Madadajo

Velmi působivé zpracování jediné věty (o kameře a dramaturgii ani nemluvě), která jako citát film začíná a jako náhrobek film končí. Zdá se to být až banální, vypracovat film stojící na jediné větě a z ní vytvořit příběh, který si z ní propůjčuje svou existenci, a který žije z ní, pro ni. Příběh vsazený do rámce jediné věty jako do pout je ale vskutku svobodný, a tak je film příběhem dvou existencí, které se navzájem střetnou v pravý okamžik. Krátký úvod s orchestrem dal vzniknout větě, další vývoj pak svobodnému příběhu a až konec odsoudil příběh do područí jediné věty, existence dlouhého děje se stala majetkem jediné krátké chvilky, ale zároveň až tato chvilka darovala celému filmu jeho smysl života. Tomuto se říká umění, a právě pro tuto důkladnost v tvorbě je dnes jméno Hitchcock psáno zlatým písmem v kronikách.

Snad ještě v žádném jiném filmu jsem se nesetkal s tak vyjímečně a působivě užitým čteným komentářem. Působí tak, že občas i máte dojem, že to vy jste hlavním hrdinou, že to vy na začátku vstoupíte do Evropy, že to vy v ní na konci umřete. Velmi zajímavé je pohrávání si s černobílým zpracováním, které občas nechá v plných barvách promlouvat jen hlavní osoby, které pak působí až odcizeně vzhledem k prostředí, nebo také jako by byli jeho zajatci. Zvláště scéna ve vaně, kdy kamera ve vodě z podhledu snímá mužovu ruku a tvář a až dopadající kapka krve rozprostírající se ve vodě je červená. Ještě jsem se nesetkal s tak prudkým dopadem stísňující červenosti krve vzhledem k příběhu, v této jedinečné kapitole o smrti. Obdobně i u scény, kdy z totálního nadhledu sledujeme spojené ruce Lea a Kate mezi dvěma jedoucími vlaky. V momentu oddálení kolejí a rozpojení rukou jsem měl pocit naprostého konce tohoto milostného vztahu a opravdu při dalším setkání už byl vztah chladný . Nádherný film.

Absurdní komedie, s náznaky na vše, bez nějakého systému, např. při přestřelce na schodišti jede dolů kočárek, což připadá až směšné. Snaha popsat hrdinu, patrná, ale jaký nakonec je, neví ani Woody sám. Okolím je lehce vláčen, celý svět je absurdní, nakonec jel do republiky San Marco. Dobrá ironie proti USA- „Budeme podporovat Diktátora jak máme ve zvyku místo demokracie“ nebo při revoluci hláška CIA: „Na čí straně jsme?“ „Jedna půlka s revolucionáři a druhá s diktátorem, abychom zachovali neutralitu.“

Velmi zábavné představení, skoro by se dalo říct one-man-show, protože Barbora Hrzánová je vlastně celý děj. Také skvělé režisérské zpracování dodalo divadle o třech hercích velkou osobitost a rozdílné personality. Přitom ale nedocází ke splývání v guláš, jazyk jako výrazový prostředek vás drží uvnitř příběhu a stejně máte pocit výhledu z vysoké věže. Socialistické téma je už díky naší minulosti vcelku hojným námětem, ale zde je orpavdu dobře uchopené a podané, i cizí člověk by po tomto představení dokázal řícil hlavní psychologické jevy komunistického režimu. Ale hlavně i člověk znalý nemá pocit omšelosti tématu, protože je originálně podáno. Bez rozpaků 5*

Nemůžu si pomoci, ale tento snímek mě velmi zahřál u srdíčka. Svým nezvyklým a krásným námětem se divák od snímku neodtrhne ani na vteřinu a než se naděje, je konec. Tak ještě jednou! Tento snímek nikdy neomrzí.

Chvála sprostotě a prostotě české!

Zaujalo mě s jakým nadhledem je vražda jako taková (antisociální čin) podána velmi lehce, "jen běžná věc, která se stává", měl jsem pocit. Ale hlavně princip páchání vraždy-peníze, jejich systém, který se nepřevrací v chladné zabíjení a řež, což zaručuje jistý druh kodexu, nevyřčený, ale přitom z postavy zabijáka patrný. Snad jakási maska zabijáka gentlemana, ale hlavně dobrý režisérský přístup.

Nádherný snímek zasazený do japonksé historie vyrazí dechuž svým koloritem. Ale hlavním plus je příběh, který se nese lyricky barvitou kamerou z japonských luk a hájí. Tom Cruise vyniká svou obětavostí a jeho honorář je rozhodně zasloužený (na rozdíl od jiných hvězd v Hollywoodu). Právě jeho postava nese snímek do výšin a smutný konec jej zabodne až do vašeho srdce jako nevymazatelnou vzpomínku plnou citů.

Jsou tři typy filmů: Originální, napůl originální a napůl popůjčované. A poslední případ je tento. Při troše digitální techniky by se tetno snímek ani nemusel točit, stačilo by předělat všechny scény z vybraných originálů a poskládat je dohromady jako puzzle. A výsledek? Pach krve...

Krásný příběh kupodivu podepřený dobrým hereckým výkonem. Skvělá hudba velmi dobře skloubená s až dokumentárními záběry, jen ten příběh touhy po úniku se svým zvratem občas není dobře stvárněn. Jeho napětí se mění hodně, ale kamera stále líčí prostředí až příliš romanticky. Běsnící Leonardo by potřeboval jiné pozadí, snad rychlejší střih, víc temna, nějaký neobvyklý rakurz, prostě něco, co by podpořilo jeho psychologický stav, takhle jako by hrál na špatném pozadí.