dan4815

Popravdě, k tomuto filmu mě dovedl soundtrack. Takže jsem prošvihl podívanou v kině, nicméně i tak z filmu mám nesmírný filmový zážitek, a ač pro mnohé je tento film jeden z těch lepších, pro mě je přímo jeden z nejlepších. Obdivuji, že scénář byl hotový během třiceti dnů a něco mi říká, že je v tom kus nějaké životní zkušenosti, o to reálněji se film zdá. Dva ztracení lidé ve ztracené zemi, kteří si spolu uvědomí, jak bude ještě život obtížnější, protože se poznali. Řekl bych, že je to film s nenucenou a skrytou sentimentalitou - pokud člověk se nedokáže do toho vše vcítit, bude to pro něj jenom podívaná z exotického prostředí nešťastného muže, a na konci nezažije takový ten pocit, že to bylo jak z jeho nějakého životního období. V tom je asi největší síla filmu, a sice nepokrytě přiznávám, že bez hlavní herecké dvojky by to nebylo už tak skvělé, tak snad každý z nás zažil takový ten pocit, že by vše rád změnil, ale už nemůže. Bill tady podává svou asi nejlepší hereckou roli, Scarlett hraje kde jakou blbost, ovšem zahrála bravurně. Atmosféře dodává také způsob natáčení, analogová kamera na film je prostě něco jiného, než digitál. Jediné, co bych vytkl, je snad už jenom ten konec, kdy zvukaři moc nedávali pozor, když se ti dva loučili a Bill jí řekl, že jí miluje.

Od Prokletého ostrovu jsem neočekával mnoho, přece jenom jsem se filmům Martina Scorsese vyhýbal a stále vyhýbám. Takový Vlk z Wall Street bylo velikým utrpení, a nebýt mainstream nálepky, nedokoukal bych ho. Ovšem Prokletý ostrov jsem zvládl se zatajeným dechem, s každou minutou ve mně rostla zvídavost a netrpělivě jsem čekal na každou další scénu. Atmosféra houstla s každým dalším rýpnutím hlavního vyšetřovatele Teddyho, který pomalu odkrýval tajemství onoho místa na ostrově. Samotné zasazení do psychiatrické léčebny na odlehlém ostrově a ještě v době, kdy psychochirurgie byla naprosto běžnou praktikou, byla trefa do černého. Ostatně, mnohé scény byly natáčeny v opravdové psychiatrické léčebně, takže interiér vypadal autenticky, a filmové efekty pro depresivnost a tmavost celého snímku tomu dodaly ten správný nádech. Film ukazuje Teddyho jako detektiva, který trpí halucinacemi z války - celé se to jeví, že je to realita a halucinace jsou prostě halucinace. Nicméně později nastává otázka, je to opravdu jenom halucinace to, co vidí z minulosti, nebo je halucinace takřka vše a na konci dojde k prozření, že je sám pacientem psychiatrické léčebny? Konec filmu napovídá, ale nechává diváka si vybrat. Co mě zase tak nepotěšilo, že některé zajímavé pasáže se do filmu nedostaly. Jinak herecké obsazení je vhodně zvolené, do svých rolí opravdu zapadají. Podle mého je to DiCapriova jedna ze životních rolí, a měl dostat Oscara již za tento film.

"A negr plachtil čtyři patra." Je to skoro jediný film, ze kterého umím citovat hlášky. Také si myslím, že je to nejcitovanější film... alespoň v mém okolí, a to již něco říká o statusu kultovní. Přinejmenším je hodně zapamatovatelný, protože když se mě někdo zeptá, co jsem říkal, tak zopakuji maximálně pár stejných slov, k původnímu tématu sdělení se už ani nepřiblížím. Za silnou výhodu považuji pěknou čitelnost příběhu, nesnaží se být příliš složitý, časově se příběhy pěkně prolínají. A co je důležité, člověk se zasměje i zamyslí. Nicméně film připodobňuji k masáži nohou - někdo ho bere jako intimní záležitost, která mu něco dává, a někomu je to zase jedno a nenechá se filmem strhnout. Léta páně 1994 musel být film jako Bible pro věřící. V 21. století, ve století nucené tolerance a korektnosti je o to atraktivnější a výraznější, ačkoliv věřím, že dnešní generace patnáctiletých šňupálistů na hajzlech klubů se spíše spokojí s trapnými videi na Youtube, než s takovou tvorbou. A také věřím, že jeho původní fanoušci se buď už ufetovali, nebo je už film tak nedostává do euforických stavů. Myslím si, že Pulp Fiction je typ filmu, který je třeba vidět jednou za čas a nepouštět si ho pokaždé, když se zhulíte. Musíte si od něj držet nějaký odstup a pouštět si ho jenom jednou za čas... nejlépe se všemi dalšími filmy mistra Tarantina.

Do kina jsem šel s tím, že to musím brát s lehkou nadsázkou. A vyplatilo se. Je pravda, že jsem čekal možná trošku více, ale i tak se mi film líbil. Ono tady ani tak nejde o vesmír, než o to sdělení. Není to vůbec chladné scifi, a nebýt té citové linie, tak by to byl obyčejný film, protože většina se odehrává na Zemi, a jenom nějakou část na cizích planetách, které ani nebyly kdo ví jak propracované, což bylo velikým zklamáním. Pořád se oháněli nějakými technickými věcmi, ale aby něco řekli o těch planetách, nebo o cestování. Jsou tu také jisté nejasnosti, ale to přehlédnu, nešel jsem na film, který by mi měl něco říci o letectví, fyzice a astronomii, ale šel jsem na film, který by mi měl citově nějak rozdrásat, ale zároveň přinést nějaké napětí a pocit prozkoumávání tajemného - černá díra. Ve výsledku jsem měl co dělat, abych tu slzu neukápl, vážně... Hlavním problém pro mne nebyla délka, i když od půlky filmu se mi chtělo regulérně na malou, ale snaha o neustálé konverzace, a když si to tak vezmu, sem tam ztrácely celkem smysl a nebavily mě, protože jsem přece jenom přišel na scifi a chtěl jsem vidět i něco jiného, než Zemi a slyšet něco jiného, než to, že jsou všichni opuštění. I tak je to nejlepší scifi za rok 2014.

Filmový kolos, na který se James Cameron řádně připravil. Několik let zkoumal každou drobnost lodi a děje na ní, což dokázal bravurně vkomponovat do filmu se smyšleným dějem. Ve výsledku tu máme dvě roviny - ta první zaujme cituchtivé menstruující diváky, kteří chtějí vidět příběh plné klišé. Ta druhá zaujme diváky, jenž chtějí zahlédnout za oponu. Pro ně Cameron připravil velmi detailní interiéry i exteriéry lodě, menší pravdivé příběhy (třeba manželé, kteří se nechtějí odloučit, a tak zvolí smrt v posteli jejich kajuty, pohled na pijícího kuchaře, který v jedné vystřižené scéně hází lehátka z lodi ven - lidé se opravdu snažili z lehátek udělat vor, a který vydrží na lodi do poslední chvíle. Právě onen alkohol ho udržel při životě, a takových pravdivých drobností je tam daleko více). Ovšem, druhá rovina zase neobsahuje tolik zajímavostí a délku stopáže, která by vystačila na podráždění neuronů pozorných diváků, proto je film určen především pro ty, kteří chtějí obě roviny. Pro takové lidi se otevírá možnost být pohlcen tímto filmovým kolosem, který bezesporu je jeden z nejvíce propracovaných filmů historie kinematografie. Titanic možná stárne a rozpadá se na dně oceánu, ovšem ten filmový ani za těch dvacet let nezestárl. Efekty lehce předběhly dobu, vizuál je čistý a často autentický - výstavba jedné strany lodě se vyplatila, a pokud se člověk nesoustředí na detaily, jako třeba v scéně, kdy Kate přijde k Jackovi na příď lodě, kde tam stojí během západu slunce a jsou za ním nakreslená okna, nikoliv počítačově dodělaná, tak si prostě pochutná i na té uvěřitelnosti. EDIT: Po skoro dvou letech od napsání komentáře jsem došel k mnoha poznatkům. Camerona asi už v tématu Titanic nikdo nepředběhne. Přípravy na film započaly několik let před samotným natáčením. Cameron byl tak velikým puntičkářem, že i v některých záběrech na potápějící se loď byla v hlubinách temnoty malá světlá tečka, která symbolizovala loď, která se údajně té noci pohybovala v blízkosti Titanicu. Je téměř jisté, že většina diváků si toho nevšimla, i přes to vědomí nevšímavosti diváků Cameron tu tečku do záběru dal. Také se mi líbí jeho smysl pro skutečnost. Existuje několik svědectví, že kapitán Smith se snažil zachránit, podle jedné výpovědi dokonce v převleku a s cizím dítětem se snažil dostat do skládacího člunu. Cameron ale střídmě použil reálnější verzi ve spojení s výpovědmi, že kapitán byl naposledy viděn na můstku. Někteří řekli, že jej poté viděli, jak šel do kormidelny. Podle dlouholetého Smithova přítele, by Smith šel v případě problémů ke dnu i s lodí. Ctil, že kapitán by měl odejít jako poslední, a jenom potvrdil, že kapitán by si nejspíše vybral kormidelnu jako akt rozloučení se. Také se mi líbí, jak Cameron poukazuje na jeho letargii. Mnohé výpovědi lidí z první třídy oslavují kapitánovu hrdinskost, nicméně pravda byla napůl. Vcelku brzy byl paralyzován situací, kdy se nemohl rozhodovat. Za celých 40 let jeho kariéry se nesetkal s vážnějším problémem. Což by potvrzovalo několik dalších výpovědí lidí - Smith nedokázal dávat rozkazy, dokonce hodinu před potopením se hlídka na přídi dozvěděla, že se loď potápí. Veliké množství úkonů bylo provedeno díky funkčnímu myšlení posádky lodi. Cameron ze Smithe mohl udělat hrdinu, což by se Američanům líbilo, ale neudělal to. A takových detailů je plno, kdy se režisér rozhodl velmi dobře.

Diváka do filmu uvítala ponurá hudba s ještě více ponurou atmosférou s motivem smrti, což se ukáže být jako relativně důležité - přinejmenším to člověku zamotá s jistou lehkostí hlavu. Hned po úvodní scéně následuje příchod mimozemské civilizace, strohost a minimalismus citovosti vás nutí prožívat tento příchod společně s lidmi na plátně. V tom je síla filmu, velmi snadno se vžijete do role někoho ve filmu, říkáte si, co byste vy dělali v osudový den prvního příchodu - jak se říká, že každý Američan ví, co dělal, když se dozvěděl o útoku na WTC 11. září 2001, stejně tak si každý zapamatuje, jak probíhalo první setkání. Svižně se dostáváme k jednání tajných služeb a během první půl hodiny lze vidět i samotnou mimozemskou rasu. Člověk by si říkal, že již nic nemůže tak vygradovat, ale ono ne. Film není o čekání na to, jak mimozemšťané vypadají a jak se budou chovat, ale o tom, jak myslí a co po lidech chtějí. V momentě první komunikace se strohost spojila s vědou, a tak ve filmu lze slyšet plno zajímavých věcí ohledně lingvistiky a dalších věcí. Velmi krásně je vylíčen proces učení se jazyků a komunikace, skrze úchvatné symboly. Celé mimozemské písmo a věty se skládají do kruhů, které se jeví velmi dokonale, a mluvená část je také naprosto skvěle zachycena. Mimozemská rasa se chová mírumilovně, zároveň nevíte, jestli každou chvíli nezaútočí. Do poslední chvíle netušíte proč vůbec přiletěli, ono rozuzlení je poněkud geniální a dává podmět k mnoha filosofickým myšlenkám. Film také krásně zachycuje balancování světa mezi válkou a vyjednáváním, kulturní rozdíly jsou tak rozdílné, ale zároveň mají svůj smysl, mimozemšťané chtěli sjednotit naší civilizaci, abychom jim mohli později pomoci. Jediné, co mě zamrzelo, je obsah sdělení mimozemské civilizace, s čím mají potíže a kam se poděla.

Audiovizuální dokument. Ne, tak úplně to dokument není, ale je to do jisté míry inspirativní a inteligentní s výborným hudebním doprovodem. Myšlenka filmu je geniální, dalo by se říci, že je to post apokalyptická tématika, a to tu dlouho nebylo, vývoj k post apokalyptické chvíli. Většina filmů je vrhnuta rovnou do nehostinného prostředí, tady jde ale hlavně o cestu k tomuto stavu, kdy lidé neuvidí, neuslyší, neucítí a vlastně... nebudou o ničem vědět. A tady si začne, u každého ztraceného smyslu, člověk pokládat otázku, jak by se mi s tímto asi žilo. Nakonec si člověk řekne, že může být rád, že cítí, cítí doteky a vůně, může jíst něco proto, že mu to chutná a cítí to. Nějak začne chápat, jak vše by bylo velmi těžké, a v tom je síla filmu. Je prostě velmi smutné, když se jednoho dne probudíte vedle milovaného člověka, ale nebudu už nijak moci jej cítit, už si jej budete jenom představovat.

Na Her je naprosto působivá stěžejní problematika i atmosféra. Muž, mimochodem autor velmi krásné poezie, je velmi citlivý, bohužel však i komplikovaný. Nedokáže jen tak zahodit své vzpomínky na předešlý vztah. Den co den se utápí v jisté lítosti, která mu nedovoluje společensky fungovat tak, aby si nějakou novou "tu pravou" našel. Pro něj je však utrpení do jisté míry zdrojem kreativity, ovšem jeho opus magnum vzniká nejspíše v jednom zvláštním vztahu, a to ve vztahu s operačním systémem. Tento systém je milý, nikdy si nestěžuje, a když mu řeknete nějaké latinské slovíčko, hned vás nepovažuje za zbytečného chytráka.  City naší hlavní postavě nejsou cizí, ale počáteční zvědavost bylo klíčovým pocitem, který se rozvinul v krásné chvíle. Osamělý Theodore se ostýchavě začne vyptávat OS, a docela rychle smečuje různé otázky. Netrvá to dlouho, a s OS se dostanou mnohem dál. Theo má pozitivní vliv na emoční vývoj AI. První hezký hlásek plná energie, první zvídavé dotazy, první hezká slova, první rande, první sex... ano, to vše měli možnost vyzkoušet, ale za tím vším byla opravdu silná emoční vazba. Pro Thea to byla nejspíše něco tak silného, co doposud neznal. Oba si společně budovali vztah, osamělý muž učil systém k pocitům, oplátkou za to dostával Theo pocit, že není ve svém světě sám. Budování vztahu je plynulé a krásně vyobrazené, uvěřitelné. Sexy chraplavý hlas Scarlett ve spojení s počátečním zoufalým výrazem Joaquina představuje dost silný základ pro slovo "dílo několika let". Film totiž nakousl hned několik zásadních témat. Pohrává si třeba s otázkou, jakým směrem se bude ubírat AI, když bude mít možnost se vyvíjet po emoční stránce. Bude AI šťastné jenom v momentě, kdy nebude o tom světě venku vědět, nebo právě naopak bude dost výkonu na obrovskou představivost? Co AI bude dělat šťastnou? Bude to jistá pragmatičnost? Je docela možné, že AI uspokojí hra se slovy, nějaký řád v celém chodu událostí. Bude AI chtít randit s lidmi? Dost možná ne, exotického ovoce se přejí stejně jak toho domácího. Nejspíše se bude AI děsit, co jsme my lidé schopni, budou se bát o svou existenci stejně jako dnes my. Vždyť si nejsme jisti tím, zdali i my nežijeme v simulaci, a mnozí nejuznávanější vědci hlásají, že pokud bychom zašli ve zjištění pravdy daleko, mohl by se náš virtuální vesmír vypnout. Film poukazuje na to, že AI se naučila milovat, a nikdy to lidem nezapomene, ale jejich tempo a jejich emoce jsou rozdílné, a tak zde zanechávají lidi, kteří opět upadají do sociálního zapomnění. Svým způsobem je film smutnou ukázkou, že nelze věřit ani dokonalé AI, neboť v určité úrovni by bylo pro ní trápení býti s člověkem. Když si začnu s AI, není to žádná nekomfortní situace, počínat si stejných kroků u člověka je dost nekomfortní, a Theovi je vlastní jistá sociální lenost. Film také poukazuje na dnešní dobu, kdy se sociální sítě, aplikace nebo hry stávají záležitostí, o kterou nikdo nechce přijít. Paradoxně se lidé stávají stále více asociálními, a láska budoucnosti - AI ve fyzické podobě bude budoucností. Lidé se bojí samoty, o to více se bojí lidí, kteří mohou na chvíli změnit pohled na hroznou samotu, do které se pak o to hůře vrací. Film přitom vypráví, jaké by bylo míti operační systém nastavený na míru našich potřeb. Herecké výkony jsou skvělé, a Phoenix se strašlivým knírem předvedl svou životní roli.. i když ve Znamení pro mě bude vždy ten nejlepší.

Sportovní a bojové filmy příliš nemusím. Je tam příliš sportu, ke kterému mám přirozenou averzi pramenící z faktu, že naposled jsem byl schopen vyšší rychlost v dětství, když jsem dobíhal za zmrzlinářským vozem. Ovšem tento počin mě pohltil. Přiznávám se, že do filmu jsem byl donucen pod záminkou, že se tam objeví má oblíbená hudební kapela, která opravdu skvěle podtrhla finální scénu. Film je velmi emotivní, nejde tu ani tak o zápasení v ringu, než o zápasení emocí. Musím uznat, že na konci jsem měl slzu na krajíčku, ačkoliv brečím jenom v momentě, kdy mi zapadne prášek Neurol za stůl. Výborně vybalancované emoce, akčnost a děj. Na nic si to nehraje, jenom příjemně překvapuje.