Wecfarien

Plakala jsem, protože to bylo krásné. Protože v tomto zlém, povrchním světě se občas ještě ukáže záblesk civilizace. V tomto nehostinném, bezútěšném... ále, seru na to.

Stierlitz nebyl homosexuál, ale nechtěl urazit Bormanna...

Nuda, plochost postav a částečná předvídatelnost bohužel dominovaly.

Jean-Louis Trintignant vesluje v loďce a u toho vypráví svým podmanivým hlasem rytířskou legendu ze 13. století... to byl hlavní moment, pro který mi stálo za to ten film vidět.

Dokonalé v naléhavosti a nesnesitelnosti... místy velmi málo příčetné.

To je naprostá, naprostá... takové slovo ještě nevymysleli. Takže naprostá, naprostá, tři tečky. Fantazie? Bravura? Všechno slabá slova. Trintignant prostě uměl hrát fešácké prevíty a Robbe-Grillet měl perfektní smysl pro absurdní dialogy (-"Opakujte, kde." -"Kde." -"Dobře.").

Vykreslení některých vztahů mezi postavami blbé nebylo (sanitář a jeho matka, sanitář a zdravotní sestry, sanitář a někteří pacienti). Zápletka mi ale banální až blbá přišla. Už jenom předpoklad, že by nějaký sanitář mohl aplikovat injekce, aniž by to někdo okamžitě zjistil. Skutečný heparinový vrah, co je mi tak známo, byl zdravotní bratr - vedoucí směn.

Je potřeba vědět, na co konkrétně je to parodie. (Což, jak soudím podle komentářů, neví každý.)

Nudné, nezajímavé, nevím, co to mělo v divákovi vyvolat a co mu to mělo říct. Dodívala jsem se jen proto, abych zjistila, jestli Sean Bean tradičně zařve a jakým způsobem to bude tentokrát.

"Chaque fille est une pute..." Lži z úst svůdce Trintignanta znějí tak sladce. Splétá z nich alternativní realitu, do níž je snadné nechat se vtáhnout a podlehnout jeho šarmu. Jak to bylo se Jeanem, archetypem hrdiny, vlastně není vůbec důležité, když se lhář svůdně usměje a vhodně kombinuje projevy své síly a bezbrannosti, něhy a krutosti.