Tom Hardy

"Joe je nejmilovanější stalker Ameriky." Ne že by seriál tuhle větičku k propagaci využíval, ale ta inspirace Dexterem je tak okatá, že nelze než parafrázovat. A současně velký respekt ke všem, kdo se na první sérii podíleli, protože nezůstali jen u vykradeného konceptu, ale dokázali ho naroubovat na dnešní dobu (sociální sítě jako vstupní brána do života každého z nás), přitlačit v rovinně složitého vztahu k hlavnímu hrdinovi (mám Joea rád, ale rozhodně to kvůli některým jeho činům není tak snadné jako u Dextera) a současně to celou dobu příjemně šponovat. Jako scenárista skoro závidím, když někdo umí takhle dobře a vědomě ničit své postavy a přitom je nějak udrží ve hře. Po první řadě ohromná spokojenost, protože Dexter (podobně jako House nebo Jack Bauer) chybí a je vždycky fajn, když někdo převezme pochodeň. Jediné, čeho se u druhé série bojím, je protiváha. Protože v úsměvu a očích Elizabeth Lail jsem se přímo ztrácel a to byla veliká část celé hry. 85%

Úplně to tam Edward Norton nemá (rozhodně ne tolik, kolik by chtěl) a ani hudba nefunguje tak dobře, jak jsem podle vypuštěných úryvků doufal. Přesto si mě Motherless Brooklyn získalo. Norton-režisér vypráví poctivě, přehledně a s citem, Norton-scenárista úhledně dávkuje jednotlivé informace, aby to ke konci do sebe všechno pěkně zapadlo a pak je tu samozřejmě Norton-herec, který je v roli přesně tak dobrý, jak by člověk od někoho jeho formátu čekal. Přestože filmu vesměs chybí prvek překvapení i nějaké údernější pasáže, ke konci jsem byl dojatý. Proč? Částečně proto, že tyhle čisté příběhovky, technicky precizní, hvězdně obsazené a dobře zafinancované, se už moc netočí. A je to takový průsečík mých oblíbených žánrů a stylů. A možná i pro tu poslední opravdu dobrou roli Bruce Willise, jehož Frank má sice de facto pouhé cameo, ale trefnější tečku za jeho hereckou kariérou ve filmech, kde mu na něčem ještě záleželo, by jeden pohledal. 70%

Snad si ani nevybavím jiný film, kde bych co pět minut byl nadšený a pak otrávený. Na každý dobrý nápad přijde scéna, která je na hraně debility. Jeden by skoro řekl, že si Abrams jen tak pro srandu vzal k ruce jako pomocného režiséra Uwe Bolla. Ale ve výsledku to splnilo svůj účel, je dobojováno a necítil jsem se nijak okradený nebo znechucený (ale je pravdou, že jsem nikdy nebyl extra fanda Star Wars). V mých očích každopádně bude Vzestup Skywalkera Dark Phoenixem Star Wars ságy - koncepčně naprosto nezvládnutý bordel s pár silnými momenty a celkem důstojným finále. Na číslo 9 cajk.

1. série za 60%: První dva díly netflixovského Zaklínače jsou pro nečtenáře neředěné peklo. Dle ohlasů evidentně dobrý fan service, ale opravdu mizerný storytelling, který neumí nováčkům dostatečně srozumitelně představit nový svět i jeho hlavní postavy. Snaha o rozehrání ve stylu Hry o trůny (vrstvená struktura o osobní, politické a válečné rovině) je zbytečná a kdyby tohle přišlo až s epizodou pět, hezky v přímé časové linii, bylo by lépe. Čas je vůbec nejproblematičtější element první série. Jako někdo, kdo se teprve ve světě Zaklínače rozkoukává, jsem původně ani netušil, že se dívám na nějaké flashbacky. Nových jmen příliš, abych si je snadno zařazoval, stárnutí postav (až na Ciri) skoro nulové. Ne, tohle prostě bylo mizerné tvůrčí rozhodnutí. ALE epizody 3 až 6 velmi dobré, někdy i s opravdu výbornými momenty. Dokonce i zpočátku poněkud matný Cavill se najednou najde, začne fungovat a stane se Geraltem. Bohužel to ke konci opět padne na hubu. Sedmý díl je otravným dozvukem úvodu, potvrzující mimo jiné to, že vlastně první dva díly ani být nemusely a samostatně sedmička přidá asi jen tři nové informace. Rozhodně nejzbytečnější díl série. A osmá epizoda... málo Geralta a příliš emocí, ke kterým chybí podhoubí, asi tak. Navzdory řadě výtek se na druhou sérii ale těším. Věřím, že tentokrát se autoři vykašlou na hrátky s časem, půjde se čelem k osudu a hlavně se Zaklínačem v hlavní roli. Když je ve středu dění (ep. 3 až 6), funguje seriál výborně. Jakmile je ale pouhou figurkou na šachovnici, ztrácí seriál většinu svého kouzla. A také by to chtělo vizuálně trochu sladit (a upřímně i zašpinit). Zakletá princezna byla správně odporná, stejně tak pavouk (nebo co to bylo) asasína, naproti tomu draci a příšera z úvodní scény vypadali jako něco, co sem omylem prskli autoři Princezny Fantaghiro.

Žádná sci-fi, ale sonda do nitra zlomeného muže, který neví, odkud a kam kráčí a vlastně jen doufá, že najde něco, co mu ukáže cestu. Klidně i zpátky na začátek. Pittova osobní zpověď v úchvatných kulisách, která se ale klidně mohla natočit někde v chatě a být o cestě na blízkou horu. Že z toho nakonec tvůrci udělali "malý krůček pro lidstvo" s vlnami ničícími celou zemi, to už je druhá věc. Ale vnitřně jsem se naladil a nakonec mi to spojení dvou žánrů vlastně vůbec nevadilo.

Vzpomínáte si na dobu, kdy se všichni snažili napodobovat Bayův styl a byla to hrozná otrava? Tak tady se Míša zase snaží (bůh ví proč) připomínat střihem, záběrováním i skladbou pozdního Tonyho Scotta a... no víte, jak to s kopiemi bývá, ne? Cením Míšův pokus o návrat ke kořenům, kde se nebál jezdit po mrtvolách a napětí narušoval dvojicí šukajících krys. Jenže 6 underground nemá o moc víc než vztyčený prostředníček vůči poslední Bayově family-friendly tvorbě. Dějově je to jeden velký bordel, který se složitou střihovou skladbou snaží maskovat to, že tu moc k vyprávění není. Vlastně se dobrou třetinu filmu jen něco exponuje, což je téměř pekelná formule. Medailonky jednotlivých hrdinů nevýrazné a vůbec to má v rámci struktury až příliš společného s dějově podobně přebordeleným, a přitom vnitřně vyprázdněným Sebevražedným oddílem. Úvodní akce fajn, ale neustálé teleportace mezi lokacemi mi narušovaly její průběh. Navíc si pravidelně si dopřávám vzrušující jízdu s Roninem, oproti němuž je akce ve Florencii sice prosluněnější, ale prosta skutečného napětí. Ono se ostatně obtížně sžívá s postavami, které mají být v napjaté situaci, ale současně mají potřebu pořád něco hláškovat a tvářit se nad věcí (hlavně u Reynoldse to boří veškerý pokus o nějakou hloubku jeho hrdiny). Nejpřekvapivější je úvodní "náraz" ve stylu první Mission: Impossible. To byl fajn blafák. Ale pak už se jen únavně skáče tam a zase zpátky, představuje se plejáda nezajímavých postav a občas se Bay připomene v hezky nasnímané akci. I ta má ale rezervy - zrychlení střihem není u Baye nic nového (klipař klipařem zůstane), ale třeba v případě parkourových montáží to úplně ničí veškerý jejich potenciál (podobně jako u Jackieho Chana je v takové akci jediné smysluplné řešení nepřerušovaný celek). Herecky nejsympatičtější Mélanie Laurent a Ben Hardy. Obsahově nůďo s pár nápady. A formálně takové nijaké. Věřím, že Tony Scott by hrdinům (a vlastně i celku jako takovému) dodal styl, který by miliardářovu sebevražednou misi prodal. Míša to nedal. 50%

Zcela bez přehánění nejhorší film, jaký jsem kdy s Willisem viděl (a viděl jsem všechny). Nejde ani tak o všeobecné nekvality tohohle díla, které směle zapadá do celé té smutné etapy Willisova hereckého podzimu života. Už jsme si zvykli na to, že se se znuděným výrazem proplazí deseti minutami céčkového filmu, aby mohl být na plakátu a zkásnul pár milionů. Ale co předvádí tady, to jsem nevycházel z údivu. Hlasovým projevem působí Willis jak nějaký amatér, který v životě nestál před kamerou a místo, aby repliky odehrál, tak je musí strojeně předčítat ze čtecího zařízení. Nechápu, co to mělo být a už nikdy (NIKDY) nechci svého hrdinu takhle vidět. P.S. Steve Guttenberg je tam tak dvě minuty a vlastně tam být nemusel. P.P.S. Dabing tomu paradoxně možná pomůže.

Velkolepá žánrová událost, u které si každý chtě nechtě musí uvědomit, že Netflix je opravdu plnohodnotným hráčem na poli hollywoodských filmových studií. Je radost vidět projekt, který je tak prostý kompromisů a umožňuje starým pardům, aby si něco podobného mohli ještě jednou natočit bez omezení. Škoda, že se nějaké ty role nenašly i pro Jamese Woodse a Raya Liottu, ti jediní mi chyběli k dokonalým "gangsterským Expendables". Ve výsledku to každopádně dopadlo asi nejlépe, jak mohlo. Je tam všechno, co si může milovník žánru přát. Což by současně Irčana mohlo dělat zaměnitelným, ale naštěstí má i přidanou hodnotu v podobě nečekaného dojemného finále. Posledních dvacet minut je zcela bez přehánění geniálních a žánrově výjimečných. Proč tedy "jen" 90%? V prvé řadě mám pocit, že zhruba uprostřed celé to záměrné pozvolné tempo, kterým Irčan více připomíná Kmotra než Scorseseho Casino či Mafiány, začalo být až příliš politicky nezajímavé a uspávací. Druhý problém mám s omlazováním. Ale ne v rámci tváří. Tam dle mého funguje snímek skoro bezpochybně. U takového Blížence jsem se celou dobu nedokázal zbavit pocitu, že na mladém Smithovi není něco v pořádku. V něm ale měli filmaři svázané ruce tím, že často musel být Smith na scéně dvakrát a proto se jeho tvář v mnoha scénách montovala na někoho jiného. Kdežto přímé omlazování herce vytváří (alespoň soudě dle Irčana) uvěřitelnější výsledek. S tím jde ale ruku v ruce i věk herce. De Niro měl při natáčení nějakých 74 let a na držení jeho těla je to znát. Většinu času to nevadí, najdou se ale scény, kdy musí jeho Frank dělat něco akčnější (přeci jen je profi zabiják) a Scorsese nedokázal záběrováním zamaskovat, že se mu s omlazenou tváří prohání po place důchodce. Podle dosavadních reakcí to ruší málokoho, ale já jsem to nedokázal nevnímat (hlavně u scény mlácení zelináře, která na mě působila skoro komicky). A proto ve výsledku "jen" 90%.

Jednoznačně nejlépe napsaný a obsazený Terminátor od trojky, která si v rámci narativu (vzhledem ke svým kvalitám) ignoraci nezaslouží, ale tvůrci pro to mají sakra dobrý důvod. Duchem se to originálním dvěma dílům blíží, jak jen to jde a osobně mám vlastně jen dva problémy, díky kterým nemůžu mluvit o maximálním uspokojení. V prvé řadě se Tim Miller extra nevytáhl. Není to tak, že by nějakou akci vyloženě zazdil. Ale současně jí nikdy nedá nic s opravdu wow efektem, ani jí nevyšperkuje takovou dynamikou, aby to bylo jedno. Když to člověk porovná například s posledním Šíleným Maxem, je Temný osud "jen" solidní řemeslo. No a pak kamera. Na můj vkus zabírá až příliš často detaily, takže akce není zdaleka tak přehledná, jak by mohla být. Noční scény navíc mají svým zabarvením takový ten laciný nádech, který je smutnou připomínkou toho, že dnes už se akčňáky na film netočí (úplně stejně mě to rušilo v posledním Rambovi). Cíl se každopádně povedlo splnit - konečně je tu film, který má šanci (a i si zaslouží) odstartovat novou trilogii. Tak snad to tentokrát vyjde. 70%

Brian A. Miller se zkrátka řemeslu pořádně nenaučí - i když má k dispozici otevřený set, kde se střílí policisté a lupiči a šlo by z toho vytřískat solidní scénu, stejně to natočí/sestříhá jak amatér bez znalosti základů (ve smyslu "jak se střihem tvoří dynamika", případně "jak střídat záběry pro přehlednost situace"). NICMÉNĚ v rámci děje je to vlastně neurážející klasika (v kategorii béčkových videovýplachů), Michael Chiklis v hlavní roli neurazí, Bruce Willis se tradičně pronudí pár minutami scén, které nejspíš natočil během jediného odpoledne, závěrečný twist je čitelný na míle dopředu a je tu naštěstí slušný bodycount, takže to ve výsledku docela odsýpá. Dobré to není ani omylem, ale aspoň z toho nekrvácí oči. Dokonce nechybí snaha o budování příběhu a rozmanitost lokací, což je po otřesném Backtrace se Stallonem výrazný pokrok. Ale stejně si 10 Minutes Gone budou všichni nakonec pamatovat hlavně pro to, že jde o film s nejplešatějším plakátem vůbec...