Helmutek

Všechno je jinak. Z perpsektivního a sympatickýho páru se stali tak nějak... bezďáci. Samozřejmě obrazně; stylem života, úrovní bydlení (Ivanina maringotka vs. Pavlovy nánosy bordelu doma kolem počítače)... Pro mě tohle pokračování po 35 byla teda velká deziluze, hlavně v Pavlovi: Teatrální, falešnej chlapík, kterej se na kameru tváří jako skvělej děda, ale nějak očividně opomene starat se o svoje nejbližší, teda manželku a děti - to všechno za obdivuhodný Pavlovy nesoudnosti typu "Nevim, co všichni blbnou, ale já jsem v spokojenej, podívejte na můj novej kulečník". Aspoň, že si uvědomuje, že se choval jako sobec, když uznává, že to, že on je šťastnej, tak trochu odnesla Ivanka - nijak to ale nesnižuje to, že ona teď znova musí hledat sebe sama, a jakkoliv na mě ta její situace působí žalostně, ona se urputně snaží tvářit šťastně, takže jí chci věřit, že se snad aspoň má líp. Bohužel to neskončilo jen u manželky, ale vztahová deziluze se koná i u dětí - prostě NENI to jedno, když se rodiče rozvedou v době, kdy "už maj odrostlý děti, už to na nich nevisí a kvůli nim to už držet nemusej" - jedno to neni, důkazem toho budiž dceřino zpochybňování vztahů jako takovejch, i z toho plynoucí partnerská krize provázená děsivou mantrou "Když to se Štěpánem nepude, no tak to prostě nepude". To jsou prosim ideály, který takovýhle a jim podobný mladý lidi ani nestihnou mít nebo prožít, protože už jim je dávno před tim ukradnou jejich sobecký rodiče. O synovi, kterej se se svym otcem nakonec ani vídat nechce, už ani nemluvim. WTF moments: Třeba ten moment, kdy Pavel na to, že se 2,5 roku neviděl vnoučatama, řekne "Asi to tak má bejt". Lavly. Nebo když před Třeštíkovou, už rozvedený, Pvel společně s Ivankou bilancujou, a Pavel řiká: "No, já si to nedokážu představit jinak, že by to mohlo bejt lepší", na což mu Ivanka s údivem v hlase odpoví "No, mohlo by to bejt někdy lepší." A taky to, s jakou obdivuhodnou samozřejmostí utnul otec jakýkoli ambice svý dcery stran vysokoškolskýho vzdělávání svym dlouhodobym světopřístupem "Halamkovi nikdy na žádný vejšky nechodili."

Dva. Jenom a slovy dva. Na ME se dá rozebírat a řešit ledacos, já bych ale zmínil předevšim to, že z původních šesti párů spolu po 35 letech zůstaly jen dva. A to se mi chce ještě dodat něco ve smyslu "spíš jeden a půl", protože Kubrovi se nikdy jako vztah zdravej a fungující, resp. následováníhodnej příklad nejevili - teď, po 35 letech to vypadá, že si už asi nějak zvykli, ale žádná idylka typu "to chceš" to teda neni. // Jinak platí všechno to, co platilo pro první dva díly, jen jsme se pomalu dostali do situace, že před kamerou ty páry strávily už významnou část svýho života - začínalo se v jejich cca 20 letech na svatbě, a teď už jsou někteří z nich v důchodu... a Třeštíková je s nima pořád. Z čehož (alespoň mně) běhá mráz po zádech. Nejsem žádnej filmovej vědec a samozřejmě vůbec netušim, co podobnýho se ve světě může točit, ale po krátkym (samozřejmě laickym a nesměrodatnym) pogůglení začínám bejt přesvědčenej o tom, že se z toho pomalu stává projekt celosvětovýho významu. Třeba za rok 2014 se dost mluvilo o Linklaterově Boyhoodu, u nějž mnozí vyzdvihovali právě tu časosběrnou metodu (včetně mě), ale je zajímavý uvědomit si, že Linklater s hercema strávil "jen" 10 let. Třeštíková už 35. U Linklatera šlo o autentičnost předevšim hranou, u Třeštíkový je to autentický opravdově - jasně, je to film vs. dokument, takže je to porovnávání očividnýho a asi i neporovnatelnýho, chci tim jenom říct to, že z těchhle dvou projektů je to zatim jenom Boyhood, kterej je známej celosvětově - a že nám tady před očima dost možná roste projekt, o kterym se jednou bude mluvit ještě víc právě i v zahraničí. Každopádně, ME po 35 letech se už často věnujou další generaci, což je vzhledem k životu tak trochu pochopitelný, a i tady znovu platí, že ne vždycky jde o "filmově" zajímavý typy nebo zajímavý příběhy, ale i tady je to pro mě jen podtrženim tý autenticity a ryzosti - k životu patří, že ne všechno je fotogenický, ne všechno by se prodalo do Hollywoodu jako námět pro rodinný drama, ne všechno je tak nějak "zajímavý". Ale patří to k životu stejně jako ty případy, který "filmovější" a "dramatičtější" jsou, jakkoli se mi z těch příměrů dělá šoufl a trochu se za sebe stydim, protože kdo jsem, abych hodnotil hvězdičkama životy jinejch lidí? Třeštíková nicméně servíruje jak ty pasáže usedlejší a nevýraznější, tak ty dramatičtější a výrazný - protože všechny se týkaj životů, jejichž cesty dokumentuje. Jediná škoda na celym projektu je, že ne všechny "hlavní postavy" jsou po letech ochotni v natáčení pokračovat, ale to už je holt riziko povolání, riziko časosoběru i riziko života, resp. zásahu vyšší moci, se kterejma se asi musí počítat - jen prostě u dvanácti původních protagonistů každá ztráta znamená vlastně nenahraditelnou škodu. Ale neni všem dnům konec a já doufám, že se ještě dočkáme dalších dílů. // Pro úplnost doplňuju, co jsem psal k prvním dvěma dílům: Naprosto a doslova dechberoucí sonda do života manželskejch párů, kterejch je sice jenom šest, ale přesto jde o celkem vypovídající vzorek generace, která polovinu svýho života prožila za komoušů a tu druhou žijou teď po revoluci. Třeštíková s nima strávila nějakejch pět, šest let po roce 1980, a pak podobnou dobu okolo roku 2000 - celej dokument je tak o to hodnotnější, že pokrejvá dvě naprosto odlišný společenský zřízení a "doby". Tohle samozřejmě zásluha dokumentaristky tak úplně neni, ale všechno ostatní už jo. Na absolutní hodnocení by pro ryzí dokumentaristiku nejspíš byla i jen ta první sada (z těch osumdesátek), ale celej ten projekt je korunovanej až tim pokračováním po dvaceti letech, kterym dostává naprosto jinej, větší a zásadnější rozměr a punc přímo přelomovýho díla. Proto to z dnešního pohledu beru jako jeden projekt. To, co z toho totiž vzniklo, je doslova úchvatný - tady totiž člověk nesleduje filmový postavy, nesleduje herce schovaný za mejkapem, kostýmama a za scénářem, ale pravý lidi z masa a kostí; sleduje skutečný, obyčejně (ne)zajímavý lidi žijící si svoje obyčejný, lidský životy plný normálních a přízemních problémů, sleduje pravý lidi, na který se často špatně kouká, protože prostě nejsou nijak krásný nebo charismatický, lidi, kterejm by člověk po pár minutách nejradši dal pár facek... Sleduje životy a rozhodnutí lidí, který často ani nejsou moc zajímavý, ale jednoduše jsou pravý a nic než autentický. A v tom je ta největší hodnota a význam Manželskejch etud; Třeštíková to totiž dokázala tak bravurně ukočírovat, že to je skutečně silný, i když jde v zásadě o "nezajímavý" nebo "nevýznamný" lidi nebo záležitosti. Je to silný, aniž by si musela pomáhat ať už hudbou nebo kamerou, návodnejma otázkama nebo já nevim, čim ještě, a je to silný, aniž by se uchylovala k patosu, klišé nebo k nějakejm přiznanejm scénám. To její vedení v tom výslednym vyznění je ale tak upozaděný, že člověk opravdu vnímá pouze ten pár, o němž danej díl je, aniž by byl vyrušovanej nějakou moderací; a pokud někdo o něčem mluví na kameru, je to tak pochopitelný, že neni ani třeba, aby byla slyšet otázka - Třeštíková ty lidi prostě nechá mluvit, nechá je na kameru působit, nechá je vyjádřit se, dává jim prostor. Dění nebo životní situace nijak nekomentuje, nesoudí, neodsuzuje - každej z dílů je tak málo citově zabarvenej nebo tendenční, jak je to jenom u lidskýho díla (podle mě) vůbec možný. A je zajímavý, že Třeštíkový vyšlo natočit šest párů, tzn. "jenom" dvanáct lidí (plus členové rodin a pozdější potomci, samozřejmě), ale že i tak se tam našly nejrůznější vztahový a manželský modely nebo až "archetypy" - manželství, který přežilo, funguje a vzešlo z něj pět dětí (Ivana a Václav Strnadovi), pár, ve kterym se chlap po revoluci začal realizovat ve všem možnym podnikání a matka v koníčku svý dcery, a nakonec spolu nezůstali (Ivana a Pavel Halamkovi - v době natáčení druhýho dílu spolu ještě byli), našel se tam i pár, kterej nefungoval ani předtim, než se vzali (chlap - snílek, mimoň, vědátor; ženská - jednodušší typ bez přesahu, která nakonec zahořklá a obtloustlá skončí u křížovek a telenovel - Zuzana a Stanislav Čeřovský); našel se tam pár bez vzdělání a kvalifikace žijící jen z dávek (Marcela a Jiří Haberlandovi), kterej se taky rozpadl a kde Marcelu navíc postihly rodinný tragédie; našlo se tam manželství, kde si chlap razil kariéru rodině navzdory, a podle toho i tohle nakonec skončilo rozvodem (Zuzana a Vladimír Gdovínovi), a nakonec i pár, kterej se sice nerozvedl, ale kde to skřípalo už od začátku - Mirka a Antonín Kubrovi spolu sice zůstali, ale šťastný podle všeho spolu za celou dobu jejich manželství nikdy nebyli; takže by se dalo řict, že spíš přežívaj v odumřelym vztahu. Najít se tam dá skoro všechno - amatérskej herec, podnikatel, fotograf, programátor, nábytkář, mamánek, snílek, workoholik; rodiče zodpovědní i nezodpovědní a nepřipravení; děti, který jsou hodný, ale i rebelující a vymezující se... Prostě navzdory tomu, že se jedná o zdánlivě malej vzorek, tak je to mimořádně hodnotná záležitost, která má co říct možná ještě víc, než se může zdát. Mimochodem, poznámka pod čarou - ten dokument je i celkem názorná odpověď na otázku, proč asi je u nás 50% rozvodovost. To, že se za soc lidi brali brzo a všichni, to rozhodně nesvědčilo o větších vztahovejch kvalitách nebo ničem jednoznačně pozitivnim - lidi očividně jsou stejný mamlasové, sobci, omezenci a pro vztah (ne)vhodný dneska stejně jako před 30 lety; tehdy jen byla doba, kdy bylo normální se brát, dnes je naopak doba, kdy je normální se nebrat. Ani jeden extrém neni správně, ale vzpomínkovej optimismus týkající se dob minulejch očividně neni na místě. Ono to asi v zásadě neni nic moc novýho, ale tady to je krásně vidět černý na bílym. Lidi to dřív možná hnalo k větší zodpovědnosti, ale i za cenu toho, že do manželství vstupovali často v absolutně nefunkčních vtazích, který prostě přežít nemohly (viz Zuzanu a Stanislava Čeřovský)... - a přežily-li, pak zase za cenu toho, že jeden s druhym prostě za celej ten svůj partnerskej život nejsou šťastní a jen to prostě nějak přežívaj a doklepávaj; o nic pozitivního teda v žádnym ohledu rozhodně nešlo (viz Mirku a Antonína Kubrovy). A spousta z tadytěch párů, který se braly v sedumdesátejch až osumdesátejch letech, se pak po revoluci rozvedly, nebo spolu sice papírově zůstaly, ale v naprosto mrtvym a nefunkčním svazku. Zvýšenou rozvodovost pro roce 89 bych rozhodně neviděl jako bezvýhradní ovoce nový společnosti a novejch hodnot, ale i jako důsledek shnilejch manželství uzavřenejch v druhý polovině komunistický éry právě těmahle typickejma a výhradníma odkojencema komunismu. Je to sice trochu OT, ale často se to dnes řeší, a tenhle projekt v podobnejch diskusích celkem má co říct. WTF moments: Jak může táta říct, že je zklamanej, že má dceru, že chtěl kluka - jak si to může nejenom myslet, ale dokonce i nahlas říct, a ještě k tomu na kameru - to je něco, co fakt v životě nepochopim. A tady to byla záležitost každýho druhýho (pravda, někdy nepřímo - "mám kluka, tak to je dobrej pocit, to je dobře...", ale stejně).

(POZOR, TROLEJ) Je to pro mě mezi 3 a 4*, i mě trošku zklamal ten doslovnej a sebevysvětlující konec. Lehký zklamání v BM ale pořád znamená v kontextu ostatního těžkej nadprůměr. Ta myšlenka, že nepřátele je potřeba odosobnit, aby "nám" nedělalo problém je pak zabíjet, to je samozřejmě silný a děsivý v tý skutečnosti, že to osvědčeně funguje (kde já jsem to naposled slyšel? Že by se to nejmasovějc a nejefektivnějc použilo už třeba u Židů za WW2?). Tady je ale ještě přidanou úrovní to, že vojáci nevěděj, že je jejich vnímáním manipulováno - mohli bychom se samozřejmě bavit o tom, jakej rozdíl je mezi omámením davovou psychózou a nějakym skutečnym oblbovákem (kdo to vlastně ví nebo neví víc nebo kdo má větší právo tý naordinovaný skutečnosti věřit), výsledkem kažodpádně je, že ti "správní" jsou pak ochotný vraždit ty "monstra", protože je jednoduše nepovažujou za lidi. A ve výsledku je pak mnohem jednodušší nevědět, nevidět a neřešit - stejně jako každej z nacistů se vymlouval jen na vykonávání rozkazů, stejně tak se Stripe nakonec rozhodne, že než aby čelil nepříjemný pravdě, tak se týhle hře a tomuhle konceptu (vč. nechání si naočkovat, kdo je to monstrum a kdo je ten člověk) radši podvolí i za cenu, že mu zase vymažou paměť, takže si ani tuhle morální prohru, ani to jeho předchozí zjištění utajovaný pravdy ani nebude pamatovat. Jenže pro něj to je jen nepříjemná pravda, před kterou ještě uniká; pro ty na druhý straně barikády je to otázka života nebo smrti. Tohle byl za mě hodně silnej moment (společně s tou promluvou nádherně děsivýho Kelleyho/Arquetta ohledně toho, jak se "jako lidi vlastně neradi zabíjíme, a že v tom je problém, pokud na vyhlazení nepřítele závisí přežití vyhlazujících") a asi hlavně díky němu a následnýmu Stripovu alibistickýmu kapitulování se nakonec klonim k těm 4*.

První polovina mě bavila obrovsky, naštěstí jsem totiž patřil k těm, co si nepřečetli (pro mě nepochopitelně spoilerovitej) popis epizody - takový to, kdy člověk vůbec nechápe, co se děje, kde se to děje a o co vlastně jde, to bylo spoečně s tou podivnou psycho postavou Yorkie a jejím podivně milostně?/přátelskym vztahem s Kelly asi vůbec to nejzajímavější. Obecně vzato (jako u BM už klasicky), ten nápad je samozřejmě zajímavej, jinak jsem z toho ale celkově spíš rozpolcenej a za pravdu musim dát třeba Ghoulmanovi, že jde trochu o zjednodušující iluzi neberoucí v potaz obrovský množství souvisejících problémů, kterejm se film prostě a jednoduše nevěnuje: problematiky psychickýho vlivu, zneužitelnosti a závislosti na "tom druhym životě", nevěnuje se ani problematice toho, že ani tohle samozřejmě nebude žádná "věčnost", byť tomu uživatelé bezvýhradně věřej a je to tak podávaný (máme omezenou funkčnost/určitou trvanlivost systému z hlediska technologií nebo dalšího technologickýho vývoje, máme tu nutnost údržby a závislot na energiích, máme tu samozřejmě taky rozpad samotnýho fyzickýho materiálu, ale ve hře je i třeba takovej konec lidský společnosti - cojávim? Zní to možná trochu vystřeleně, ale v momentě, kdy se bavíme o tom, že něco je "na věčnost", tak to přehnaný samozřejmě bejt přestává). Aspoň jeden díl BM má ale sladkej (možná až přeslazenej) konec a aspoň jeden díl nekončí děsivě, kde technologie přinášej jen zkázu, jen mě osobně to prostě nějak nepřesvědčilo: Kelly nejdřív tvrdí, že tam zůstávat nechce, protože (cituje svýho manžela) "jak by tam mohla zůstat, když tam nemůže bejt s jejich zemřelou dcerou" (a teď už teda ani tim manželem, se kterym strávila celej život, a kterej se po smrti do Systému kvůli dceři nenahrál), ale přesto je Kelly schopná si v rámci svejch posledních tejdnů života užívat tak, jako kdyby byla bezstarostnou dvacítkou - pro mě je to trochu nekonzistentnost jejího rádoby morálního stanoviska životem protřelý matky a manželky, to v kontrastu s nevázanou zábavou bez výčitek (zábavou pro zábavu, zábavou pro zážitky). Ten její konečnej obrat o 180° ("seru na manžela a dceru a celej můj dosvadní 80 letej hetero život, jde se pařit s mojí novou holkou!") mi ale přišel hodně zvláštní, to je obrat skoro jak v nějaký telenovele. Pro mě by třeba byla zajímavější otázka, jestli by vůbec bylo (kdybychom na to měli po fyzický stránce) pro lidi v nějakejch 80, 90 letech vůbec možný si takhle "po mladicku" znovu užívat, jestli by po celym tom životě, už s dospělejma dětma, možná vnukama, po životě strávenym ve vztazích a po tom, co se přece jenom mysl a psychika v porovnání s mladší verzí sebe sama nevyhnutelně změnila, jestli by vůbec člověk měl náladu/chuť/žaludek chtít se takhle bavit i s vědomím všech těch už prožitejch životních radostí a bolestí. Možná jo, nepozchybňuju to, jsem ale přesvědčenej, že by to nebylo tak jednoduchý nebo jednoznačný - protože mládí člověk prožije jen jednou (myšleno i mentálně). Ale i kdybych měl pravdu, samozřejmě se to nevylučuje s chováním postav načrtnutym seriálem - jasně že i v životě je spousta lidí, co ani v 80 letech nevěděj, co chtěj a nejsou vyzrálí, tak proč by o nich nemoh bejt seriál?... A možná to chápu moc úzkoprse - je mi jasný, že ten kontrast byl i mezi Yorkie a Kelly (jedna si užívá, protože jí to bylo upíráno, a druhá proto, že se loučí), ale prostě to na mě nepůsobilo tak přesvědčivě, aby to pro mě byl jeden z nejlepších dílů vůbec, jako to je očividně pro většinu (nejen místní, ale i na imdb).

Fuj, tenhle díl mě totálně rozebral. Rozerval. Zničil. Ještě několik dní po něm se to ve mně mlelo, motalo se mi to v hlavě a vůbec mi z toho nebylo hezky. A nejděsivější a nejmrazivější na tom je, že tohle se určitě už dělo i děje - mám teda vlastně já sám vůbec zameteno před vlastnim prahem? Protože ono už možná včera bylo pozdě na něco takovýhodle myslet... (POZOR, TROLEJ) Ten příběh se odvíjí pomalu a postupně, začíná to hrozně hezky, všechno vypadá úplně normálně a bezproblémově, a postupně to začně nabejvat úplně paralyzující hloubky a šířky a vejšky, jako takový monstrum z těch nejhorších nočních můr, co schovaný někde v ustupující mlze začne postupně nabejvat na tvaru, a každou další chvilkou je to horší a děsivější a člověk už dávno ví, že to skončí strašlivě, ale ono to přesto pořád nepřestává a pořád se to zhoršuje... A tahle postupná změna se děje, aniž by se vlastně nějak výrazně změnil styl vyprávění nebo pojetí. A tu mojí úzkost ještě umocňuje to dilema, kdo je vlastně vinnej víc - ten, kdo někoho vydírá v rámci (jím definovanýho(!)) vyššího principu mravního, nebo ten, kdo si třeba občas objedná kurvu? Dá se to vůbec říct, a má se to vůbec porovnávat? A můžu se vůbec určit do role, která o tom může rozhodnout? Nepochybný ale je, že svět JE plnej lidí, který na sebe tyhle role bere a brát bude, takže jediná obrana proti tomu je asi nedělat věci, který by mi zničily život, kdyby se o nich moje okolí dozvědělo - minimálně to nenechat na těchhle samozvanejch soudcích. Ono to asi je tak trochu očividný a samozřejmý pravidlo, internet nás ale bohužel staví do úplně jinejch pozic, aniž bysme si často uvědomovali, že tam vlastně už dávno jsme. Samozřejmě je otázkou, jestli to následný společensko/rodinný stigma ("to je ten, co si objednává kurvy/co chodí do bordelu/co rasisiticky vtipkuje") je odpovídajícím trestem za prohřešky viníků, nebo jestli díl týhle lidský destrukce nejde i za mírou společenskýho pokrytectví (nějaký tajemství má každej, a je jednouchý se tvářit, že se to týká jen těch druhejch-těch, na který se přišlo). To samozřejmě nijak nesnižuje očividně zvrácenou a opovrženíhodnou pedo-úchylku hlavního hrdiny, která se naplno potvrdí až v posledních minutách filmu, a jejíž děsivost a hrůzostrašnost asi nebude zpochybňovat nikdo. Jakkoli šokující a vlastně mrazivý zjištění to pro mě bylo (dyť on sám byl ještě vlastně dítě!), tak až vlastně díky tomu se nakonec ukáže, že celej ten řetězec vydíranejch "obětí" s různou mírou "závažnosti" prohřešků (teda podle měřítek vyděračů) byl vystavěnej jen díky Kennymu a jeho finálnímu sokovi v tom posledním boji na život a na smrt, že celý to bylo zkonstruovaný jako trest pro ty nejzvrhlejší, nejodsouzeníhodnější a nejhorší úchyly. Ti ostatní jen dělali mezičlánky, byť i o nich to vyděrači nakonec všechno zveřejnili - byli "jen" částma toho obludnýho smrtícího totemu, na jehož vrchol byl posazenej až Kenny s tim jemu podobnym. Pro tyhle dvě "hlavní postavy" řetězce ale přijde (kromě samotnýho zvěřejnění) ještě další trest, a to takovej, kterej jim podle vyděračů náleží - trest absolutní, po kterym nastane smrt buď fyzická (pro toho slabšího) nebo společenská (pro toho, co souboj přežije): Za prvý mu na kontě kromě pedofilie přibude navíc ještě vražda, a za druhý to společenský zdiskreditování je v podstatě doživotní, natož třeba v kruhu rodiny (to kdyby třeba oficiální trest ve vězení nakonec náhodou nebyl nijak fatální). Příběh teda končí totální destrukcí (vztahovou, psychickou, společenskou, fyzickou - vodevr) na všech úrovních, a to i u lidí nebo dokonce dětí, do kterejch by to člověk třeba nikdy neřek - dyť on na začátku tý holčičce tak hezky přines tu zapomenutou hračku... Tak je to ale asi dycky, co. Při závěrečnym rozhovoru, kdy zoufalej Kenny v panice řiká, že se jen kouknul na pár fotek, tam se mi chtělo brečet. Protože dneska je doba, kdy se na nějaký takový fotky dá podívat až moc snadno - bez toho, aniž by člověk musel tušit, co vlastně dělá nebo kam to vede (jasně, pedofilie je přece jenom ještě pořád někde jinde a v žádnym případě to nijak neobhajuju ani nezlehčuju). Jo - a hercům (předevšim Kennymu a jeho nucenýmu parťákovi/řidičovi), těm patří absolutorium. Naprosto; to, co předvedli, bylo nic než ryzí a autentický zoufalství.

Je to trochu podobný jako v případě Marcely - pro toho, kdo viděl oba (teď už teda všechny tři) díly etud, pro toho to nic moc dalšího průlomovýho nepřinese. Nemyslim si ale, že proto by snad bylo zbytečný Strnadovy dělat - zrovna příběh Strnadovejch je natolik nosnej (kterej ale nakonec z Etud neni, žejo), že podle mě stojí zato dát mu z více dílčích celků formát jednoho filmu; ten totiž může bejt zajímavější nebo přístupnější zas pro někoho ještě dalšího. Osudy dalších aktérů Etud nejsou samozřejmě zajímavý o nic míň, výhodou a přidanou hodnotou právě Strnadovejch je ale nějakej ten progres - myšleno směrem dopředu, konstruktivní vývoj jejich už tak fungujícího(!) vztahu i celý rodiny, a že přes různý peripetie (ať už s dětma nebo v manželství) to je nakonec příběh s dobrym koncem. To je totiž (obecně, nejenom dneska) doslova vzácnej jev! A právě už jenom kvůli tomu, že spolu zvládli těch 35 let vydržet a že vychovali 5 fungujících dětí (zdá se), už jenom kvůli tomu stojí zato udržovat tu jejich výpověď v povědomí, protože jsem přesvědčenej, že může dát naději nebo bejt inspirací pro tisíce dalších lidí. Že nějak to nakonec přece jen jít může. Líbí se mi na tom i to, že oni fakt žádný filmoví hrdinové nejsou - naopak ve spoustě věcí mi dost vaděj nebo s nima nesouhlasim; oni nakonec vlastně ani nejsou moc charismatický, a stejně to všechno člověku nevadí - naopak, o to autentičtější to pro mě celý je. A přestože v rámci Etud to nakonec je asi nejnadějnější pár, tak ani jemu se nevyhnuly těžký partnerský problémy, který i tady odnesly zase ty děti. A to ani nešlo o žádnej rozvod. I tak to ale stačilo k tomu, aby se (pozor, trolej) odvolala jedna svatba, dalšímu synovi to rozbilo vztah, a to nepočítám ty deziluze a nenávratný škody, který se ani nemusej dát popsat... Takže tolik asi k tomu, jak maj lidi často pocit, "že teď už se přece rozvést můžou, když už maj ty děti dospělý" - nemůžou. Aby to nenasekalo škody a jizvy všude kolem, tak nemůžou - nikdy. Ale i s těma jizvama to je život, a život jde dál - a přesně toho jsou Strnadovi taky důkazem. // syn Martin: Já si chci ten život užít, je jen jeden. Táta si možná bude užívat, až bude starší, ale teď si neužívá. To já nechci.

Rozpad osobnosti ve virtuální realitě virtuální reality virtuální reality? Aaaaa, paráda, to fakt můžu! Další vybroušená pecka, která po skvělym průběhu naplno udeří až v samotnym závěru - dějově a scénáristicky mimořádně promyšlenej díl bez výraznejch mezer, kterej bych typově zařadil hned vedle speciálu White Christmas, nebo možná i samotnýho Nolanova Inception. Jasně, je to točený hororově a celej ten koncept efektním scénám a zvratům tak trochu nahrává (strašidelnej dům vytvořenej na míru podle zákazníkovy osobnosti, zapsání se jako tester do pochybný společnosti dělající pochybný věci a pochybný pokusy s virtuálníma realitama), to ale nic nemění na tom, že to je natočený skvěle: kamera, střih, budování příběhu a jeho uvěřitelnost.. ale i atmosféra, tématika nebo vykreslení postav. Přiznávám, jsem bábovka, takže ve strašidelnym domě jsem se často radši koukal někam trochu vedle televize nebo rovnou do země, to jsem měl upřímně řečeno celkem nahnáno, ale ten konec jsem pak už jenom zhltnul s otevřenou pusou. Super, jen tak dál - za mě zatim jeden z nejlepších dílů BM vůbec.

Chápu kýčovitou a přerůžovělou stylizaci, chápu a beru milionovej nápad, ale nesedla mi asi ta forma nebo to provedení - společnost je sice cele a celá postavená na hodnocení se navzájem na stupnici od 1 do 5 (trochu mi chybělo, že si tam lidi nemohli posílat Odpady, haha), ale přesto to dělaj hrozně kostrbatě obyčejnejma mobilama, hodnotěj se i za drcnutí se na ulici a přitom to ovlivňuje ne jen jejich kariéru nebo společenskej status, ale někdy doslova i jejich život. Vůbec tomu neberu ten nápad, kterej je (jako v BM tradičně) zase skvělej, možná to ale celý hodnotim trochu níž i proto, že mě strašlivě srala ta mně extrémně nesympatická protagonistka. Jinak je ale ta obecná honba za lajkama na fejsbuku a instagramech a všude možně tak zvráceně zhoubná a nebezpečná, že pro mě bude zajímavý asi cokoliv smysluplnýho, co o tom kdo kdy natočí - a tohle je samozřejmě mnohem víc než jen to..‎ Takže díl je to zajímavej hrozně, celkově mi ale nesed tak, jak bych si přál (narozdíl třeba od Walda, kterej mi ani nesed, ani mi to nepřišlo zas tak zajímavý - na BM ojedinělej případ) - za mě teda silný 3*.

Za mě to je pecka, která vyčnívá i v rámci vysokýho standardu dalších dílů BM. Fakt jsem si to užil, ten nápad s vytvořenim si vlastního alterega na tu "černou" práci je výbornej, obzvlášť v momentě, kdy by každý takovýhle alterego bylo kopií originálu včetně vlastního vědomí a identický osobnosti - tzn. vlastně bez vědomí, že jde "jen"(?) o kopii orginálu. Těch nebezpečí včetně až trochu děsivý bestiality a brutality, která je v tomhle celym konceptu obsažená a vlastně braná jako samozřejmost, těch tenhle film ukázal spoustu a je fakt hrozně zajímavý se nad tim zamejšlet. Co dělá člověka člověkem? Je lidská kopie člověkem míň jen proto, že je kopií, přestože jde o kopii kompletní a "živou" - navzdory tomu, že jen virtuální (což ta kopie ani neví)? Kdo je vůbec v době nastupující mechanizace a robotizace živou bytostí? Co je trest, co má bejt trestem - jaká je podstata trestu, jakej účel má sledovat nebo naplňovat? Má někoho vůbec zajímat, jak se cejtej a jak různý situace (o trestech nemluvě) prožívaj "věci", o kterejch se rozhodneme, že je za lidský považovat nebudeme? Má někdo řešit, nebo se dokonce zabejvat utrpením, který možná prožívá něco, co za člověka ani nepovažujeme? Ke skvělýmu dílu se skvělou kamerou a režií, ke skvěle vystavěnýmu příběhu o mnoha úrovních, ke skvěle vybranejm hercům (včetně krásný Chaplin!) a ke skvělýmu konci/rozuzlení mám jen tu výhradu, že ne všechny nápady mi přišly dostatečně rozvedený nebo dotažený - za všechny třeba to, že (POZOR, TROLEJ) se závěrečnym "výslechem" podezřelýho s následnim přiznáním asi páni vyšetřovatelé nemuseli čekat na nějakýho psychologa/manipulátora/odborníka na komunikaci/vodevr, když si s kopií vězně sami mohli dělat, co chtěli a jak dlouho chtěli bez toho, aniž by jim s tim někdo musel nějak sofistikovaně pomáhat - nástroje, který společnost měla k dipozici v kontrole nad těmahle avatarama, ty jim poskytovaly v podstatě neomezenou moc a možnost dosáhnout téměř čehokoli v postatě minimálnim čase (podle pravidla "Když něco nepude, napal jim tam dalších pár set let, tebe to bude stát pár vteřin a oni se ti pak samozřejmě moc rádi přiznaj/cokoliv daj/cokoliv prozraděj atd."). Další nedotažeností (znovu o nic míň zajímavou) je třeba ta blokace lidí - ta samozřejmě nic neřeší, je brutálně jednostranná a v reálu by byla krutě nelidskym trestem, kterej je (ve společnosti načrtnutý filmem) dávanej téměř na potkání, bez soudu, komukoliv a vlastně klidně za cokoliv. Ale znova - to jsou malý problémy a malý "výtky" v porovnání s řemeslně skvěle zvládnutym dílem nabušenym nádherně děsivejma nápadama. Takže moc díky, zase budu mít trochu odtažitější a paranoidnější přístup k technologiím, haha.

Kraťas samozřejmě dobrej, ale taky se teda přidávám spíš k tý části, která z toho zas tak do nebes posraná nebyla. Tim tomu samozřejmě nijak neberu dobrý herce v čele jednoznačně s Brendanem (ale hned za něj bych navzdory jeho malý roli zařadil jeho tehdejšího uchosyna Domhnalla, kterej mě bavil snad úplně nejvíc), ani třeba bizár v podobě explodující krávy, vraždy králíka nebo kusů mozku na okně vlaku. Neberu tomu ani pár skvělejch replik ("vystřelil svý mámě mozek z hlavy" - "aha, a je mrtvá?"; nebo "neviděl jste mojí manželku?" - "jojo, před chvílí se rozmázla o vokno"), kromě tohodle všeho tomu ale pro mě nakonec chyběla asi nějaká ta chemie, díky který by to působilo využitějc.