Helmutek

Špatný to vůbec neni, jen je to už prostě předpokládatelnej superhrdinovskej film s trochu hloupoučkym dějem a se všema klišé, co k tomu patřej - s tim naštěstí ale, že nadsázka a skvělý hlášky nebo střihy tomu nechyběj ani tady. Takže díky tomu je to nakonec film příjemnej a já si ho fakt užil, jen prostě na jedničku ani na dvojku (který právě tim "něco víc" s nějakou přidanou hodnotou byly) to prostě už nemá. Downey je ale i tady (dle očekávání) skvělej, nečekanym osvěženim a víc než přijemnym překvapenim tady ale pro mě byl Ben Kingsley - a to jak ta jeho skvěle tragédovsky-zoufalá (ale naprosto přesvědčivá) role, tak to jeho bezkonkurenční herectví.

Šílenství. Hnus. Děs. Smrt. Náznaky, symboly a otázky. Ale musej filmy dávat smysl? Musim dycky chápat, proč a kvůli čemu to kdo natočil? Nikdo mě nenutí se na to dívat, tak co je potom vlastně důležitý, o co vlastně jde? A mně to vlastně i smysl dává: Trier byl v blázinci, léčil se s těžkejma depresema, a tohle byl jeho první film po tom, co odtamtaď vyšel - a byl z těch svejch stavů tak rozbitej, že kvůli třesoucím se rukám ani v ruce neudržel kameru. A to ještě v době, kdy film začínali točit. Takže je se čemu pořád divit? Je to vlastně terapie - sami herci řikali, že se báli, že to nahánění svejch démonů Trier nezvládne a z natáčení uteče. Je to Trierova terapie, je to jeho zmotnění vlastních psychóz, děsů a traumat - a to nemusej bejt obecně pochopitelný nebo zaškatulkovatelný věci. Jasně, je pak otázkou, jestli s tim měl jít do distribuce, jestli to má bejt komerční věc, jestli to neni moc prvoplánový a účelový, jestli kolem toho měl bejt takovej humbuk atd. - protože dycky dává smysl přemejšlet nad tim, co film má bejt a co nemá bejt, co z něho dělá film dobrej a co špatnej: Musí to člověka oslovit? Nebo povznést, oslnit? Pobavit? Šokovat? Vzdělat? Všechno z toho, nebo aspoň něco z toho? Nebo to může bejt jakákoliv věc, která se třeba bude líbit ze všech lidí na zemi jenom mě, a bude teda stačit, když jí za dobrou budu považovat aspoň já? Jak moc je to subjektivní a jak moc objektivní? A musí to autora vůbec zajímat? Podle mě ty hranice jasný nejsou, a to je na "umění" to krásný. A možná právě díky těmhle a podobnejem filmům/dílům/věcem si člověk může znova a znova definovat, co to znamená pro něj, a jestli mu to náhodou nějaká takováhle podobně jeblá věc třeba nešoupla kus jinam. Každopádně vhled do šílený mysli (šílenejch myslí? Střetu šílený mysli s někym, kdo se jí snaží zachránit?) je to děsivej, hnusnej, odpornej, zvrácenej a mrazivej. Nebo je to o vypořádávání se s tragédií, ztrátou vlastního dítěte, o vyrovnávání se s tou nejhorší životní situací, se kterou se možná ani vyrovnat nejde? Možná je to o obojím, mě tam každopádně fascinoval ten střet Jejího a Jeho přístupu k psychice a problémům: absolutní emoce z Její strany a absolutní (pro mě až podivně chladný nebo neosobní, do sebe zahleděný a vykalkulovaný) ratio z Jeho strany. Možná je to Jeho snaha bejt oporou a nedát najevo bolest, možná je to arogance, kterou mu Ona vyčítá - můžou se ale vůbec tyhle dva přístupy protnout? Pomůže emocionálně vnímající Jí, pokud jí bude On "léčit" racionálníma metodama? Povede to někam, přinese to něco dobrýho? A i kdyby ne, co vlastně jinak vůbec dělat? Na to asi taky neni odpověď a každej vztah to může mít jinak, je to ale rovina, nad kterou často přemejšlim i já a tenhle střet mi v Antikristu připadal hodně zajímavej. Další moment, kterej se mi zažral někam hluboko, je velkej otazník nad Nim - jak on to vlastně všechno měl? Fakt jí chtěl pomoct, nebo byl sám rozbitější než Ona, a proto v tom momentě jejího "uzdravení"(?) někde v polovině filmu vlastně ani neměl radost, protože pro Něj se nic nevyřešilo? Nebo Jí ani pomoct nechtěl - třeba opravdu chtěl mít tu pacientku, která na něm v podstatě byla závislá? Nebo to Jeho poškození mělo bejt spíš na obecnější rovině jeho charakteru a osobnosti než na úrovni tý nehody, která ho totiž nechávala podivně nevzrušenym? Přijde mi, že film se víc věnoval Jí a Jejímu pohledu než Jemu - takže o Něm se toho moc nedozvíme, aspoň já jsem mu teda nestih nijak porozumět nebo se s nim sblížit (jedinej moment, kdy si vybavuju, že ohledně syna projevoval emoce i On, bylo na jeho pohřbu - od tý doby ne; jeho nevědomost o stavu "dizertace" jeho ženy je taky zarážející, stejně jako v podstatě nulová, nebo aspoň nulově zdravá reakce na zprávu o zdeformovanejch synkovejch nohách atd...). Nebo si hrála Ona s Nim, utahovala si z Jeho tarapeutickejch pouček? Nebo co když celou tu úvodní nehodu zosnovala (viz flashbacky, že Syna sledovala, jak leze k oknu) - co by to všechno o těch čarodějnicích znamenalo pak? Těch podivností u obou je hodně (neohlídání dítěte, nezajištění okna, polaroidová psycho fotka, jejich vzájemný míjení se, zničující sexuální vztah), až mi z toho vyplývá buď to, že to jejich manželství bylo od začátku sebezničující, nezdravý a patologický (a rodinná tragédie pak nebyla důvodem obecnýho rozkladu, ale možná jen rozbuškou nebo poslednim hřebíčkem), anebo že to je celý jen alegorie, ty věci nemusej bejt ani skutečný a pak nemá smysl se tim zabejvat - oboje podle mě dává stejnej smysl, a vlastně se to nakonec ani nemusí vylučovat. Antikrista je podle mě lepší (když už ho někdo chce vidět) prožít, zažít a vidět, než se snažit vysvětlit. Když vezmu celou trilogii deprese, Melancholia je ve svý epický tragičnosti krásná a podmanivá, Nymfomanka má aspoň příběh (i když teda chatrnej, a o nic víc tam toho taky teda podle mě neni)... Ale co ten Antikrist? Účelně šokující? Asi jo. Bizarní, brutální, nevysvětlitelný? Asi taky. A proč bych se na to měl dívat? Na to ať si každej odpoví sám za sebe. Nevim, jak bych měl já hodnotit Trierovu léčbu Trierových depresí Trierem režisérem, ale zajímavý to je rozhodně, silný je to strašlivě... a jak Dafoe, tak Gainsbourg předváděj něco naprosto neuvěřitelnýho, velkýho, neuchopitelnýho - děsivýho, intimního a přitom násilnýho... a to je kvalita, aspoň pro mě, naprosto nesporná. WTF moments: Co to tady zas všichni vomílaj o nějaký misogynii? To si zas někdo něco přečet a všichni to jenom papouškujou. To kvůli těm čarodějnickejm prvkům, nebo snad tý jí studovaný "Gynocidě"? Celý je to mnohem širší, úloha žen a jejich vrozený (ne)zlo je jen jeden prvek - to, že by ženy měly bejt ze svý podstaty špatný, je Manželem dokonce hned vyvracený a ani to neni nijak výraznějšim momentem než sto dalších věcí. Označit film za misogynní je jen diletantský zploštění a zjednodušený snížení všeho ostatního. / Jinak mluvící liška, scéna s klitorisem, ukájení se na omráčenym partnerovi (nebo jeho ukájení?), provrtaná noha s našroubovanym závažim, ruka plná klíšťat - to je všechno WTF až na půdu, ve výsledku to ale vlastně neni nijak vybočující z celkovýho vyznění filmu. Takže nakonec i tyhle věci v těch Trierovejch vizích určitej smysl mít můžou, jakkoli bizarní to samozřejmě během sledování je. / Jen si tak nějak nejsem jistej, co by na tu dedikaci Tarkovskij řikal - ale co já vim, žejo.

Ech... Po Iron Manovi je to druhej Marvelovskej počin nový filmový éry, ale je to jako jinej svět. Přitom obsazení i režisér by mohli slibovat, že by to za něco stát mohlo... Jenže ono ne. Pokud člověk nečet předlohu, a ví jen o tom, že to bude film o chlapíkovi, kterej se mění na zelenou příšeru, tak se nejspíš bude obávat, že to moc dobrý bejt nemusí - ať mě ale ten film přesvědčí, řikal jsem si, docela se na to vlastně i těšim. Jenže ono to neni vůbec nic víc než jen splácanina veškerýho klišé, co člověka napadne, když si představí, jak takovej film o zelenym člověkomonstru asi může vypadat. Žalostný a školácky zoufalý triky tomu taky moc nepomáhaj, a když je ještě k tomu hloupej a nezajímavej scénář, tak moc dalších způsobů, jak to ještě spasit, už nezbejvá. Norton se snaží a ne, že by bylo marný... jen je to tak nějak zbytečný, bych řek. O Hulkovi a pozadí jeho mutace se toho člověk nedozví o moc víc, než co tak nějak tipne nebo tuší (až na pár zmínek, že to třeba celý vzniklo v rámci projektu Supervoják, o kterym se mluví i v pozdějších filmech), a tak jedinym dalšim zajímavym prvkem zůstává skutečně jen to, že Hulk je superhrdinou tak trochu proti svý vůli. To ale na celej film nestačí... A levný a účelově rádobyakční zpracování pak nezachrání ani skvělí Norton s Liv Tyler nebo Timem Rothem alias hotelovym sluhou ze Čtyř pokojů. Uvidíme, co Universal udělá s další Marvelovkou - zaostávání za Paramounťáckym Iron Manam je totiž obrovský v téměř všech ohledech a třeba ty odsouzeníhodný triky vinou jenom režiséra fakt nejsou.

Tak jsme si řekli, že si dáme všechny Marvelovky hezky od začátku, postupně jednu po druhý. A Iron Man nasazuje laťku kurva vysoko. Jasně, klišé tam jsou, dyť je to film komiksovym superhrdinovi, ale... Ale ono to prostě všechno funguje skvěle a zábava je to absolutní. Stojí to sice z poloviny na charismatu Downeyho, kterej je přesně něco mezi "na pěst" a "k sežrání" (respektive v týhle množině se tak nějak ad libitum pohybuje), ale ono to není jen o něm - ono je to i dobře natočený, funguje střih i kamera, soundtrack, casting, máto dobrej scénář... A já jsem se prostě obrovsky bavil. Na mě to nepůsobí, že si film hraje na nějakou vysokou filmařinu s ambicí rozslouknlout smysl všehomíra, takže za mě se v tomhle ohledu podovod na divákovi nekoná. Třeba scény, kdy se učí v tom obleku lítat, nebo kdy tam peskuje toho svýho robota, že jestli to zase posere a začne ho hasit, tak ho dá univerzitě; kdy si tam spálí auta nebo rozhází výkresy; tyhle scény sice kinematografii nejspíš nezměněj, mně to je ale úplně jedno - fungujou totiž skvěle a já se na to rád podívám ještě xkrát znova.

Bizár, nebo jedno velký WTF? Nebo to je to samý? Nebo to je vlastně jedno? Já totiž vůbec nevim, jak ten film brát. Uměl bych si užít, kdyby to byl čistej bizár. Uměl bych si užít, kdyby to byl jen trolling jakožto výsledek hospodskejch keců typu "Karle, víš, co by bylo fakt úchylný? Kdybysme natočili chlápka, co předělává lidi na zvířata. Třeba na mrože. A bla bla. A todle a tamto, víš co. Oukej, deme na to!" Uměl bych si užít, kdyby to byl atmosférickej horor typu Mouchy, nebo kdyby to bylo něco jako nějaká zfilmovaná povídka od Dahla - ten byl na podobný bizarnosti expert (jenže u něj to fungovalo). Užil bych si, kdyby to byla komedie, kdyby to mělo nějakou pointu nebo aspoň (mnou pojmutelnej) tvůrčí smysl - jenže tohle byla prostě jenom splácanina všeho a ničeho. Atmosféra první poloviny filmu byla bezvadná, i když mě trochu srala estrádně pitvořící se hlavní postava, ale vodevr. Pak ale nastoupila druhá půlka, kterou završil konec podle mě potvrzující, že film žádnej smysl mít nemá a že si nic moc říct ani nesnaží (poslední scéna v tý zoo, kdy mu ta jeho/kamarádova holka řiká, že ho dycky budde milovat - eh?! Wut?). Podle mě to klidně mohlo bejt tak, že z původně nevinně zajímavýho námětu se tvůrcům povedlo vykřesat něco víc, takže ve filmu bylo spousta zajímavejch náznaků a rozjetá spousta pěknejch nápadů, ale ve výsledku to vlastně zas tak promyšlený neměli, stalo se to tak trochu omylem, a i proto to prostě bylo na konci všechno tak zabitý - protože prostě najednou nevěděli, jak to na tom scénáři ukončit nějak únosně. Každopádně KNTRFKTovi díky za tip, protože jinak bych se k tomuhle výkřiku asi jen těžko dostal (jeho tip taky bylo, že to taky mohla bejt třeba i sexuální fantazie přeživšího jebloně, paralela na krutý zacházení se zvířatama, nebo "jen" zvrácená lovestory). Znamenat to mohlo cokoli a všechno by asi dávalo stejnej (nijakej) smysl. Bohužel to všechno zní líp, než jak to nakonec dopadlo.

Já nevim, mně se to prostě líbilo. Whedon jednoduše umí - povedly se mu první Avnegers, u těch druhejch jsem mu už moc nevěřil, ale fungovalo to zase - vyvážení nadsázky, akce, smysluplný střihy... Chemie v tom filmu podle mě funguje, a to je 90% dojmu. Je to parádní zábava, člověk jí čeká a taky jí dostane (a ještě něco navrch), nehraje si to na nic, čim to neni (jakýkoliv náznaky vážnosti nebo filozofování Whedon hned střízlivě utne nějakym dobře mířenym štěkem) a třeba narozdíl od Thora dvojky, kde to pokračování fakt bylo spíš naškodu, tak tady jsem jenom rád, že něco takovýho vzniklo.

Vzhledem k pozdější existenci "Katky", která rozvíjí, dokončuje a završuje(?) to, co V pasti začalo, je to "jen" víc než zdařilej úvod nebo první dějství toho, co Třeštíková s Katkou dotočila o dalších 8 let pozdějc.

Přítel: "Já věřim, že to je v pohodě, že když budeme hodně chtít, tak že se z toho dostanem." - Katka: "Já bych chtěla hodně chtít." Takže asi tak. Sebevražda v přímym přenosu. Blížící se a jen nedbale a každodenně oddalovaná smrt. Ponížení, ztráta sebeúcty, vlastní hodnoty, rezignace na všechno a na všechny. Protože zůstat v tom, v čem jsem, je o tolik jednodušší. Lži, který možná kvůli sobě, možná kvůli okolí omílám pořád dokola a dokola, kterejm ale nevěřim ani já sám ani v době, kdy je vyslovuju - frustrace a zmar z toho, že si tohle nalhávání uvědomuju, že si uvědomuju i to, že to je jasný všem kolem, a že ani to mě nedonutí s tim něco dělat. Zoufalství, beznaděj, točení se v kruhu, kterej se mění ve spirálu, ze který je čim dál nemožnější vystoupit. Ten důvod, proč nic z toho nejde a nikdy nepůjde, je absolutní a neporazitelnej, a je jedinej: vlastní nevůle a neochota to změnit. Hluboko vevnitř se z toho vlastně navzdory všem těm nahlas odřikávanejm lžím dostat nechci. Nenávist k tomu lepšímu světu kolem sebe, ke všem, co se mi kdy snažili pomoct (v tomhle případě Třeštíková, na dvě stě způsobů stát, "osud" v podobě těhotenství...). / V tomhle jsou ty drogy ďábelsky geniálnim nástrojem - že dokážou člověka změnit tak, že i když ho začnou ničit a zabíjet, a i když to ten člověk ví a vidí, tak že mu stejně a s výsměchem nedovolej chtít se z toho vymanit. A tohle všechno v tom dokumentu je. Nejde naštěstí jen o průměrnou nebo zastupitelnou výpověď - film je to strhující předevšim díky vedení Třeštíkový, která znovu dokazuje, že co se dokumentů týče, tak že je absolutní špičkou: Nenavádí, ale nechá plynout; navzdory občas i vyřčenejm otázkám nebo snad (výjimečnejm) vstupům nejde o nic rušivýho a autentičnost to nijak nenabourává ani nepoznamenává. Bez toho, aby si musela pomáhat vysvětlivkama, komentářem nebo třeba různejma dramatickejma účelovejma scénama apod., film funguje a sám o sobě má nepopiratelnou a srozumitelnou výpovědní hodnotu. WTF moments: Třeba ten, když mi došlo, že už okolo roku 2000 Katka "vydělávala" denně víc, než já beru v práci dneska, o skoro 20 let pozdějc. A taky teda ta až andělská a bezvýhradně obdivuhodná (byť si uvědomuju, že kvůli kameře se určitě všichni snažili působit Dušínovsky) ochota a praktická pomoc zástupu doktorů, úředníků, sociálních pracovníků a vůbec celýho sociálního systému, kterej má i s těmahle případama (možná až nemístně) úctyhodnou trpělivost.

To, na čem byla jednička postavená a v čem byla tak silná (fungující nadsázka, hlášky i vyvážení mezi fantasy/romance/akce), to tady už prostě nefunguje, nebo možná to tam ani neni. Ne, že by to bylo špatný - pořád je to dobrá oddechovka, ale až na cca tři scény (u Skarsgårda doma, části závěrečný bitvy /splašeně poletující kladivo, cesta metrem/) a pár jednohubkovejch gagů je to prostě často tak trochu nuda - což je stav, do kterýho se jednička nedostala snad vůbec. Je tam mnohem míň tý nadsázky a mnohem víc fantasy a (převážně vážně míněný) akce, což samo o sobě špatně samozřejmě neni, pro mě to je ale v porovnání s jedničkou jednoznačně krok dolů. Díky skvělejm hercům a pár momentům, který fakt stály zato, bych nejradši dal 3*, ale pak jsem si uvědomil, že ty světlý momenty mohly obsadit možná desetinu stopáže, a že se do další projekce fakt teda nepohrnu, takže jsem nakonec sklouz na ty 2*. Za mě ale mezi 2 a 3*. // Tak jsem to viděl podruhý - a abych nežral, oukej, asi jsem tomu napoprvý trochu křivdil. Jen trochu - na jedničku to nemá vůbec, ale jinak ten film slušnej je... Stačí vydržet pár slabších míst/scén/gagů nebo skousnout, že ne všechno dává úplnej smysl a že je to celý tak trochu přehnaný, ale od útěku z asgardskýho vězení je to jízda, která za to stojí a ty 3* si to zaslouží.

Já u většiny filmů nemám problém emoce ovládat, a opravdu rozhodí mě máloco, ale kde se mi regulérně chce brečet a kde to prostě fakt nedávám, tak to je přesně tohle. A nic z toho by nefungovalo, kdyby byli jen o málo míň přesvědčiví jeden z trojice Hoffman-Streep-ten malej kluk. Plus samozřejmě ten námět, ale to, co z Kramerovejch dělá Kramerovy, to jsou prostě ty herci - pro mě osobně je tohle zatim jasnej Hoffmanův vrchol (samozřejmě jsem ale s nim neviděl všechno) - třeba jak spousta lidí řiká, že koncertem byla jeho práce s postavou ve Strašácích (který mám teď v živý paměti), tak pro mě on v Kramerovejch je jednoznačně silnějšim zážitkem. Streep pro mě tady byla nádherně odpornou postavou - jak vizuálně, tak rolí; u scén u soudu mi naskakovala husí kůže, a silnej konec tomu všemu nasadil aspoň trochu narůžovělou korunu (opačný rozhodnutí Streep by konci na síle rozhodně neubralo, jen bych se z toho nejspíš šel hned při titulkách natvrdo pozvracet). I když hodnotit to jako film, ve kterym lidskost vítězí nad já nevim čim, tak to je trochu ošemetný, protože celá ta situace byla (a pokaždý je) strašlivěj průser, ve kterym neni dobrejch konců; a i když se nějakejch dílčích vítězství ratia nad emocema, sobeckostí a demencí dosáhnout poštěstí (a Bohu díky za to, protože jinak by to tady na světě fakt už bylo jen na to hodit si rovnou mašli), tak o žádnou moc velkou výhru nejde, protože vůbec setrvávání v tý situaci a její existence samotná je důkazem mnohem zásadnějších proher, ve kterejch jsou děti vždycky nevinně, vždycky to ale zato nejvíc odserou, a i tahle situace, byť je pak možná řešená v rámci okolnostma danejch mezí nejlepšim možnym způsobem, i tahle situace na dítěti nezhojitelný šrámy zanechá. Ale svět dokonalej neni, lidi jsou svině a špatný věci se dějou, takže za to, že ten film možná dává inspiraci k tomu, jak se chovat jako co nejmenší kretén, když už se jako kretén chovám, už jen za to patří Kramerovejm úcta - přesto, že ten konec podle mě ve výsledku (absolutně chápanym) vlastně moc šťastnej neni. Otázky, který to pokládá, jsou silný - má vůbec člověk právo z jakejchkoliv důvodů, byť je to krize identity, potřeba seberealizace atd., má vůbec právo tyhle věci pro sebe požadovat, když mu bylo do péče svěřený nový stvoření, za který nese odpovědnost? A pokud má, kde je ta hranice, co za to může a co už nemůže obětovat? Je svévolný opuštění rodiny z nějakejch specifickejch důvodů ospravedlnitelný? Má pak takovej člověk vůbec chtít se na výchově dítěte podílet? A pokud ne, znamená to, že se s tim musí smířit, ať už mu to z principu přijde v pořádku nebo ne? A nebo se naopak jen proto určitejch práv vzdávat nemusí a ani třeba nemá? Je možný a žádoucí někoho držet tam, kde sám bejt nechce, byť je to jeho rodina? A jsou ty práva/pravidla/úzy stejný pro chlapy i pro ženský? Odpovědi a řešení jednoduchý nejsou, stejně jako nejsou jednoduchý a černobílý řešení pro život jako takovej - na 99% těchhle a tomu podobnejm mechanismů se ale dá navlíct moudro, že zásadní je připustit a přiznat si, že (jak řekla Třeštíková) kdykoliv něco zíkáváme, něco jinýho tim zároveň ztrácíme - smíření se, akceptace a neválčení s timhle by vyřešilo spoustu, spoustu vzathovejch problémů. Za mě to je jednoznačnejch 5* - funguje prostě všechno; dokonalý herci (Hoffman), námět, hudba(!), Hoffman, přidaná hodnota, nadčasovost. A Hoffman.