Bubble74

Kdo neokusil, těžko si to může představit. Závislost na pomoci druhých ani ochuzení o spoustu okolních krás není zajisté žádný med. Na druhou stranu lidé žijící v temnotě jsou ušetřeni všech škaredostí, kterým jsou zdravé oči chtě nechtě vystavovány. Nevidomí si mohou „vyšvindlovat“ vizuálně dokonalý svět. Vymalovat si všechno jen překrásné a barevné, použít svůj vlastní výběr odstínů. Univerzitní profesor Youssef dostal šanci překročit práh mezi tmou a světlem, aby zjistil, že tolik vymodlené znovuzískání zraku samo o sobě nevede k spokojenějšímu a svobodnějšímu životu. Láska, péče nebo smích těch nejbližších, to je to pravé ořechové. A k tomu oči nejsou třeba, to vidí jen srdce.

Majidiovy filmy jsou jak křišťálové studánky plné lidské čistoty, obklopené bahnem bídy iránského všedního života. Baran není tak přeslazený ani srdceryvný jako Božské děti nebo Barva ráje, ale vyznívá stejně prostou a dojemnou poetikou. Každé další filmové setkání s íránskou kulturou a jejich rozmanitou krajinou mě nepřestává fascinovat.

Žilo bylo v přepychovém paláci na Washington Square ošklivé malé káčátko. Bylo plaché, dobrosrdečné a toužilo po lásce. Maminka mu umřela a od bezcitného otce poslušně snášelo jen samá ponižování a opovrhování. Když jednou potkalo na bále pohledného mladíka, zdálo se, že se na něj konečně usmálo vytoužené štěstí. Tato smutná pohádka však neměla pohádkový konec. Wylerova mistrovsky vykreslená proměna bezelstného káčátka v sebevědomou a krutou labuť je mrazivá a nezapomenutelná, neméně jako finální, jedovatě sladká pomsta.

Lars měl pravdu. Nepitvat, nehledat logiku, nesnažit se pochopit, pouze si vychutnávat Tarkovského snovou obrazovou poezii. U mě to fungovalo na sto procent.

Tarkovského filmy nejsou snadnými oříšky k rozlousknutí, ale jednoznačně stojí za to, se nechat jimi maximálně pohltit a vším tím sáhodlouhým filozofováním a úvahami o věcech materiálních i duchovních se prodírat až k samému jádru, protože zážitek, který se přitom dostaví je intenzivní a neopakovatelný. Nemluvě o zrakovém blahu, které přinášejí propracované obrazové skladby. Sci-fi není mým oblíbeným žánrem, což bylo zřejmě hlavním důvodem, proč se Solaris v Tarkovského filmografii vymyká a stal se pro mě jeho jediným nezáživným dílem. Fádní a nenápadité kulisy, postavy odpudivého vzezření, v čele s chlapíkem, který se půlku děje producíroval v o číslo menším kostýmku, vypůjčeném ze studentského baletního představení, nepodnítily můj klimbající intelekt, aby se zainteresoval nějakou hloubkou počínání. Po dvou a půl hodinách už neklimbal jen intelekt, ale celé mé já. Pro mě prostě povšechně nestravitelné a ani opakovaná projekce by na tomto faktu nic nezměnila.

Tento duševně apokalyptický testament je velmi náročným soustem na konzumaci i trávení. Tarkovskij s vědomím blížící se smrti již pravděpodobně prozřel, kterým směrem vede jeho cesta k bohu a vyzpovídal se naposledy pozemskému světu o svém smíření, o nalezení duchovního smyslu bytí, o víře, o významu obětování. Tentokrát nejen velkolepě obrazově, ale zvláště hojně verbálně. Zanechal kryptický vzkaz nastupujícím pokolením a teď už je jen na každém z nás, jestli mu otevřeme svou mysl.

Uhrančivá prohlídka Tarkovského duševní galerie, ve které promlouvají smutné obrazy jeho snů, myšlenek a stesku po rodné vlasti. Moje oči s úžasem naslouchaly a já se nechala unášet tímto vnitřním vesmírem, kde jako vládnoucí element figurovala voda a nespočetné variace světla. Natolik ohromující, že jsem neměla vůbec potřebu všem jeho symbolům do puntíku rozumět.

Průzračná vizuální poezie v ostrém kontrastu s trýznivým podobenstvím naléhavého porozumění humanismu. Význačný filmový klenot nejen japonské kinematografie.

Poetická moralizující bajka, zahalená v duchařsko-samurajském hábitu a obklopená drsnou kulisou občanské války.

Zangiku monogatari je výborný film, který opět dokazuje Mizoguchiho pozorovací talent a výjimečnou schopnost citlivě zobrazit a zároveň zkritizovat ponižující postavení žen v tehdejším Japonsku. Pro mnohé patří mezi jeho nejlepší díla. Já ho tam však zařadit nemůžu. V dialozích je občas předramatizovaný a nadmíru sentimentální a obsahově předvídatelný. Ani herecký představitel mladého Kikunosuke se věkově vůbec nepovedl. Přestože se kamera vyhýbá detailnímu nasnímání jak čert kříži, Shotaro Hanayagi prostě na míle daleko vypadá jak čtyřicátník a ani chlup mladší. Technická stránka je naprosto dokonalá a dlouhé, až několikaminutové záběry, včetně častých nočních sekvencí, pokrytých tajemnými stíny, vyzařují celkovitou, nepopsatelnou elegancí.