Bubble74

Je chvályhodné, že se paní režisérka rozhodla ukázat, že ta neoblomná dáma, která občas kontroverzně dirigovala v osmdesátých letech Británii byla též manželkou, matkou, prostě člověkem, kterému koluje v žilách normální krev. V čem se ale rozhodnout nedokázala byl fakt, na které svatbě bude tančit náruživěji a zkratkovité pobíhání ze sálu do sálu působilo jaksi dýchavičně a hlavně povrchně. Důraznější zaměření na podstatné momenty kariéry i života tak významné osobnosti by přineslo poučnější a atraktivnější zážitek. Snové představy senilní stařenky, vyplňující půlku děje, patří do srdcebolné televizní romance, ne do biografie bývalé mocné vládkyně Evropy. Facit? The Iron Lady není žádné historické ani kinematografické terno, ale Ms Streep už konečně dejte za její ďábelský výkon třetího oskara! Vždyť thatcherovatější není ani Thatcherovka sama!

I přes děsivou smršť nicneříkajících čísel a exotických vzorců bylo pro mě toto netradiční sportovní drama překvapivý „vcucák“. Po celou dobu jsem ani očkem neodmrkla stranou a Billymu držela palce, ať jim všem ukáže, jak se chová správný srdcař. Výtečný zážitek na jedno zhlédnutí.

Ještě nikdy nebyla Paříž krásnější, lákavější a romantičtější. A ještě nikdy nebyly výlety do minulosti, ve které najdeme lesk i pomíjivost dřívějších časů, tak vzrušující než v této magické pochoutce pro nevyléčitelné snílky. Kéž bych z té éterické blaženosti nikdy neprocitla.

Oskárku malinký, vlez do naší vitrínky. Burcující, ženské drama o rasismu podle osvědčené šablony na cíleném lovu plešounků. Ale kdo by mu to zazlíval. The Help není ani přes své vážné téma úmorný nebo depresivní, nýbrž odlehčený a příjemný film, místy dokonce humorný. Služky v akci jsou přesvědčivé a především z divaček vyždímají nějakou tu slanou kapičku dojetí. Mimo to i kostýmy, frizúry, barevnost i styl šedesátých let jsou autentické a přirozené. Nebudu nic namítat, když si někdo ze zúčastněných tu vytouženou sošku odnese domů.

Vážení uživatelé ČSFD, ruku na srdce, opravdu vás tento film tak masově srazil do kolen? Proti gustu žádný dišputát, ale zde mi to zavání slepou stádovitostí. Já, ač sama plna nadějného očekávání jsem byla odměněna převážně zklamáním. Co je jiné prostě není zaručeně hned úžasné. The Artist je průměrný film, s originálním nápadem, vynikajícím technickým provedením a scénářem, který nemá daleko k odpadu. Oskara si zaslouží pouze onen roztomilý, čtyřnohý chlupáč. Pocta němému filmu vypadá v mých očích jinak. Toto byla jen neúmyslná parodie na přechod z jedné hollywoodské éry do druhé. Dnes viděno, zítra zapomenuto.

Kdyby se seňor Almodóvar nestal režisérem, pravděpodobně by studoval medicínu a to by pro bezpečnost lidstva mohlo být rizikovější. Na stříbrném plátně však může neškodně prožívat své obsese v přehnaných a nevídaných kreacích a jeho publikum ohromeně s ním. S přibývajícím věkem a zkušenostmi realizuje své vilné fantazie v čím dál dokonalejším provedení, výraz tabu nadobro vyškrtl ze svého slovníku a nezdráhá se vymést ani ty nejchlípnější škvíry své představivosti. Za to mu patří můj obdiv, protože La Piel que habito je sice vysokoprocentní úchylárna, ale rozhodně žádný bezduchý obraceč žaludku a mně se konečně zas naskytl filmový zážitek z té nejexkluzivnější kategorie.

Když se sny a ideály mládí rozptýlí před očima jak prach ve větru, nezbývá než se s tím smířit a navrátit se ke svým kořenům. Artistická meditace o jedné elegické cestě k dospělosti s vsuvným doprovodem příjemné, melancholické kytary.

V klamně obyčejném portrétu všedního života jedné čínské emigrantské rodiny v Tchaj-wanu se skrývá hluboké, osobní vyznání jejich syna a vnuka, ovlivněného nejen bolestnými ztrátami nejbližších, ale i politickou situací v zemi. Zvolna plynoucí listování režisérovým denníkem z dětství a dospívání je zprvu nenáročné a poetické, ale poté stupňovitě nabere na zdrcující síle výpovědi.

Dongdong de jiaqi oživí naše vlastní vzpomínky na letní prázdniny strávené u babiček a dědů. Není to však klasický odpočinkový rodinný film. Hou totiž pod paprsky slunce a ve víru radovánek sleduje nejen dětskou nevinnost, ale i jejich nelítostnou krutost. Také je vidí jako vnímavé pozorovatele lákavého a zatím ne zcela pochopitelného světa dospělých a zkoumá jaký má na ně dopad konfrontace s křivdou, násilím a číhající smrtí. Jinak se musím ohradit k textu v obsahu. Nepřišlo mi, že by si sourozenci hledali komplikovaně cestu k ostatním. Tung-Tung zapadl do místní klukovské party prakticky ihned co vylezl z vlaku.

Chahine osvěžil arabskou kinematografii, zaplavenou romantikou a melodramatem, výborným nekonvenčním žánrovým mixem. Ovlivnění italským neorealismem je znát, stejně tak nepřehlédnutelná je i hitchcockovsky thrillerová zápletka. V jemně vymodelovaných postavičkách z káhirského hlaváče kritizuje nevybíravě společenské a sociální poměry tehdejšího Egypta. Otevřeně a pravdivě. Bujné křivky polonahých žen ani frustrovaní sexuální zvrhlíci však nejsou podobizna, s kterou se striktně věřící Egypťané byli ochotni zidentifikovat. Není divu, že snímek zapůsobil na tehdejší arabskou censuru i publikum jak červený hadr na bejka a šupajdil bleskurychle do nejtemnějšího kouta. Chvála Alláhu, že tam nezůstal na věky věků. Na zahraničních festivalech sklízel vavříny a to pak asi nahlodávalo Egypťany tak dlouho, až vzali Bab el hadid na milost a docenili jeho kvality. Dnes je dokonce ve své rodné vlasti považován za nejlepší domácí film všech dob. Potenciál na to má.