MissJ

Adaptace klasiky mé dětské četby (co do počtu přečtení se jí vyrovná snad jen Neználek ve Slunečním městě) se nad očekávání povedla. Český dabing opět peklo (kousek falunské uzenky, té nejlepší ze záhadného důvodu přejmenován a tím navždy znehodnocen). Škoda, že chybí moje oblíbená část s Oskarovou kyticí, jinak jsem spokojená:)

Nepodařený film: napětí nulové, nemastné neslané herecké výkony...ovšem zdaleka nejhorší byl Gregory Peck v příšerné soudcovské paruce, to jsem nevydýchala.

"Charles Christopher Parker, Jr. Preliminary diagnosis: Heart attack. Stocky, male, Negro approximately 65 years of age. - He was 34." Luxusní film. Parkerovy improvizace jsou dechberoucí, možná jim mohlo být dáno víc prostoru (spíš než jeho závislostem). Film působí vyváženým dojmem, což je vzhledem k délce obdivuhodné; komplexnější životopisný snímek jsem snad ještě neviděla. Nejvíc mi v paměti utkví scéna z židovské svatby. Poznámka k hudbě: původně měly být Parkerovy nahrávky kvůli jejich nedostatečné zvukové kvalitě znovu nahrány najatými hudebníky. Eastwood pak od Charlieho manželky Chan získal soubor záznamů, z nichž použil jen Parkerova sóla, ostatní party zařídila tehdejší jazzová elita (bohužel bez Dizzyho Gillespieho, který byl v té době na turné, takže "mužem s trubkou" byl Jon Faddis).

Mistrovsky natočená psychologická studie kombinovaná se sociální kritikou. Hlavními devizami jsou perfektně vykreslené charaktery, které pod civilizovanou slupkou skrývají mravní zkaženost a primitivní, násilné sklony a všudypřítomná dusná atmosféra, která by se dala krájet. Výslednému efektu bezpochyby napomáhá herecké obsazení. Nemá to chybu.

Nebudu troškařit a označím tento animák za geniální. Když Kůň odhodil podkovy, přikryl se, zhasl a takto "uložen" ke spánku zůstal stát, musela jsem film stopnout, protože jinak bych, nemilosrdně odzbrojena, přišla o příští pětiminutovku. A nebylo to poprvé ani naposled. V tom nejlepším smyslu slova vyčerpávající film...S tou dabovanou verzí to nemyslí vážně, že ne?

Srovnávání s Mužem s kinoaparátem mi přijde dost mimo, protože oba filmy mají úplně jinou ambici. Hackenschmiedovi nejde o to se se svým "okem" nacpat na co nejvíc míst, místo toho se zaměřuje na příběh jedné postavy. Díky tomu je její procházka pro diváka osobnější a bližší. Nejlepší moment: rozdvojení hlavní postavy a závěrečný motiv zrcadlení (inspirace tvorbou francouzského fotografa Eugèna Atgeta) - obojí bylo použito i v pozdějším Meshes of the Afternoon, které se mi líbilo o něco víc, takže hodnotím "jen" čtyřmi *.

"They won't come back, I don't think they like me." Nad průměr film zvedá vlastně jen část z UFO, už kvůli ní bych se na to klidně koukla znova. Zbytek na mě působil trochu nudně, ačkoli oceňuju snahu o co nejpřesnější zachycení Waltonových vzpomínek (ať už si o nich myslíte cokoliv), i na úkor vizuálně efektních scén.

Fascinující na Nashville je, že si vytváří svůj mikrosvět, který když vás vtáhne, tak už nepustí. Country není moje krevní skupina, ale tady je to úplně jedno. Už proto, že nezazní žádný typický odrhovačky. Písně složené přímo k filmu a zpívané samotnými herci jsou svébytné skladby, které obstojí i při samostatném poslechu. Tehdejší hvězdy country si Altmanovi dokonce stěžovaly, že je i jejich město vylíčil zkresleně (podle Altmana jim spíš vadilo, že nepoužil jejich songy - ještě že tak). Písně tady nejsou jen do počtu, jsou integrální součástí filmu, rozhodně to nepůsobí jako muzikál. Dalším kladem jsou charaktery: každá z 24 postav je zajímavá a výrazná, takže jsem neměla problém se v nich orientovat. K tomu všemu ještě Jeff Goldblum s tricyklem, prostě jsem víc než spokojená:) Altmanovský styl (svou výjimečností srovnatelný snad jedině s Fellinim) na svém vrcholu.

Duchovní film s Duchovnym...strašný. Scenárista si vzal příliš velké sousto. Hodnocení sráží i slabé herecké výkony. Jedna hvězda za docela zajímavý začátek, pak už jsem nevěřila svým očím.

"Blue is darkness made visible." Název nemohl být výmluvnější. Modrá barva - to je vše, co během osmdesáti minut uvidíte, přesně to, co viděl v průběhu natáčení samotný Jarman. Svérázné, ale určitě ne nahodilé. Jarmanův proud myšlenek, přestože je z nich patrné vědomí blížícího se konce, nepostrádá ani černohumorné momenty (např. když několik minut vyjmenovává vedlejší účinky "léku" DHPG). Krásné a smutné zároveň...I feel blue.