Rattlehead

Obrovské překvapení, o tomto filmu jsem nikdy neslyšel, ani jsem o něm nečetl. Přitom je to velmi silný snímek, i když jenom pro určitý typ diváků. Málo děje, málo dialogů, důraz je kladen spíše na vizuální stránku - líbilo se mi využití mezititulků, ve zvukovém filmu tak málo vídané. Film by přitom měl být vnímán spíše očima, než ušima, ne? Škoda, že si toto uvědomuje tak málo režisérů. Karel Kachyňa je skutečná třída, takových režisérů zas tolik nemáme.

Sice nepatří k nejlepším Hitchcockovým filmům, ale pět hvězdiček dostane, byť s odřenýma ušima. Je zde hned několik silných scén - amsterdamský atentát v dešti, scéna ve větrném mlýnu, a hlavně scéna na věži, ve které jde hlavní postavě o život. A jak je u Hitchcocka zvykem, i v tomto filmu je krásný milostný příběh. Největší slabinou je pro mě poněkud naivní politické vyznění (Amerika jako jediný možný zachránce světového míru), ale budiž. Politiku ve filmech neřeším...

Francouzská kinematografie je pro mě nejlepší na světě - tento film je jedním z mnoha důvodů, proč tomu tak je. Svět předměstské ulice byl vybudován v ateliéru za dozoru filmového architekta Alexandra Traunera (1906 - 1993). Tato osobnost je podepsána pod snímky jako "Nábřeží mlh", "Děti ráje", "Svědek obžaloby", "Sladká Irma", "Byt", "Příběh jeptišky", "Jak ukrást Venuši" či "Fedora".

Tímto skvělým filmem se Visconti definitivně zařadil mezi mé nejoblíbenější režiséry. Vizuální brilantnost je u něho samozřejmostí, tento film je navíc hodně zajímavý i dějově. P. S. Nedávno jsem si uvědomil, že většina mých oblíbených filmů je černobílých - možná to bude tím, že po nástupu barvy se režiséři stále méně zajímali o vizuální působivost svých filmů. Asi se domnívali, že diváci budou dostatečně uchváceny samotným faktem, že sledují barevný film. Z těch málo světových filmů, které by hodně utrpěly převodem z barvy do černobílého formátu, jich několik natočil právě Visconti.

Fellini nepatří k mým nejoblíbenějším režisérům, ale Silnice mě skutečně dojala. Velmi silný film, který právem patří do zlatého fondu světové kinematografie.

Opravdu nádherný film. Nejsilnější scéna? - když Paul na večírku pustí Wagnera, zhasne světla a se zapáleným svícnem v ruce a s čepicí důstojníků Wehrmachtu na hlavě chodí po pokoji a recituje německé verše...

Opravdu nádherně natočený film, skvost počátků zvukového filmu u nás. Mezi ostatními filmy té doby vyčnívá podobně jako např. Občan Kane mezi hollywoodským brakem. Líbí se mi práce s detaily (třeba bohatý muž je často zastoupen záběry na svůj luxusní automobil, dále tisícikoruna atd.), krásnou atmosférou se může pochlubit scéna v kostele a rovněž i scény v nočních podnicích. A pak ty narážky na zvukové přístroje - nezapomínejme, že v roce 1931 stál zvukový film pořád na počátku své cesty. Úžasná je rozcvička v rozhlase, kdy vidíme tlustého moderátora, jak sedí v křesle a čte : "Nebuďte tak líní". Jeden z vrcholů kariéry Gustava Machatého (bohužel neznám jeho zahraniční díla, což je velká škoda).

...dost mě zaráží průměrné hodnocení tohoto filmu. Mně se moc líbil, má to nápad, humor i šťávu. Hlavně scény z noční Prahy - kde R. Hrušínský rozhazuje stokoruny jako drobné, a také scény z poutě, kde R. Hrušínského pronásledují dívky z pražského nočního tahu a zároveň "pohřbený" strýček...

Cesta do nebe nepatří zrovna mezi nejlepší Buňuelovy filmy, ale za shlédnutí rozhodně stojí. Je ta vlastně taková road movie, neboť většina děje se odehrává v autobuse, kterým jede mladík, hlavní postava filmu, za notářem kvůli závěti. Nejvíce se mi líbila postava mladé svůdkyně. Je to ten typ ženy, kterou budete opovrhovat, a zároveň po ní dychtivě toužit. Celou cestu se mladíkovi (čerstvě ženatému) "nabízí", a nakonec (jak jinak) dosáhne svého...