Tom Hardy

Inu, máme tu dalšího Jokera. Poprvé s opravdu propracovaným originem a přestože často platí, že půlka kouzla je v tajemnu, zde se naopak drobnokresba s narůstajícími minutami sakra vyplácí. Celé je to natolik pečlivě promyšlené a poskládané, až si říkám, proč Todd Phillips (Pařba ve Vegas) tak dlouho váhal s přechodem na drama. New York 70. let vystihl přímo bravurně, kamera nabízí řadu opravdu fantastických (a přitom nepodbízivých) záběrů a celé je to zabalené do opravdu ukázkové ‚špinavé‘ atmosféry. To vše by nicméně vyšlo vniveč, kdyby hlavní roli nezískal Joaquin Phoenix. Právě jeho soustředěný výkon může za to, že Jokerovi divák zpočátku drží palce a později zažívá silný vnitřní morální boj, když je svědkem toho, kam až sahají důsledky jednoho šíleného klauna. V tom je podle mě největší vítězství filmu. Napřed si nás omotá (podobně jako Americká krása) vztyčeným prostředníčkem vůči společnosti, ale nadšení postupně střídá hrůza z toho, jak se celá situace vyvíjí. Nejsilnější je na Jokerovi syrově gradované finále. Na konci jsem se cítil hodně rozpačitě z otevřené oslavy anarchie, ale to nemyslím jako výtku. Jde o evidentní tvůrčí záměr a je MOC dobře, že dokáže nějaký mainstreamový (a dvakrát tolik komiksový) film způsobit, že se divák cítí v kině podobně rozpolceně a nekomfortně. Jen mám menší obavu, jestli tenhle snímek nepřichází v trochu nešťastné chvíli (přeci jen je podobných Jokerů v poslední době společnost plná). Nějaká negativa? Pokud vezmu v potaz pro inspiraci klíčového Taxikáře (čímž se ani sám Phillips netají), v jeho případě jsem měl pocit, že si za blbou realitu hlavní hrdina může sám, kdežto Arthuru Fleckovi život vyloženě (a tím pádem scenáristicky občas okatě chtěně) hází klacky pod nohy. Je to cílená one man show, pár minut navíc se ale mohlo věnovat příběhu dvou vyšetřujících detektivů (v současném dietním pojetí ani nemuseli mít jména a konkrétní tváře). A... to je asi vše. Pocitově je pro mě Joker v tuhle chvíli nejsilnějším filmovým zážitkem letošního roku. 90%

Jsem rozhodně rád, že to nedopadlo jako Smrtonosná past: Opět v akci. Ale to je upřímně to nejlepší, co mě na adresu nového Ramba napadá. Očekával jsem ledacos, ale rozhodně ne generický gorefest (finální třetina v až strašidelně vynalézavém Saw stylu), rozběhnutý miliontou variací na 96 hodin (první dvě třetiny). Rambo bez dlouhých vlasů, džungle a vojenského mundůru navíc ztrácí většinu ze svého charakterového podhoubí a najednou je tam "jen Stallone". Není to ale tak, že by byl Rambo: Poslední krev přímo špatný film. Jako zástupce svého žánru ("někoho unesou a to neměli dělat") funguje celkem obstojně. Ale na Ramba - dvakrát tolik na finále - je to zkrátka málo. Namísto pamětihodného loučení jsme dostali úplně obyčejné béčko, které je v podstatě Plánem útěku 3 v bledě modrém, jen má vyšší produkční kvality. Johnem prolitá poslední krev si zasloužila víc. Takhle se divák po otupující (leč zcela bez debat koukatelné) vybíjené nakonec dojme až u závěrečných titulků, které vzpomínají na celou sérii. A to je, slovy klasika, příliš pozdě a příliš málo.

Zatímco jednička mi přišla jako kombinace Stranger Things a "best of z Nočních můr v Elm Street", dvojka se potýká s narativem "stihnu prostě všechno a všechny", takže se neustále někam skáče a jeden má dojem, že jde o nějaký seriál z produkce J.J. Abramse. Ale v rámci tempa to navzdory vražedné délce vlastně celkem slušně šlape. Výrazně se naráží na limity formátu, kdy film nenechává (na rozdíl od knih) prostor pro představivost, takže úplně nedává smysl, proč Pennywise věčně vyčkává, místo aby hrdiny rovnou kosil (ale tenhle problém měla i jednička). Nemluvě o castingu dospělých, který vyšel tak napůl. Nejvíc mi ale osobně vadí velká sázka na okaté digitální triky, kdy dobrou polovinu scén šlo zvládnout bez nich. Jako dítě osmdesátek mě to jen ruší, nezachrání to ani odkazy na klasiky žánru (od Osvícení po Věc) a finále je pro mě nesympatickým odrazem doby, v níž se "pořádný konec" bez digibordelu neobjede. Ale na adaptaci Kinga pořád ok.

Charlie Sheen je paradoxně ten, kdo nakonec vypjaté scény herecky tak úplně nezvládá, přestože jsem věřil tomu, že právě on dokáže tuhle látku ustát. Ale i tak má 9/11 svou sílu a to hlavně ve finální hře s časem. Napětí v naději, že se v té neskutečné tragédii může odehrát alespoň jeden malý příběh s dobrým koncem, funguje i s průměrným vypravěčem. Takovou sílu někdy skutečné (nebo v tomhle případě skoro až neskutečné) příběhy mají. Bohužel, i bohudík. 50%

Mizerný restart něčeho, co restart nepotřebovalo. Herci vesměs nezajímaví nebo nesympatičtí (snad jen Giorgia Whigham to trochu zachraňuje), dějově neurážející klasika, ale často využívající zbytečně hloupé zkratky nebo nudné mordy. A vizuál působí jako druhá cenová. To i absurdně přepálená třetí série Slashera byla výživnější, protože měla alespoň osobitou tvář. Resurrection nemá vůbec nic vlastního a nevyváží to ani potěšení z návratu klasické masky Ghostface.

Na pomezí tří a čtyř hvězdiček. Seriálový formát to nakonec nezabil, ale stálo to původní koncept - po vzoru osmdesátkových slasherů tu má vrah tajemnou minulost a sem tam to skoro vypadá, jako kdyby vraždil Nezvratný osud. Ale proč ne, nová doba, nové pojetí (jen masku mohli udělat lepší). Obsazení víceméně ok, s jediným slabším článkem, který je paradoxně ale ve výsledku významný (díky čemuž jsem na vážkách, jestli nešlo o záměr). Je bez debat, že tomu chybí scenáristická ruka brilantního Kevina Williamsona, ale klobouk dolů před tvůrci, že to po celou dobu slušně maskují. Dokonce se najde hned několik "téměř-williamsonových" hlášek a stylových situací, které by se neztratily ani ve filmové quadrilogii. Jako fanoušek žánru jsem se nenudil, musím ocenit, že postavy nejsou vyloženě dementní (pokud to není jejich podstata) a hru na vraha jsem prokoukl až téměř na poslední chvíli, takže za mě palec nahoru. 70%

Pohádka o jednom šťastném konci s plamenometem. Občas je to třeba...

Smyšlený příběh o zpěvákovi, který nebyl, ale kapela by moc chtěla, aby přesně takhle jsme si ho pamatovali - jako figurku ve schématickém příběhu o vzestupu a pádu s Jidášem a následným povstáním Fénixe z popela. Ještě že samotné písně jsou nesmazatelně otisknuté v paměti celého světa, takže na ty se sahat nemohlo. Hezký pomník, ale houby pocta. Freddie by se s něčím tak tendenčním a podbízivým nesmířil. On by chtěl bořit hranice. Tenhle film se jich naopak úzkostlivě drží.

Hra na osmdesátky, kde ovšem akce nevychází z hrdinů, rány nebolí, nikdo není opravdu v háji a vůbec tomu chybí taková ta přirozená špinavost, díky níž chtěl Riggs spáchat sebevraždu, McClane putoval z průseru do průseru, Joe Hallenback spal v autě s veverkou a Tango s Cashem poznali radosti vězení. Dwayne Johnson je známý tím, že chce točit příjemné filmy pro celou rodinu, vytvářet pouťové atrakce, které své návštěvníky mají primárně pobavit. Nic proti tomu, ale vytrácí se z výsledku jakákoli obava o postavy i napětí přirozeně pramenící z toho "jak asi situace dopadne". Na Hobbs a Shaw je to vidět o to víc, že už sama série RaZ je hrozně přepálená, ale pořád se v ní akce tak nějak snaží alespoň řádově vycházet z reality (respektive působí proveditelně), kdežto v tomhle případě už se jede na té nejvíc cheesy vlně Brosnanových bondovek. Svým způsobem je to asi správný protipól všem těm akčňákům poslední doby, které berou žánr hrozně vážně (viz série M:I, případně i poslední bondovky s Craigem), ale tak nějak mě to mrzí u filmu, kde jsou před kamerou dva opravdu schopní borci a k tomu jim záda hlídá jeden z autorů Johna Wicka. Navzdory takové konstalaci tu není nic pořádně fyzického ani choreograficky ohromujícího (rozhodně ne bez vydatného zásahu digitálních triků). A když už se ta snaha o poctivý fight objeví (ulička s detektorem obličeje, Kirby vs Johnson), Leitch nepochopitelně zběsile zoomuje a stříhá tam, kde by se Wick v dlouhém celku teprve zahříval. Jako nenáročný skorokomiksový výplach je to víceméně ok, ale v rámci RaZ série spíš zklamání. I to špičkování tu nefunguje tak pěkně, jako v osmičce. Ale Hobbs a Shaw se ani nesnaží tvářit, že něco promýšlí. Prostě ve velkém chrlí na diváka tunu pozlátek a ono se vždy nějaké chytne. V takovém mumraji pak snadno zapadne i to, že Statham a Kirby, ač je dělí ve skutečnosti 21 let, jsou podle flashabcků filmu údajně tak rok/dva od sebe.

Typický příklad filmu, z něhož se skvěle stříhají trailery a vypouštějí bombastické fotky - fragmenty boží, některé téměř geniální, ale ta výplň, z té krvácí oči. On i Kong nebyl scenáristicky žádné terno, ale tam aspoň fungovala dobová atmosféra a v obsazení bylo několik výraznějších charakterů. Tady jsou herci do jednoho nezajímaví a vlastně jen zdržují od všeho, co divák chce opravdu vidět. Zvrat s "netradiční rodinou" má nicméně ohromné koule, jen škoda, že to ve výsledku pořádně nikam nevede (motivace postav bohužel kličkují v logice ryze podle toho, co si příběh zrovna žádá). ALE i přes všechno zmíněné se na druhou Godzillu kouká docela dobře. Dougherty pravidelně dávkuje cool záběry, takže všechno to pitomé vždy ve správný moment utne nějaký dechberoucí moment. Snesitelný průměr, oproti skvělé jedničce ale velký krok zpátky. 50%