verbal

Anaboliky vytahanou a zkrabatělou kožku už holt nevyžehlíš a svlíkat se v sedmdesáti do trenek by tedy bylo neetické až nemravné. A tak Sláj moudře zchátral a zpapučovatěl a snažil se předat rukavice mladší degeneraci vybouchaných palic. Bohužel už ne tolik moudře pustil z artritických rukou jak režii, tak scénář, a nechal kultovní sérii plně v nezkušených tlapách jakéhosi podivně ambiciózního negerského aktivisty. A je to rázem v prdeli! Ten Rodny King junior se sice všemožně snažil o retro silvestrovskou patinu a patos, nicméně do nich všemi otvory cpal angažovaného Afrorokyho a na legendě tak zprasil, co se dalo. V hlavní roli pózuje necharizmatický a nesympatický jeliman, který by se spíše hodil do nějakého tklivého dramatu se smutnými čokoteplouši než do ringu a jemuž od počátku z celé prdele přejete, ať jej někdo z těch učebnicově zlých bělochů co nejrychleji sundá. Do toho se vám snaží vsugerovat, že k boxu se nejvíc hodí vypatlaná recitace, a tak vám z hudebního podkresu slézají nehty a jen s hrůzou očekáváte, kdy do toho nějaký ten AjsFak zarepuje Ájofdztájgr. Musím připustit, že úvodní polovina je vcelku kulantní, nostalgicky odsejpápá v nejlepších Rokyho tradicích a první zápas dokonce i připomíná box. Pak se ale cosi zle zvrtne, náš kakaový rohovník začne otravně cvrlikat s jakousi árendbí briketou, hledat své přičmoudlé já, trousit přitom odporně cukrkandlová životní moudra ghetového filosofa a naprosto nezáživně trénovat s dědou Silvestrem, až je to téměř k nesnesení. Finální pěstičkovaná s britským tuponěm pak předvede to nejkokotštější a nejhnusněji natočené statické mlácení po tlamách bez krytí, jaké jsem kdy viděl, tudíž Sláj neSláj, výsledný dojem osciluje okolo prdele a máte z toho asi tak stejný zážitek, jako by se vás v boxerské rukavici snažil vyprstit Muhamad Ali a pružíc v kolenou při tom procítěně přednášel Černý muž pod bitchem otrokáře žil. Jestli plánujou dvojku, tak doufám, že se do ní prorve Drago junior a po krátkém strečingu s Brigitou Nýlsen toho afrogeje pošle expresním hákem za taťkou.

Tak musím s politováním konstatovat, že to Iňáryju zas až tak v prdeli ještě nebude. Po Birdmanovi, nejhnusnějším, nejafektovanějším a nejotravnějším to velesvinstvu jaké kdy zprznilo celuloid, se artista vrhl na Rodokapsy, a na vrážení si vidliček do očí a hřebíků do uší to tentokráte opravdu není. Akorát mi to kapku připomínalo ten starý vtip, jak z pohřebáku vypadne na silnici mrtvola, po chvíli ji všemi šesti koly přejede kamión, řidič panicky odtáhne tělo do pole u silnice a ujede. V poli sklízí zrovna kombajn obilí a frajer mu totálně ucpe mlátičku, načež ho kombajnista pohodí v lese, kde právě probíhá hon, a několik myslivců do něj ještě nedopatřením našije pár ran z kulovnice. Ti pak zavolají záchranku, druhý den se jdou do nemocnice optat, jak to s poškozeným dopadlo, a doktor jim oznámí, že to sice byla šichta, ale pacient bude žít. Já vím, že když to říkal Džim Bridžr, tak to asi musí být pravda, ale nad takto podaným jakože skutečným příběhem by si nejeden traumatolog prochechtal fonendoskop. Tomu nepodchladitelnému Poslednímu Dykapryjovi by záviděl snad i nejslavnější zimní plaz na osm – Meresjev. Nejprve mu naprosto fantasticky podaný medvídek grizzly oholí dozajista vysterilizovanýma tlapičkama záda až na kost, prohryže mu snad všechny měkké tkáně, poláme hnáty a šlápne na hlavu, načež se náš hrdina nahrubo sešitý a reponovaný odborným traperským koželuhem a alkoholikem vykope z vlastního hrobu a jme se urazit v kurevské zimě tři sta kiláků během šesti týdnů. Při tom plazení a pajdání mrazivými severními teritorii se dostává do formy zejména tím, že třeba cvičně zhučí volným pádem ze stometrové skály, nebo si hoďku rehabilitačně zaplave zabalen v zázračně nadnášející stokilové koupací medvědí kožešině peřejemi s teplotou kolem nuly. Po připlazení se do civilizace se ani neohřeje a vyrazí za pomstou, kdy v sáhodlouhé bitce naporcuje nožem dobře živeného, odpočatého a nezraněného dvoumetrového zálesáka. Inu, na Mistrovství světa v rychlohojení a pohrdání gangrénami by frajer dozajista skončil na bedně, ale tomuhle v anotaci trochu chybělo sci-fi / fantasy. Nicméně, natočeno je to naprosto famózně a jedná se o totálně strhující paralympijskou pohádku s úchvatnou výpravou, při které uteče i ta prasácká stopáž jako jednonohý slepý překážkář na steroidech svému vodiči. Ale víš jak, milé Iňaryju, za to trauma z Birdmana už u mě budeš navěky v hajzlu a automaticky jedna dolů za dříve způsobená příkoří, ať natočíš cokoliv.

Tenhle Štefan je fuckt třída a navazuje přesně tam, kde Damiano Damiani nechal Koráda Katániho sežrat chobotnicí. Místy si sice trochu hraje na Refna, nicméně na rozdíl od dánského nudila je každý jeho lysohlávkový záběr tisíckrát vyvážen sugestivně brutální realitou, která vám na patře zanechá nepříjemnou sýrovou pachuť nemytého italského ocasu. Bez jakýchkoliv servítek ukazuje, že Smolíkovic kočka už dávno není ta centrálně řízená Puzova romantická partička nonšalantních staromilských dědků s růži v klopě ručně šitého obleku od Armániho, nýbrž z řetězu urvaná banda hnusných vymaštěných cigošů, vypatlaných socek a bezskrupulózních smažek v sériových teplákovkách od Umbra, vkusně doplněných v Turecku šitými kundami z Boženky, která se bez jakékoliv hierarchie vzájemně řeže padni komu padni a bez jakékoliv úcty k životu terorizuje každého okolo. Do toho pár Babišů berluskoniovského typu bezostyšně hrabe u každého nabídnutého koryta, k čemuž se naprosto bezbožně přidávají i jako vždy nenažrané kudlanky a rozšiřují vatikánský imobiliář. Některé reálie velmi nápadně připomínají povltaví, až na to, že se tam mluví latinsky. No, takovému donu Vitovi by dozajista v hubě zhořkla cassata a rozkutálely se mu pomeranče, načež by ho jeblo z toho, jak se ta pečlivě pěstovaná tradiční chobotnice rozprskla v hejno zkurvených piraní a z Cosa nostry je teď Cosa lora, chaos dezorganizovaného zločinu. Genitálně natočený a hnusně mrazivý spektákl, po kterém si člověk přeje, aby někdo okamžitě odřezal Apeninský poloostrov a přilepil ho k Africe!

Když si esoterický uspávač hadů zobne artová antikokotika, najme kameramana, který za přístrojem výjimečně neusíná a nenechává jej pak sáhodlouze čumět do jednoho bodu, ukecá uhrančivě charismatického Benedikta Býkovského, že to tentokrát opravdu nebude až tak unylá pičovina, a na dort posadí Emilku, z níž mi tvrdne i molitanové čalounění v sedačce, dokáže i on natočit opravdu sugestivní, surově syrové honění mexických dýlerů rostlinných potravinových doplňků. Nezbývá než doufat, že se Denis vzdá zneužívání průmyslových rozpouštědel i do budoucna a bestiální zvěrstva pro pozérské ufony jako Zmizení a Nepřítel už se nebudou nikdy opakovat. Američtí soudruzi evidentně cílí po Alkájdě své píár na nové „světové zlo“ a ta narkovlna posledního roku mi přijde tak trochu jako Tvajlajtovská příjice, ale třeba jim tam brzy taky konečně přistane pár syrských mazlíčků s kalašnikovy, než nám ty furtdokolové kartely stihnout začít pít krev jako Patyzón romanticky založené náctileté kravce.

Tak nám Džej Džej kalkuloval, kalkuloval a kalkuloval a nakonec mu vyšlo, že nejlepší bude pro Mikymause, který se brutálně vycinkal na výpalném Jirky Lukáše, ukrást plány Hvězdy smrdí a vyždímat z té neinvence aspoň memoriál artritických gerontů. A to měl, kurva, k dispozici v podstatě nový začátek a mohl v té předaleké galaxii vymýšlet takové vyfikundace! Zbytek magie udělalo píár, otylí pojídači horkých psů, co se i v padesáti stále převlíkají za princeznu Leiu a šermují se při bárbekjů s ostatními kokoty světelnými meči od Hasbra, si patrně z těch popkornově popkulturních odkazů nastříkali do imperiálního bakelitu od téhož výrobce, no a Strýček Skrblík v dresu nejkýčovitějšího kurviče vkusu našich dětí skáče šipky do hromady zlaťáků, přičemž se mu v očích protáčejí přeškrtnutá eska. A přitom jde jen o sice spektakulární, ale sprostý komerčně kalkulativní impotentní plagiát, v němž si ochablý sušický Han a povislá princezna nasmrkali tlustého Merylyn Mensna, který je hrozivý asi jako medvídek Pú. Celý ten zmar ještě vhodně doplňuje naprosto prkenná džedáj rytířka alá Hangrgejs a ultimativně nesympatický negroameričan, kterému od začátku nepřejete nic jiného než pár frajerů v bílých kápích a hořící kříž před kokpitem Falkon Milénia. A jsem docela zvědav, jestli se jim Luk Skajvókr dožije pokračovaní, nebo si příště Endy Serkis zase zaglumuje a zaVolkruje.

Duc, duc, duc, duc … Tak pome na to, dopiči!: Raz, štyri, sedem, deväť – áááá - / Keď vychodniarská gazdzina raz pojebala cigoša, tak potratila niečo, čo hneď mala hodiť do koša / No dobrá každá sociálka, aby bol aj chlast aj chalka, tak ta pokurvená zygota rástla v riadneho kokota, oujé. / Obe triedy na základke robil peklo svojej matke, a všetci s nádejou dúfali, že raz aspoň bude kopať kanály (Keď gádžo dá...) / No tri sfetované sudičky chceli morgošské básničky, tak ta vypatlaná briketa začala grcať do geta: – Tak teraz akože refrén, dopiči, nie? Poď, Darinka, ty kurva prijebaná, a trtni mi tam dáke tie poondiate Zvončeky - Rytmus v piči, to je to čo máme spoločnééééé, cigánska dikcia, maďarské smažky nie sú náročnéééé. Čo je to rým? Na to ja jebem zvysoka! Veď za tie sračky aj tak mám Bently do roka.... Oujé / A meníme Rytmusa, tak pozor, tupí robotníci, všetci ruky hore a nech sa hlási ten, kto je rovnaký cicinbrus ako ja. Tak raz, dvanásť, tri, deväť - / Keď si vyprážaný hňup myslí, že je Ajs Kjub, prednáša ako retard a Kompton robí z Piešťan. / Potom si vlastný film aj zaplatí a v ňom si sprosto strieka do gatí a ty len zízaš, čo je to za hnusa, ta kopa cigánského nevkusa, oujé. / A tak ta mrdnutá dilina prepchala sa až do kina, lebo lepší než každá robota je robiť zo seba kokota. / Ale národ, čo platí takú hnidu, zaslúži plošnú genocídu, ou kurva jé!!! / Tak pocem znova, ty suka moja silikónová, jebneme to tam ešte raz. Bude to popiči! – Jebání / jebanie, krásně zní / krásne znie, táto recitácia ozaj skurvene. Odkundes som a nemám vôbec žiadny hlas, no jebem na to, nech vidia, aký som mamľas. / A všetci: Je to mrazivé memento, koľko tu žije dementov, čo také hnusné lopaty posadia rovno do vaty, ou kurva kurva jé! Aka fuka funda luka ... /

Normálně bomba! Tancošovi a Farzekašovi se mydlí tyčkama od smetáku, lítají u toho luftem jak motorový Číňan a pohrdají i fyzikou pro zvláštní školy. Všechno je v poho, dokud ta stara mindža mama Tancošová nevytasí takovou fajnou, měděnou násadu, a chce ji dát Soně Horvátové! Takovou krykou totiž jak někomu jebneš, tak je kantáre hned na první tečku, nehledě na cenu za kilo ve sběrně, more. Proto není divu, že na ní dostanou zálusk i erďavo diliny Fero Kotlár s Arankou Lapešovou a jedou po ní jak starý Čonka po desetileté neteři. Mamu Tancošovou dokonale otráví svými kecy tak, že se radši vysere na džekpot a hodí do automatu poslední sociálku, a tu kryku Horvátové vyčorujou. Soňa je z toho úplně v piči, až nemá chuť ani na psa, ale naštěstí narazí na šukare čavo Milana Mižigara. Ten ji vyškolí ve speciální technice bojové Kámasútry „Chara miri mindž“, společně pak do těch dvou dilin vykerujou a bo jsou chandža bojovnici, zruší jim dávky a VIP kartu do sběrny na věky. Soňa je šťastna, protože má kryku a Mižigara, který až přestane byt Pendekar Tongkat Emas, může jít klidně kopat za Telekom a aj kanálový poklop úplně sám uzvedne. Trapná cigánská telenovela!

"Ptáte se mě, proč jsem to udělal? Inu, hnala mě přeci vpřed ta nezkrotná touha všech artistů překonávat hranice lidských možností! Jo, a taky jsem jeblý exhibicionistický pičus!" Robert Zeměpis zase po pár letech přilezl s opravdu fantasticky natočenou a skvěle zrežírovanou … kýčovitou forestžumpoidní rektobolnou klauniádou s androgynní Kateřinou Macháčkovou, která tam ke konci chvilku čurákuje na laně mezi nejoblíbenějšími přistávacími plochami Talibanu. Připadal jsem si, jakoby se mě někdo snažil přežrat cukrovou vatou, přičemž mě u toho nutil držet cizí penis a hladit kočky. Ačkoliv je závěrečná čtvrtina vskutku spektakulární a ten slizký cigánský homožonglér hraje opravdu dobře, absolutně to nepřebije první devadesátiminutovku, po které dávivě poblijete manéž, v hubě vám zůstane pachuť, jako byste zrovna někde v Zátiší se slunečnicemi a ovocem přeblafli troubícího jelena, máte ukrutný břichabol, levou ruku zasviněnou ráfkovým tvarohem a pravou plnou kočičí srsti, na kterou jste alergičtí. Rád bych věděl, jestli by se o něm taky psaly Harlekýny a točily patetické sračky, kdyby se ten Největší z Prakokotů tehdy rozmajznul o Menhetn a přibral sebou pár kravaťáků, zrovna mířících do kanclu přehřívat hypotéky. Ale patrně ano, Bean Ládinek jich už taky pár má.

No je to tam, kurwa, syncy! Domňyval sem se, že pjepřym do Grundyka jakusy pierunsku chujovinu, bo všeci na Čéesemu vime, že na tym Tytrubko jen jeble kurduple exybyjonisticki bacaju waltry, bo si mysli, že po tych tupych dřystach snad smoči, ale ve finišu akorat rozčvachtaju partyju dvanastek a vytvrdi bandu bukanyru. A le!!! Čumněl sem na to pak přisambohu jak snopel do kurevni! Notypyčo, jak se semkne yntelektualňy vykvjet Ostravsko – karvinskeho reviru, su z teho v piči až na Dombase. Kurwa kult!!! A zapiště si to za ušy, bo je to pravda, když to řykam ja, samotny Čuk Rorys, největšy cyp na jih od Dolu Lazy! Je mi jako jasne, že kajkery pražski skurvysyn z teho budě vypleštěny jak filcka z ortosanu, škrabať se rozpačytě na řyti a už vidim ty bulate pindy „Helééé, co tohle jako mělo béééjt za píííčovinu, to mě teda voméééj!“, ale jebat je, pičusy. Je to, kurwa, umnělecke dilo a koloryt razovity jak cyp. Bo taxe žije u nas na severu, jak fajně spiva Jarek. Jako, su tam syce scenarystycke hrubki, bo každy spravny bulač vi, že Rejgn in blat je kurwa o ligu vyš než Hel evejts, a sem tam moc rychle slopli všecek ten katerynk z Božkova a tak hraju no řekněme jak po dvanastce na čelbě a neadekfatně svému přyrozeni, ale Kriminalka Fryštat - Waloszek s Szarovskim, to je estetyčna pastwa pro očy i ducha a okamžitě s nima chcu mit finsky dvojdomek na Kopaninach! No jasna plna palba, bo je to to nejlepšy šlonske kyblařske porno, jake sem kdy viděl! Ale jak stě nigdy nedupali nabitu tlustu štětku jmenem Monyka na pochcanych hajzlech v orlovskem kadečku, nězažili denaturovaně spity kvatryr v Kurvinej - Mizerově albo rumove defile s pepermintowym ocasem v knajpě Na Rychtě, U Jaryna nebo Po fajrontě, rači si misto teho pusťte plyn.

Komerční zombí epidemie v posledních letech sice naštěstí vytěsnila Tvajlajtem nastartovanou apokalypsu homoidních krvesajů, avšak vykopat z té obří sériové hromady nekrotických sraček něco, co se bez váhání nedá v rámci žánru mrtvolné kokotmédie odborně kategorizovat jako „slaboduchá pičovina pro zpomalené náctileté kokoty“, je vskutku jako hledat nehnijící mrtvolu v masovém hrobě. Sem tam se ale zadaří a člověk narazí na svižnou, vtipnou a inventivní slaboduchou pičovinu pro náctileté kokoty, plnou roztomilých vychytávek, cumlatelných prsatic, zombí kočiček a jelenů, bobříků kafilerování či poměrně sympatických a opravdu hrajících herců nové degenerace s lehce bulvárním nádechem. Představitel hlavní role je totiž jasným genetickým důkazem toho, že se Tomáši Hárdymu minimálně jednou někde v Texasu protrhla šprcka a ústřední slizák zase ukazuje, že si Árny i po všech těch tunách bobulí dokázal nakonec z posledních koulí nasmrkat alespoň metrosexuálního chcípáka, ze kterého sice Mistr Olympia nikdy nebude, ale zato ho zatím nepostihla dětská obrna jako dedyho.