vteco

Jackie není běžným životopisným snímkem, který by využíval již tolikrát předvedený model, jenž se řídí podle jasné a předvídatelné šablony, ovšem svým zpracováním se upíná spíše k artovému pojetí spolu s retrospektivním vyprávěním ve formě interview. Jedná se tak o náhled do psychického rozpoložení manželky J. F. Kennedyho, a to hned skrze několik časových linií, jenž utváří velice komplexní portrét a donutí mnohé události prožívat spolu s postavou na plátně. Autenticita, která podporuje pochopení postavy je dosažena mnoha způsoby, přičemž vizuální stránka, včetně výkonu Natalie Portman, který je velice rozporuplný, jednoznačně tuto funkci ovládá. Precizní záběry, které znázorňují dokonalost jak Bílého domu, tak i Jackie, jsou doplňovány hojně využívanými velkými detaily na tváře aktérů a zachycují všechny reprezentované emoce. Scény se samotným atentátem a bezprostředně po něm, kdy má Jackie stále ten stejný kostýmek, jsou díky vizuálnímu perfekcionismu naprosto odzbrojující a emočně silné, ovšem nikoliv v podobě soucitného či sentimentálního předvedení. Velkou měrou se na tíživé atmosféře podílí také hudba, jenž má téměř hororový nádech a při mnoha scénách působí až příliš úderně a drsně, což při kontextu celého filmu pouze umocňuje onen prožitek. Zmíněný rozporuplný výkon hlavní herecké hvězdy opravdu nelze objektivně zhodnotit a v očích každého diváka bude působit značně rozdílně, přičemž bych naznal, že žádné hodnocení nelze vyvrátit. Jako psychologický doplněk k již rekonstruovanému atentátu naprosto ideální. [80%] | Kino

Gattaca je na poli komorních sci-fi rozhodně jedním z nejzajímavějších snímků. Celý příběh je postaven na poměrně jednoduché, nýbrž realistické a do detailů propracované myšlence spolu se zpracováním fikčního světa, kdy se úspěšné kariéry dočkají pouze geneticky „vypěstovaní“ jedinci, přičemž spodina, která byla ponechána náhodám přirozeného početí, razantně ostrouhá. Ovšem svět není jediným zajímavým prvkem, lze zmínit i vloženou narativní linii, zabývající se vyšetřováním, přičemž plynule koexistuje s již zajetým vyprávěním a vhodně jej doplňuje. Několik motivů, které se později variují, celkový model skvěle vykreslují a společně s důležitými detaily, obzvláště v samotném úvodu filmu, vytváří velmi specifickou atmosféru s nádechem nejistoty. Ústřední trojice v čele s podceňovaným Ethanem Hawkem, zvládá své role opravdu výborně, a to i přes velmi minimalistické pojetí celého filmu. Melancholický, leč úderný závěr dodává Gattace na citlivosti, kterou prakticky celou stopáž úmyslně potlačuje a rozhodně to není na škodu. Divák tak není pod náporem emocionálních situací a může se soustředit na detaily celého prostředí, včetně úsměvného elektronického zvuku, jenž vydávají automobiloví veteráni. [85%]

Neuvěřitelný audiovizuální zážitek, jemuž naprosto vládne fantastický soundtrack, který podrývá téměř celou stopáž a ani v jediné sekundě nelze říct, že by se nejednalo o epickou dokonalost. Ovšem není to jen jeden z nejlepších hudebních doprovodů, obzvláště v rámci sci-fi, důležitým a velmi výrazným prvkem je také vizuální stránka, ať už se jedná o nádherné zpracování interiéru a exteriéru vesmírné lodi Icarus, slunečních výbojů či v neposlední řadě také násilného využívání „ozařování“ diváka údernou bílo-žlutou září. Ruku v ruce jde s celým filmem napětí, jenž je budováno již od prvních minut a podporováno ohromujícími scénami, které se nesoustředí pouze na závěrečný segment, ale jsou rozumně rozloženy, aby tvořily konstantní zábavu nebo vzhledem k opravdu hutné atmosféře, spíše neutichající napětí. Danny Boyle se se svým sci-fi počinem vypořádal opravdu znamenitě a nepropadl zbytečně dojemným dialogům ždímajíc emoční stránku diváka nebo sentimentálním záběrům nutící obracet oči v sloup. Sunshine sice postrádá výraznější myšlenku, ale i přes to, je doslova zářivou hvězdou ve svém žánru a díky mnoha zmíněným faktorům se jedná o jeden z nejlepších snímků zabývající se budoucností lidstva. [90%]

Zhlédnout Le Mans v kině v době jeho vzniku, vycházel bych z promítání pravděpodobně s úsměvem od ucha k uchu a zážitkem na celý život. Po několika dekádách se však jedná „jen“ o parádní podívanou s charismatickým závodníkem Stevem McQueenem, jehož život je zde protkaný pouze závoděním a scénář nijak výrazně nenahlíží za oponu. Na jednu stranu je škoda, že se film nevěnuje více chování závodníků mimo okruh, přičemž ono střídmé zakomponování vztahu tak působí naprosto zbytečně a nezajímavě, ovšem zde jde hlavně a jen o závodění. Audiovizuální stránka filmu je na špičkové úrovni, dokazuje to především kamera, která svými fascinující záběry strhává veškerou pozornost a společně se střihem vytváří opravdu úchvatné záběry, jež se nejvíce projevují na počátku a samotném konci 24 hodinového závodu, kdy by se dalo napětí doslova krájet. Le Mans je bez debat povinnou dávkou pro každého benzínového šílence, který ocení krásy okruhu de la Sarthe, předložení všech prvků tohoto jedinečného závodu včetně mechanických poruch, nevyhnutelných havárií či libozvučný řev překrásných závoďáků. [85%]

Nejikoničtější postava studia Ghibli, to je Totoro. Není se ale čemu divit, ve hře o ikonu studia je sice mnoho zajímavých a silných postav, které doprovází duch odhodlání, ovšem nikdo z nich není tak okouzlující a ohromující jako právě velký chlupatý Totoro s chytlavou ústřední melodií. Film nevypráví prakticky žádný příběh a pouze sleduje dvě mladé, opravdu ukřičené, holčičky, které se snaží prozkoumat okolí svého nového bydliště a zabydlet se zde. Objevení chlupatého kamaráda ovšem změní celý nádech snímku a fantazie každého jedince dostává pořádně zabrat, a to hlavně v podobě nezapomenutelného „kočkobusu“. Pozdější část filmu se kvůli faktoru nemocné matky nese v trochu dramatičtějším duchu, přičemž každá sekunda s Totorem je vysvobození z napínavého až nepříjemného segmentu. Naštěstí se závěrečná pointa povede a svou nesoudržností nutí k zamyšlení. Totoro je postava, kterou by chtěl mít každý ve svém nejbližším lese a navštěvovat jej den co den. Jeden z nejkrásnějších Miyazakiho filmů. [85%] | Kino

Jeden z nejakčnějších Miyazakiho počinů, kdy přestřelky, honičky na zemi i v oblacích zastupují značnou část celého filmu. Velká porce akce rozhodně není na škodu, navíc když se na scéně objevují krásně zpracované „tech-fantasy“ letadla, doprovázené pronikavým hučením motorů. Výprava za tajemným ostrovem Laputa, jenž se vznáší kdesi v oblacích je příjemnou jízdou, přičemž je doplněna vtipnými momenty, o které se stará hlavně „Máma“ gangu pirátů. Kouzlo fantazie zde lehce schází a nepřichází ani na technologicky vyspělém ostrově, kde se odehraje hlavní vyvrcholení, jenž připomíná klimax z několika amerických akčních filmů. Nejedná se tedy o další fantasy podívanou s ekologickým přesahem, nýbrž o technologickou sci-fi jízdu za mysteriózním ostrovem, což představuje Miyazakiho tak ze 2/3. Ovšem i přes to se jedná o výjimečný snímek, který by měl každý fanoušek japonského velmistra animace vidět. [80%] | Kino

Prvních zhruba 30 minut naladí na silně atmosférickou a komorní sci-fi podívanou, která by eventuálně mohla řešit zajímavé věci po stránce psychologické či spirituální. Později se bohužel vyprávění obrátí a utápí se v pomalém tempu, které tvoří primárně velice strohé a dlouhými pomlkami vyplněné prázdné dialogy. Příběh se tak výrazně neposouvá, nijak nepřekvapuje a nezachraňuje jej ani pár opravdu poutavých záběrů, přičemž by rozhodně neuškodilo kdyby jich bylo o mnoho více, jelikož si o to Midnight Special opravdu říká. I přes lehce uspávací režim tvoří Jeff Nichols výjimečně tíživou atmosféru, podobně jako tomu bylo v Take Shelter, čemuž výrazně dopomáhá i jeho dvorní herec Michael Shannon. Navíc se do toho vkládá dunivá mysteriózní hudba a „lens flares“ evokující další počin J.J. Abramse. Již čtvrtý celovečerní film velmi nadaného režiséra, který svůj filmařský um rozhodně nezapře, tak působí jako lehce zabitý a) nezkušeností v rámci náročného sci-fi žánru b) nedostatečně vyhrazeným časem pro scénář. Volím spíše druhou variantu, jelikož ani závěrečná pointa s následným ukončením nenašla své místo mezi kladnými momenty. Na závěr nutno vyzdvihnout klučinu, kolem něhož se celý film točí a bez váhání by se mohl přidal k partě v Stranger Things. [60%]

Ve své první polovině velice vtipný snímek, který svými šílenými, leč originálními nápady zaručeně rozesměje a okouzlí. Celou dobu se tak divák veze na vlně pohody, uklidňující hudby či setkávání se s novými postavami v čele s němým, nýbrž neuvěřitelně kouzelným Tuřínem. Nelze opomenout jednoho z hlavních hrdinů, kterým je Calicifer, jenž v mnoha ohledech připomíná západní produkci animovaných filmů, ovšem v žádné scéně na druhý konec zeměkoule nijak výrazně nesklouzne. Co jest hlavním prvkem Zámku v oblacích je práce s postavami, a to ve způsobu jakým je divák schopen je vnímat. Záporné postavy se v jednu chvíli zdají být odpudivé, nehostinné a nepříjemné, ovšem Miyazaki podle šablony rozhodně nejede, a tak se divák nemůže připravit na určité zvraty či přerody právě záporných či kladných postav do svých protipólů. Kouzlo filmu podtrhuje opět fenomenální Džó Hisaiši a jeho orchestr, který silně ovlivňuje emoční složku v samotném klimaxu, který bohužel spadá do naivity a klišé více, než bych u Miyazakiho čekal. [85%] | Kino

Jeden z prvních filmů samotného Hayao Miyazakiho a je i to trochu znát. Naušika z Větrného údolí je v mnoha ohledech lehce zmatená, trochu naivní a v úvodu až příliš komunikativní. S postupem času, kdy se odkrývá celý postapokalyptický fikční svět posetý nehostinnou Pustinou, rozlehlými pláněmi připomínající Dunu či velkou hmyzí armádou v čele s děsivým a majestátným stádem Ohmů, se na jakékoliv nedostatky snadno zapomene a kouzlo Miyazakiho světa začíná působit na plné obrátky. Motivace hlavní hrdinky, její průbojnost a odvaha mají zajímavou myšlenku i smysl, což jí dodává na vážnosti a dospělosti snímku. Na druhou stranu ji poměrně komickým způsobem někdo zapomněl na téměř každém záběru přimalovat spodní prádlo, tudíž se v tomto krutém světě nějakému tomu pousmání vyhnout nelze, a to je dobře, jelikož se jedná o poměrně těžké a náročné dílo, které zahltí psychiku nejednoho odolného jedince. Celý svět krásně podtrhuje hudební stránka Džó Hisaišiho, který zde částečně upustil od houslí a akční pasáže proložil pořádnou náloží rytmické elektronické hudby, která celý sci-fi nádech pěkně okoření. Naušika jako celek nepůsobí tak komplexně jako následující díla japonského velmistra animace, nýbrž si své kouzlo dobývá fascinujícím fikčním světem, údernou hudbou a zajímavou myšlenkou. [90%] | Kino

Princezna Mononoke je dílem neuvěřitelně rozmanitým a komplexním, přičemž dokáže s obrovským citem a zápalem předat nejednu zajímavou linii, důležité zvraty či vykreslit neuvěřitelně poutavé charaktery, které donutí neustále přemýšlet, zda jsou vzhledem k jejich činům na straně kladné či záporné. Nespornou výhodou je fakt, že i přes ekologický přesah plynoucí skrze značnou část filmu, si dokáže divák najít to své, připodobnit si znázorněné proměny postavy, zařadit si jejich důsledky chování a vyhnout se pouze interpretaci předložené hlavní pointou. Po audiovizuální stránce se jedná o jeden z nejlepších snímků světové kinematografie, přičemž osobně řadím ústřední píseň „The Legend of Ashitaka“ na naprostý vrchol mého pomyslného žebříčku, u animace je to velmi podobné, ruční práce je na mýtickém pojetí jednoduše nádherná až kouzelná. Na závěr bych rád nepřímo citoval Douglase - „Samotná první půlhodina filmu, vzhledem k obsahu a komplexnosti, vydá na 3 Disneyovky.“ Mijazakiho nejintenzivnější a pravděpodobně i nejbrutálnější jízda, co se týče uťatých hlav či končetin, v celé jeho kariéře. [90%] | Kino