nepřekvapí. Pokud by to fungovalo a drželo pohromadě i tak, nedělalo by mi problém dát takovýmuhle filmu plnej počet. Jo, a ten pražskej leitmotiv, i to závěrečný posezení v pivnici U milosrdnejch (nějak zapomněli odstranit cedulku ze dvěří, hehe), ten celýmu filmu jen nasazuje korunku - znovu souhlasim se Spotczek, že Praze líčený v Nejvyšší nabídce mystickej háv sluší.