Tom Hardy

Jeden musí vlastně obdivovat, jak silnou fanouškovskou základnu něco má, že milovníci odpustí svým favoritům i ty nejzákladnější dějové prohřešky, kostrbaté skoky v čase a opravdu komicky špatné ne/využívání draků (a vlastně nakonec i jejich nadbytečnost, což v rámci bitvy platí pro většinu postav). Souhlasím, že při maximálním napojení na postavy to může mít emocionální sílu. Ale nejlepší bitva filmovo/televizní historie? Nenechte se vysmát. Tomu se tenhle mizerně sestříhaný, problematicky nasvícený a graficky nevyvážený souboj vážně ani neblíží. Pán prstenů je úplně, ale úplně jiná liga.

Úctyhodné završení jedné filmové ságy, které se ale na můj vkus až příliš podřídilo tomu, co diváci očekávají/chtějí a rezignuje se jak na pečlivější vykreslení nastolených témat, tak i ochotu uhnout od zavedených vzorců. Úvod s Thanosem podivně zkratkovitý (najednou ho vyřešili v podstatě lusknutím prstu, aby se tak řeklo), následující hodinové regulérní drámo o ztrátě a lidskosti je sice působivé a příjemně dospělé, ale proč ze světa zmizeli všichni popeláři a společnost najednou nebyla schopná fungovat, to jsem nerozklíčoval. Prostřední část nejhravější (redefinice dvou postav přímo zlatá) a šlo o asi nejlepší možný způsob, jak využít historii dlouhodobě budovaného universa. Finále uf. Nemyslím teď samotný dojemný konec, ale celou tu tupě generickou velkolepou akci předtím, která je zas jen o tom, že se dvě skupinky postaví proti sobě na otevřeném poli a mydlí se hlava, nehlava. Tvůrci to mohli zasadit doslova kamkoli, ale místo toho jen zrecyklovali Infinity War (a tam se s tím imho poprali o něco působivěji). Chápu to nadšení, ale pocitově pro mě bude Endgame v poměru k Infinity War (a vlastně i Občanské válce) podobně "ten druhý", jako Temný rytíř povstal ke svému nedostižnému předchůdci.

Obrovská autorská bezmoc. Už v první epizodě se toho moc nedělo, ale sem tam se tvůrci alespoň snažili vyprávět obrazem. Tady už postavy jen mluví a sdělují si jak naprosto banální věci, tak i to, co by mohlo být ztvárněno nějakou akcí (a tím nemyslím akci ve stylu fyzického souboje, ale kdyby se aspoň nějak postavy pořádně hýbaly, něco dělaly, vytvářel se dojem živé scény a ne suchého divadla o mluvících hlavách ve statické místnosti). Nemluvě o tom násilném přesunu postav na správná místa. Uf. Pro hardcore fanoušky asi dostačující v tom smyslu, že si to všichni tak nějak buď vyříkají, nebo aspoň nastaví do nějaké roviny a půda je připravena na zorání. Ale pro toho, kdo "seriál jen sleduje, ale nežere", je to téměř utrpení. 30%. P.S. Tyrion je důkazem toho, že když vezmete podobné postavě neřesti, zbavíte jí i veškerého šarmu.

Struktura je tak těkavá a neuspořádaná, že jsem byl na konci filmu z toho všeho, co jsem právě viděl, natolik vyčerpaný, jako kdybych v rychlém sledu viděl dvě sezóny nějakého koncepčně hodně neuchopeného seriálu. Fragmenty jsou nicméně skvělé! Kdyby to někdo rozkouskoval a to nejlepší hodil ve formátu krátkých filmů na YouTube, fanoušci by řvali nadšením. Celek ale nedrží pohromadě, ať už pro špatná dramaturgická rozhodnutí (chybné vložení vzpomínkové scény před nečekané přepadení, mělo by to být obráceně) nebo pro čisté nelogičnosti, kdy náš hrdina nezvládne partu nýmandů v komických zbrojích, ale klidně si o pár chvil později podá tři obry, aby mu pak topilo jedno přerostlé prase. Nemluvě o tom, že to nejpůsobivější má spíše - pokud jde o prostor - trailerový charakter (Peklo na Zemi, verze před i po). ALE Marshallova utrženost ze řetězu, kdy vrství všemožné nápady bez ohledu na kohokoli a cokoli, ta je mi vlastně ohromně sympatická (a byla mi sympatická už u Soudného dne). A David Harbour si druhé kolo zaslouží. 50%, ale s náběhem na guilty pleasure.

Je to sice o Michaelu Jacksonovi, ale rozhodně to není jen o Michaelu Jacksonovi. Čím více dokument postupuje, tím je jasnější, že vypráví hlavně o lidské lhostejnosti a traumatu, která si s sebou neseme po celý zbytek života. I kdyby šlo o pouhou fikci, dobře by odpovídala na otázku, proč oběť zneužívání tak často brání svého trýznitele. Jak daleko je třeba zajít, aby si člověk řekl "není to moje chyba". O tom, jak fatálně mohou selhat rodiče, pokud se nechají opít pozlátkem moci. Kdybychom Jacksona z rovnice vyňali a naslouchali pouze příběhu dvou mužů, kteří vypráví o překonání nejtěžšího období svého života, zůstal by silný obrázek o tom, jak může zneužívání nadobro někoho poznamenat. A že ne vždy lze dělit na černou a bílou. Leaving Neverland je možná neuctivý k odkazu Michaela Jacksona jako člověka, ale přiznejme si to - tím, jak žil, si za to do určité míry může sám. A že na tom celém nebylo něco v pořádku, to bychom neměli ignorovat... 70%

Seriál jedné generace, který i s odstupem času patří k tomu nejlepšího ze superhrdinského žánru (do velké míry proto, že si dokázal udržet syrovost a slovní břitkost klasických britských seriálů). První dvě série geniální, pak to hrozně škytne, jak museli tvůrci znenadání přepsat postavu Nathana na Rudyho a nedokázali to v třetí sérii dostatečně zamaskovat (nemluvě o zřejmě nejslabší dějové linii). Čtyřka byla pomyslným krokem správným směrem a pětka už téměř dokázala "jet podobné bomby" jako první nedostižné série. Každopádně velká seriálová radost. Kéž bychom něco takového dokázali u nás.

Jeden by řekl, že po Plánu útěku 2 už nebude kam klesat, ale ta režijní partička, která své neumětelské pařáty v posledních letech obtočila okolo kariéry Bruce Willise (a jejich záběr se evidentně rozrůstá), pokaždé umí překvapit. Willis už byl asi málo, tak došlo na Stalloneho. Jistě, nelze céčkovým režisérům vyčítat to, že jim akční veteráni do filmů takhle lezou (bezpochyby nemají pistoli u hlavy, když podepisují kontrakty na "5 mega za 10 minut"). Ale proboha, kdo má zapotřebí točit podobné zhůvěřilosti? Backtrace už ani není ani to dno, tady někdo ještě hodně zapracoval lopatou. Režie nula, v celém filmu asi čtyři lokace, k tomu dvě auta a příběh, který by vystačil na 20 minut. Hotová smrtonosná past na fanoušky.

Špatné tvůrčí rozhodnutí, kdy film urputně v hlavním proudu drží linie, kde už prakticky vše bylo řečeno a to opravdu zajímavé slouží jen jako křoví. Creed II se určitě v sérii neztratí, ale je podobně nadbytečným komentářem k důležitosti rodiny, jako byl v rámci Smrtonosné zbraně čtvrtý díl. Osobně bych byl mnohem raději, kdyby místo Creeda II vznikl Drago I. V jejich příběhu byla opravdová síla konfliktu i motivace k tomu, aby postava něčeho dosáhla, což by rozhodně stálo víc za vyprávění než story o klukovi, který sice získá titul, ale pořád má pocit, že to není dost. Koho to upřímně zajímá?

Alita má výhodu underdoga, kdy jí cestu v posledních letech "vydláždilo" tolik tématicky spřízněných propadáků (Jupiter vychází, Valerian, Země zítřka, Smrtelné stroje, Ghost in the Shell), že málokdo čekal víc než další k uzoufání nudný generický digifest. Platilo by to nebýt skutečnosti, že zdejší triky slouží precizně vystavěným akčním scénám a relativně tradiční příběh má hned několik překvapivých momentů (jakkoli se s nimi vyrovnává možná až moc rychle). Hodně to také táhne skvělé obsazení, přičemž největší výhrou je sama Alita. Může říkat sebevětší naivní cancy a přesto jí to díky roztomilosti člověk žere i s navijákem. Ona zkratkovitost (hlavně v první půli) a naivita jsou ve výsledku to jediné, co lze vnímat jako extrémní slabiny. Zbytek je vypiplaná, dynamická a nápaditá podívaná, která mi dala osobně to, co jsem čekal od Ready Player One - zase mi bylo 12 let. Roberte a Jime, díky za to. To jsem v kině nepocítil dobrou dekádu! 90%

Druhou půli jsem téměř protrpěl, protože co šlo, to Yorgos Lanthimos řekl v úvodních šedesáti minutách. Pak už se jen protáčí ty samé situace do vyšších otáček, ale totálně rezignuje na moment překvapení. Teda, vyjma úplně posledního "nekonečného" záběru (minimálně pocitově) na Emmu Stone a králíčky. Na ten už jsem vážně připravený nebyl. 50%