Anderas

Naprosto nespoutatelný film, absolutně geniální umělecký výtvor a atomový hřib nápadu, poetiky, krásy a věčné symboliky. Snažil bych se třeba celý život něco filmu vytknout, stejně by se mi vždy vysmekl a vysmál se mi za mou krátkozrakost a úzkoprsost. Cožpak ale chci něco vytýkat tak neskutečně brilatní pokladnici fantasie? Vždyť tohle už není film, to je ten sen samotný, sen, který hledáme a pronásledujeme a sen, který nikdy nedostihneme. Tenhle film, obraz, tenhle kus emotivní psychiky je tak excelentní sondou do duše člověka, do snu dítěte a do "reality" dospělého, do "výtahu" podvědomí či do neotevřitelné zásuvky naší představivosti. Vlastně ani nevím zda se mi to celé jenom nezdálo, ale nemělo by to právě pak ten správný smysl? Nezbývá nám tedy než zavřít navždy oči, abychom alespoň kousek skutečné reality mohli poznat a plnohodnotné procítit.

Dokonalá fimová řeč a Švankmajer, to je magický pár, který kdysi z ženského lůna společně vzešel a do prachu země se spolu opět navrátí. K čemu slova, když lze mluvit bez nich? Člověk je bytost nedokonalá, za dar existence, svobody a intelektu dokáže vždy jen ničit. Svůj nezměrný potenciál omezuje na tu jedinou schopnost, která ho baví a to hubit, devastovat, zabíjet a přitom se na celé kolo smát. Věru špatný osud takového člověka čeká. Jak smutně dokáže se takový tvor odvděčit za svůj život a nakolik si ho vlastně váží? Ještě nikdy dosud nebylo stvoření člověka podáno tak přenádherně jako v této kraťoulinké výmluvnosti od mistra umělce.

Co dokázal tenhle film dokonale a většina jiných ne, bylo přenést atmosféru z plátna do hlavy diváka tak sugestivně, že tím vlastně smazal hranici mezi realitou a fantazií. Pořád jsem si říkal: Je to jenom film, ale nemohl jsem zkrátka nedýchat těch zašlých 60 let zpátky, nemohl jsem si nevzpomenout na můj rodný venkov a nemohl jsem nevnímat ohromující úpřimnost veškerou, jež se v podobě tohoto filmu snažila dobít emocí divákova. Tak fantasticky realistické, tak nesmírně syrové, tak krásně idylické a tak příšerně hrozivé. Nebylo chvil, kdy bych kriticky musel rozebírat scénář a režii, hudbu či výkony, protože tenhle film byl kus opravdového života, s dokumentární přesností emotivní kus pravdy a kus srdce k tomu. Jako pohár přesladkého vína, naplnil mne ve všech ohledech blahem, radostí, smutkem, strachem, hrůzou a vším dalším co přožíval bych nepochybně žít tak o půl století nazpět. A mám velkou radost, že i česká a slovenská kinematografie má důvod vzpomínat na klenoty, jimiž obdařila filmový svět.

Sem tam smích, sem tam pláč, jindy zase zlost, agónie, letargie a eufórie. Smršť pocitů přehnala se přesemne během filmu, na konci jen poupravím zmrzlý úsměv na tváři a vzápetí se umědomím: Právě jsem viděl jakýsi film, o čem byl? To už sice nevím, ale zábavný byl dost, alespoň tedy když mi bylo 12. Já měl ale tu smůlu (vlastně spíše tenhle film měl tu smůlu) že se mi dostal do rukou ještě o nějaký ten růček později. Z neznámých důvodů 50-60% vtipů vyprchalo kamsi do éteru a celé to nabralo nádech jakési nehorázné stupidity. Jistě, je to parodie, ale i být stupidní se musí umět. Už to nechci nikdy vidět abych nemusel s hodnocením ještě níž, ale abych nebyl tak kritický, nápad to mělo a až na pár vyložených trapáro-nechuťáren to byla parodie jak se patří. (Bohužel)

Proč tak "nízké" hodnocení? Inu proto, aby vynikla genialita zbylých, o tisíc kilogramů zábavnějších, her.

Ha, ha, ha

Pokud vás zrova něco šíleně trápí nebo jste právě zjistili přítomnost viru HIV ve svém těle, pusťtě si tuto kvasinku a na 134 minut zapomenete, že je smrt za dveřmi. Zkrátka něco jako drogy. A hlavně, když hodiny odbijí minutu 135tou, nic vám nebrání film pustit celý znova, možná si té smrti ani nevšimnete.

Tenhle hrůzostrašný mišmaš se snad žánrově ani nedá zařadit. Je to přímo ukázkový příklad filmu, kde je 1000 a jedna věcí navíc a zbytečně. Samozřejmě jsem pointu nečekal takovou jaká byla a vizuálně se nedá prakticky nic vytknout, ale panenská krev? Navíc uvedené klady vylučují další exploze nadšení po druhém a třetím zhlédnutí takže trvanlivost je maximálně minimální. Samoúčelné, efektní, pseudobizardní, úchylné, pŕekvapivé, syrové, napínavé, nesmyslné, magické, nadpřirozené a třeba ještě komické.....co z toho jsou klady a co zápory si každý přeber sám.

Kdysi mi to mírně přípomínalo počítačovou hru Fallout a dost mě to bavilo. Pak už mě to připomínalo cosi, co vídám dost často a bavilo mne to méně. A nakonec mně to připomnělo Segala jako pojem sám ze sebe a bavilo mne to prakticky nijak. No zas tak děsné to nebylo ale Seagal si víc nezaslouží.

Kdybychom se před každým filmem dokázali dokonale zbavit předsudků a očekávání, kolik skvělých filmů by najednou povstalo z prachu zapomnění. Já jsem se tak nějak jednou náhodně octl na projekci tohoto (pro mne tehdy obsahem neznámého) filmu a jak tak metráž pomalu odsýpavala, postupně jsem si uvědomoval, že to vlastné vůbec není špatný film. Chvíli romanický, jindy skoro horor, dále pak třeba drama a to vše se néjakou zázračnou rukou smíchalo do tak dokonale stravitelné formy, že jsem ji zhltl i s obalem. Costnera nijak zvlášť neoblibuji, ale jeho herecký talent ocenit dovedu a navíc je mi celkem sympatický, a zrovna bych řekl, že do své role zapadl velmi přesně. Ale co jsem nečekal ani omylem a co mi vskutku vzalo dech byla téméř závěrečná pointa. V době kdy věřím, že mě už nic nepřekvapí mne odbourá taková jednoduchá věc jako.....no nebudu nic prozrazovat. No není to ironie? Opravdu dost příjemný zážitek.