Rattlehead

Filmu vévodí nádherné barvy, dobří herci a kvalitní hudba. Začíná to jako typický samurajský film, ale nakonec je z toho příběh lásky s hitchcockovskou atmosférou. Velká paráda.

"Jediné, na co si z natáčení vzpomínám, je, že jsem si bez ustání říkal, že to nesmí být nudný film a musí bavit. Žádné jiné ambice jsem neměl." Pro mě asi nejoblíbenější Bergman ze čtyřicátých let (záměrně neříkám nejlepší). Úvodní sen patří k jeho vrcholným vizuálním okamžikům (obří oko, kovadlina, nahá žena v akváriu). Samotného režiséra můžete vidět v závěru, jak čte ve vlaku noviny. Premiéra proběhla ve Stockholmu dne 17. ledna 1948.

Tento televizní snímeček se skládá ze dvou rovin - černobílého tance (či spíše vyjádření emocí pomocí tváře a ladných pohybů těla) a barevného vysvětlujícího komentáře. Lze doporučit těm, kdo se zajímají o umělecký tanec. Ostatním to asi příliš neřekne... Televizní premiéra na TV2 dne 15. prosince 1976.

Výborný Bergmanův film, který mi dlouho unikal. Ženské představitelky jsou vesměs výborné, úžasný je rovněž scénář, který nemá hluché místo. Jeho autorka Isakssonová jej napsala dle svých dvou povídek ze sbírky "Dönens faster" ("Tetička smrti"). Za kamerou tentokrát chybí Gunnar Fischer a myslím, že Ingmar nechtěl diváka příliš rozptylovat nějakými jízdami, takže kamera působí tentokrát trochu nenápadně. Nijak zvlášť to ovšem nevadí.

Klasický Hollywood na vrcholu svých možností. Božská Marilyn, krásné barvy, šaty, šperky, chytlavá muzikálová čísla, to vše tvoří dohromady neodolatelnou filmovou kolekci. Lituji, že jsem ji nemohl vidět v kině, to teprve musí být zážitek!

Pro ty, co se chystají k maturitě z literatury (či angličtiny) - jedná se o zfilmování pouze druhé části románu "Údolí strachu". V této druhé části předlohy vůbec nevystupují Sherlock Holmes ani doktor Watson (s výjimkou epilogu; tito jsou v první části, kde vyšetřují smrt pana Douglase, což je vlastně McMurd po dvaceti letech). Samotná kniha není příliš tlustá a doporučuji si ji přečíst, je výborná. Tahle televizní inscenace mi přišla přece jen spíše průměrná, na začátku třeba chybí hádka McMurdyho s policistou, která je podle mě dost důležitá. Rovněž závěr filmu je jiný. Jinak slovo "brakýři" zní v anglickém originále "the scowrers". Dříve se překládalo jako "lupiči" či "bandité", ale anglický termín nemá pejorativní nádech.

"Natočil jsem špatné filmy, které jsou mému srdci blízké. Natočil jsem, objektivně vzato, dobré filmy, které mi jsou lhostejné. Jiné jsou komickým způsobem podrobovány změnám mých vlastních postojů. Občas se stane, že mi někdo řekne : Tenhle film se mi líbí. To mám pak hned radost a taky se mi začne líbit." Snímek jsem poprvé viděl v říjnu 2008 v kině Aero. Dnes díky ulož.to podruhé, sice s anglickými titulky, ale i tak jsem za něj nesmírně vděčný. Jistě, není to veledílo, ale ukazuje, že Bergman šel vlastně vždy po správné cestě, všechny jeho filmy určené pro kina mám rád, a to jsem jich viděl už kolem 35. Jenom televizní "Obřad" mi tolik neseděl.

"Žízeň vykazuje pozoruhodnou kinematografickou vitalitu. Začal jsem nacházet svůj způsob filmování. Ovládl jsem nemotorný stroj. Celkem vzato, fungoval tak, jak jsem chtěl. A to přece byl triumf." Jeden z posledních Bergmanových filmů pro kina, který mi chyběl do sbírky shlédnutých. Zklamán rozhodně nejsem, byť jsem překvapen, že třeba Jenni zde mluví o jednom z nejlepších snímků velkého režiséra, ale to je samozřejmě vysoce subjektivní věc. Nutno pochválit herce (jako vždy) a kameru Gunnara Fischera (krásné pohyby a též detaily obličejů) plus samozřejmě Mistr Bergman, který vykazoval vysokou úroveň už od svých režisérských počátků. Sám Ingmar si zde střihl vteřinovou roličku muže ve vlaku. Natáčelo se v Basileji, ve Stockholmu a na ostrově Ornö.

Kvalitně natočený snímek. Třeba scéna, kdy budoucí nevěsta sleduje svého bývalého milence, jak se přehrabuje v bankovkách, a poté pohlédne na svého ženicha, jak z váčku loví drobné... To je moc hezké a naznačuje nám to hned v úvodu, jakým směrem se bude děj dále ubírat.

Tento film jsem jako malý znal výborně, teď jsem si dal po skoro třiceti letech repete. Jelikož jsem se mezitím stal fanouškem knížek se Sherlockem Holmesem, získal snímek další rozměr. Jsem s ním velice spokojený a musím přiznat, že když si čtu Doyleovy knihy, tak si Holmese i Watsona představuje právě dle herců z Masky smrti. Jeden z kultů mého dětství.